Letošním lednem uplynulo 1OO let od narození skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové. Svoji rodačku uctila Filharmonie Brno po dva únorové večery v Janáčkově divadle uvedením téměř celého orchestrálního díla této nadané skladatelky, svéhlavého děvčete a úspěšné ženy jako prototyp prvorepublikové ženské tvůrčí emancipace, která stačila svůj krátkým časem odměřený život naplnit pozoruhodnou prací. A příhodně i pro tento večer se předních účinkujících linií zhostily ženy.
O tom, že dobré věci vznikají mnohdy až na úplně poslední chvíli, svědčí i Suita rustica op. 19, která večer 19. února zahájila. Kaprálová se totiž do tvorby skladby s tématy českých lidových písní a tanců pustila kvapně až měsíc před jejím odevzdáním objednavateli, tedy Universal Edition. Tuto až rozvernou kompozici započal orchestr, pro dnešek vedený dirigentkou Olgou Machoňovou Pavlů, svěže a se zanícením s výraznou dynamickou výstavbou.
Pro následující Partitu op. 20 se obsazení zúžilo na prakticky komorní. Zdálo se však, že s částí orchestru někam prchl i zvuk. Všechno citelné úsilí se v partitě pro klavír a orchestr ztrácelo někde v nechvalné akustice Janáčkova divadla a všechna snaha o jakoukoliv plastičnost zněla tak trochu jako „za kobercem“. Přes něj se těžce prodíral i jemný přednes klavíristky Lucie Czajkowské. Dokázala onen plochý souzvuk ale podložit plochami příjemnými, které (dané instrumentací, jak se zdá) nedávají partu mnoho prostoru pro sólovou vyhraněnost.
Sólistům nepřející „akustický fakt“ však alespoň trochu prolomili sólisté Pavel Wallinger (housle) a Lukáš Daňhel (klarinet) v Concertinu op. 21. Měkké nástupy a do jemna vykreslené závěry obou sólových nástrojů vnesly do souzvuku novou pružnost. Stejně tak do orchestru se vrátilo nasazení, o to více tak vyznívající přinejmenším v kontrastu s urputností rázu předešlého.
Čerstvý tah pak přišel s druhou půlí koncertu. V ní zazněl nejprve Klavírní koncert d moll op. 7, s nímž Kaprálová na brněnské konzervatoři v roce 1935 absolvovala. Za klavír tentokrát usedla Alice Rajnohová, která se interpretaci klavírních děl Vítězslavy Kaprálové věnuje systematicky a tak je to i znát. První větě dala velkoryse příznačnou lehkost a romantičnost, druhé prostou zádumčivost s koncentrovaným a srozumitelným tahem. Třetí věta se zdála být nejnáročnější pro dirigentku co do udržení trochu roztěkaného orchestřiště. V tempu se rozsypávalo a obtížný, ale v celém charakteru velmi podstatný rytmus tepal ke škodě poněkud neutěšeně. V obdobném nasazení začala i skladatelčina patrně nejznámější skladba Vojenská symfonie op. 11. Dirigentce se ale podařilo rozevlátost zkrotit a dramaturgií i interpretací postupně gradující večer dospěl utěšeného zaoblení. Zakončil tak tu celovečerní Poctu s elegancí významného jubilea významné skladatelky hodnou.
MACEK, Jiří. Vítězslava Kaprálová. 2., rozš. a upr. vyd. Průhonice: Litera Proxima, 2014, 272 s.
ROSS, Alex. Zbývá jen hluk: naslouchání dvacátému století. Vyd. 1. Praha: Argo, 2011, 578 s.
TEREZA DIVÁCKÁ
Dne 13. listopadu 2023 se v prostorách Červeného kostela v Brně uskutečnil komorní koncert s názvem „Zpívané dědictví Jednoty“. Repertoár koncertu byl seřazen dle průběhu liturgického roku s písněmi duchovními, středověkými, renesančními a z 12. století.
ADA KUČEROVÁ
Komorní opera Hudební fakulty JAMU v listopadu představila jednu z nejuváděnějších oper 17. století, Monteverdiho Korunovaci Poppey. Příběh kruté lásky z doby vlády císaře Nerona je nepochybně poutavý a v lecčem aktuální i pro dnešního diváka.
