Úsměv, prosím – barokní portrét

Markéta Hájková Kritiky 2015

Zatímco barokní hudba byla prostoupena Descartesovou afektovou teorií, na poli výtvarného umění v oblasti oficiální portrétní tvorby se afektu neholdovalo. Obraz měl za úkol reprezentovat, podněcovat k úctě. Prostor pro vlastní vyjádření umělce byl tedy značně omezen. Potřeba zachování podoby člověka související s jeho vlastní existencí sama o sobě kladla umělci mantinely. Na přání objednavatele malíř vytvořil dílo, které mělo s noblesou podtrhnout důležitost a zásluhy portrétovaného. Význam slova portrét lze hledat v latinském „protreto“ nebo-li „zdůraznění“ či „napodobení“. V Baroku (potažmo v celém raném novověku) se kromě hlavního motivu – tváře, kladl důraz na proměnlivé prvky, které asociovaly význam modelu. Roucho, postoj a atributy se daly obměňovat tak, aby korespondovaly s přáním zákazníka. V této linii zobrazovací disciplíny lze vysledovat i módní trendy – dámy zvěčněné jako pastýřky (mládeži do 16 let nepřístupné), pes na portrétu jako atribut věrné ženy, dnes skoro až pobuřující postava černého sluhy chápaná v baroku jako „módní doplněk“ apod.

Na ojedinělé výstavě Kupezky: Mistr a jeho okruh v Místodržitelském paláci se však až do května můžeme setkat také s portréty první poloviny 18. století středoevropské provenience, které v porovnání s unifikovanými podobiznami vynikají osobností, výrazem, dokonce i jistou mírou nadsázky. Upjatý úsměv ala petit pomme s našpulenými rty zde střídá upřímný výraz a portréty se začínají usmívat. Spíše však než z čiré radosti, tak šibalsky. Hlavně neukazovat zuby! Vyzařují intimní atmosféru, která kontrastuje s efektně nadutými portréty velikánů. Tato tvorba poodhaluje zákoutí jakési šedé zóny, ve které se mohl výtvarník uvolnit. Výstava přibližuje dílo jednoho z nejvýznamnějších barokních portrétistů českého původu. Kromě kresebného typu maleb Johanna Kupezkého (1666 v Pezinku u Bratislavy – 1740) jsou v Moravské galerii zastoupena díla Kupezkého žáků, učitelů, ovlivňovatelů a následovníků. Odlišné malířské styly a manýry vystoupí například z práce Johanna Gottfrieda Auerbacha, Petra Brandla, Gottfrieda Eichlera, Maximiliana Hanla, Martina van Mytense ml., Franze Antona Palka, Andrea Pozza, Francesca Trevisaniho, Paula Trogera ad. Návštěvník si tak má možnost osahat kontext. Jelikož mistr patřil k uměleckým superstar své doby, získal mezinárodní věhlas, mnoho z jeho pláten sloužilo jako předobraz či prototyp k tvorbě obdobných děl.

Expozice je historicky zasazená do období vlády Karla VI, do všudypřítomného a okázalého vrcholného baroku. Uvozují ji verše populární renesanční básnířky Gaspary Stampy. Kurátor Zdeněk Kazlepka na prohlídce vysvětloval, že uvedenou část básně vybral ze dvou důvodů: hovoří se v ní o portrétu, chcete-li tváři, a zároveň byly v roce 1738 autorčiny sonety nově vydány v Benátkách. Devět tematických bloků návštěvníkovi načrtne hlavní aspekty monarchistické vlády Karla VI. v různých perspektivách skrze prezentovaná díla a fenomény. Příprava výstavy trvala dva roky a tato doba zrání se odráží i v detailech, hříčkách s popisky na zdech, v koncepci. Postupně se probíráme reprezentativním arzenálem, autoportréty umělců a žánrovými obrazy se stylizovanými postavami s čímž dále rezonují vrstvená hesla jako Mistr, dekorum, sobě i přátelům, skica, grafika…

Pohled do výstavy

Především díky úsilí profesora Eduarda A. Šafaříka si můžeme trochu přiblížit tvůrčí život protagonisty výstavy. Johann Kupezký (své obrazy podepisoval německy) ve Vídni našel uplatnění jako prestižní portrétista, ačkoliv byl zadumaná nátura – protestant. Brzy mezi jeho klienty patřil i císařský dvůr (Podobizna císaře Karla VI.), dvorská aristokracie (Vojevůdce Evžen Savojský). V Kupezkého tvorbě se počínají objevovat i civilněji pojaté podobizny (Manželka obchodníka Schreyvogela). V Praze se seznámil s vrstevníkem Petrem Brandlem. Jejich malířský rukopis se odkazuje k temnosvitu Johanna Carla Lotha. V Norimberku (po roce 1723) z jeho tvorby čiší holandská malba 17. století. Nepozorujeme již takovou pompéznost a malíř dokáže plátnům vtisknout psychologickou hloubku a přesvědčivosti. K vrcholům jeho tvorby řadíme autoportréty (byl obdobně plodný jako Rembrandt) a obrazy se členy rodiny, které dokumentují umělcův vývoj a odrážejí množství životních obratů. Dle tvůrců výstavy je dílo Ideální pár jakýmsi obrazem na druhou (na zdi nad obrazem si můžeme všimnout umocnění; čísla dvě) – jedná se o obraz v obraze. Kupecký na něm maluje svou ženu Zuzanu. Těmito vtipnými drobnostmi a řekněme současnou řečí dochází k oživení jinak historizující výstavy. Závěrečná část expozice – „chodba grafiky“ – podává svědectví o dochovaných portrétech, mnohdy je pojmenovává a je vodítkem k zatím neznámým originálům. Pod titulemJoannis Kupezki, Incompabilis Artificiis, Imagines et Picturae repliky technikou mezzotinty vytvořili Bernard Vogel, jeho syn Johann Christoph a Valentin Preissler.

Ideální pár

Výběr a ikonografické ladění obrazů diváka vtáhne do prostředí konkurujících si umělců, nenasytných měšťanů toužících dotknout se slávy aristokracie a upjatého, majestátního dvora. „Je to výstava, která je krásná a v současném kontextu zároveň i trochu dekadentní.“ uvedl kurátor Zdeněk Kazlepka. Kéž by se k tomuto typu dekadence přidružil i jiný efekt, a sice větší koncentrace mladších návštěvníků. Pomyslné sfumato kolem postavy Johanna Kupeckého/Kupezkého se pomalu rozplývá a povinnou blahosklonnost nad starými mistry snad střídá opravdový zájem. Gottfried Eichler starší (1677 – 1759) a jeho Vlastní žertovná podobizna se štětcem a sklenicí se na vás usmívá.

Kupezky. Mistr a jeho okruh / kurátor: Zdeněk Kazlepka / Moravská galerie v Brně: Místodržitelský palác / Brno / 14. 11. 2014 – 17. 5. 2015

Použité fotografie pocházejí z webu galerie.