Vivaldi a jeho moravské výlety

Příznivci barokní hudby a cembalistky Barbary Marii Willi měli ve čtvrtek 6. prosince možnost navštívit poslední koncert letošního cyklu koncertů pořádaných právě touto interpretkou. Stejně jako předchozí koncerty se i tento konal v příjemném prostředí sálu konventu Milosrdných bratří. Na tento koncert si cembalistka přizvala hobojistu Viléma Veverku a violoncellistu Marka Štryncla, kteří v tomto uskupení tria dlouhodobě působí.

Mluveným úvodem zahájila Barbara Maria Willi koncert a navodila vřelou, srdečnou a dle svých slov „velmi adventní“ atmosféru. Hudebně se pak představilo celé trio v Sonátě g moll pro hoboj a basso continuo od Carla Philippa Emanuela Bacha. Skladatel se nebál pracovat se zcela odlišnými afekty v těsné blízkosti, jeho hudba se snaží neustále sledovat vývoj emocí a znázornit každou citovou pohnutku. Neklidnost a různorodost hudby vedla interprety k výrazné práci s tempem i dynamikou, která se projevila zejména ve hře hoboje.

Hned při svém úvodu nepochybně zaujal Vilém Veverka, a kdo jeho styl vystupování nezná, asi se dost divil. Neskrývané, možná až lehce povýšené pohledy do publika vystřídal sólistův velmi prostorově náročný projev, což ovšem nedovolilo divákům pocítit nezájem o sledování pódia.

V první polovině to však byla jediná úloha hoboje, jelikož následující skladbou byla Partita e moll pro cembalo sólo od Johanna Sebastiana Bacha. Barbara Maria Willi zde předvedla své umění a schopnosti na francouzském typu cembala. Zahrála tři věty z celkových šesti: improvizační a současně přísně metrickou Toccatu, Allemande v melancholické e moll a na závěr divoký Corrente s virtuózním sopránovým partem nad pravidelným basem. Interpretka hrála s naprostou lehkostí a klidností, běhy byly plynulé a vyhrané. Přednes byl agogicky i výrazově pestrý, přestože s dynamikou nelze pracovat tak výrazně, jako například u klavíru. Škoda jen rozladěné horní polohy nástroje, která byla dost slyšitelná.

Třetí skladba byla napsána ne příliš známým moravským skladatelem Gottfriedem Fingerem. V Ciaconně in g pro violoncello a basso continuo se sólově předvedl Marek Štryncl, mimo jiné také dirigent a zakladatel souboru Musica Florea, doprovázený cembalem. Skladba jako stupňující se řada variací byla zahrána precizně a působivě. Zdánlivě i přesáhla hranici barokní hudby a chápání cella spíše jako nástroje continua. Velmi obdivuhodné byly jak rychlé a precizní běhy, tak extrémně rychlé střídání hry smyčcem a drnkání rukou, připomínajícího spíše hru na kytaru.

Po pauze se hráči i diváci přenesli do zcela jiné roviny. V premiéře zde totiž zaznělo Trio pro hoboj, cembalo a violoncello, za účasti samotného skladatele Milana Slimáčka. Skladba byla tomuto seskupení psána na míru, proto byl v každém partu dokonale využitý potenciál jednotlivého hudebníka. I přes modernost kompozice se v ní vyskytovaly prvky staré hudby, například opakující se basové pohyby nebo střídání rychlých a pomalých pasáží v jedné větě.

Koncert zakončilo trio jako celek opět hobojovou sonátou, tentokrát Sonátou c moll pro hoboj a basso continuo Antonia Vivaldiho. Vilém Veverka jako sólista opět dal vyniknout svým teatrálním gestům a očním kontaktem s publikem i během hraní zvedl dramatičnost projevu jako celku. Divák ve čtyřech větách sonáty mohl najít napjatou i vznešenou náladu, virtuozitu, velkou energii i bolest. Obzvláště náročná pak byla finální věta Allegro, kterou ale všichni tři hráči provedli jistě a sjednoceně. Po zaslouženém potlesku si vzal slovo Vilém Veverka – podle Willi prý není možné závěrečnou větu zahrát na hoboj dvakrát po sobě. A že by jí to prý rád dokázal. Vivaldiho Allegro proto zaznělo jako přídavek a nutno podotknout, že opět zcela bezchybně a přesvědčivě. Do krátké pauzy před závěrem skladby dokonce hobojista stihl zvolat vítězoslavné „Aha!“ směrem k cembalu, čímž pěkně podtrhl příjemnou atmosféru i poslední tóny celého koncertu.

Foto: ​C.E.M.A. - Central European Music Agency, s.r.o.