Vulgáta filmové teorie konečně v českém překladu

březen 2012 Miloš Zapletal Kritiky 2012

Koho myslím těmi zájemci? Přestože je kniha psána fundovaně a v souhrnu podává velmi dobrý vhled do fungování filmové formy a stylu, je zároveň psána hutným, srozumitelným a logickým stylem, což ji činí vhodnou nejen pro adepty filmové vědy, ale i pro všechny lidi, kteří mají o film hlubší zájem, tedy zejména pro filmové praktiky, kritiky, cinefily, studenty uměnovědných oborů apod.; především pro studenty sdružených uměnovědných studií se jedná o naprostou nutnost: pokud by si měl člověk v životě přečíst pouze jednu jedinou knihu o filmu, pak mě nenapadá vhodnější adept.

Důležitost tohoto překladatelského a vydavatelského činu ještě výrazněji vynikne, uvědomíme-li si, v jaké situaci je obecně naše (nejen překladová) filmově-teoretická a filmově-historická literatura. I poté, co byla přeložena podobně zásadní publikace Borwella a Thompsonové, Dějiny filmu. Přehled světové kinematografie, jedinými moderními propedeutikami z oblasti filmové teorie zůstávaly až do nynějška sémioticky orientovaná publikace Jamese Monaca Jak číst film a přehled novějších proudů filmové teorie od Francesca Casettiho s názvem Filmové teorie 1945–1990. Co se týče „disciplíny“ filmové analýzy, je Umění filmu skutečným fundamentem (byť můžeme neoformalismus tisíckrát proklínat) a skvělým praktickým úvodem. Nakladatelství AMU učinilo velký krok k dalšímu rozvoji filmové vědy v českých zemích.

Jenom krátce bych chtěl nyní přiblížit teoretický proud zvaný neoformalismus, který je v dnešní době – alespoň u nás – hlavním metodologickým východiskem didaktiky filmově-teoretického bádání a jehož je Umění filmu základním textem. Neoformalismus je označení pro tendenci v americké filmové vědě a kritice 70. a pozdějších let iniciovanou tzv. wisconsinskou školou (David Bordwell, Kristin Thompsonová, Janet Steigerová aj.), která v době nadvlády v době poststrukturalistických teorií spočívala ve výraznějším navrácení uměleckého díla do středu zájmu filmových vědců. Zmínění autoři metodologicky a terminologicky čerpali hlavně z ruských formalistů (klíčové kategorie jako syžet, fabule, dominanta, ozvláštnění) a vyhraňovali se zejména vůči psychoanalytickým a marxistickým tendencím a komunikačním teoriím umění. Druhým podnětem, druhou základní ingrediencí nutnou pro vznik neoformalismu byla kognitivistická psychologie, která právě v té době prožívala ve Spojených státech velký boom.

Neoformalistická analýza si především klade otázku, jak je umělecké dílo vystavěno a jak vyvolává u kulturně a historicky determinovaného obecenstva určité reakce. Neoformalistická analýza chápe diváka jako aktivního činitele, který v procesu vnímání uměleckého díla používá emoce a intelekt. Je založena na historickém chápání filmu, jakožto výsledku dialektiky norem a odchylek: za užitečný nástroj poznání vývoje filmové formy a stylu považují neoformalisté koncepci „pozadí“, tedy sociokulturní struktury utvářející umělecké (produkční i percepční) normy; jako ideální pozadí pro studium filmu se jim jeví systém označovaný jako klasický hollywoodský film. Pro neoformalisty není film pouhou strukturou, či textem (jakožto prostorem „psaní“) nebo produktem diskurzů; každý film je pro ně především samostatným uměleckým dílem, otevřeným systémem. Ptají se tedy po funkci jednotlivých prvků vzhledem k jiným prvkům i k celku díla. Zavrhují klasickou dichotomii obsah–forma: všechny prvky filmu – tedy i významy, které produkuje – jsou součástí jeho formálního systému.

Bordwell a Thompsonová – jak ostatně už název knihy napovídá – ani trochu nepochybují, že film je ze své ontické podstaty uměním. Nutno podotknout, že jejich chápání pojmu umění je jednak prosto jakékoliv evaluativní příchuti a že v duchu ruského formalismu označují tímto pojmem oblast lidské činnosti (a produkty této činnosti) určené k „ozvláštňování“ vnímané reality, k jinému než běžnému, praktickému typu percepce. Bohužel zde však oba autoři – přestože s ním stále operují – pojem umění nedefinují; čtenář je tak odkázán na studium jiných (neo)formalistických textů. Borwell a Thompsonová nerozlišují mezi vysokým a nízkým: žádný film pro ně není natolik špatný, aby jim nestál alespoň za trochu analytické pozornosti; žádný film není nevhodný pro jejich typ analýzy.

Přístup obou autorů je příznačným produktem typicky amerického syntetismu 80. let. Osmá dekáda byla obdobím postmoderní ztráty důvěry v jednu metodu, jeden přístup, jednu pravdu; současná filmová teorie je provázena jednak touto přetrvávající gnoseologickou skepsí, jednak novou interdisciplinaritou a novým způsobem „ptaní se“; hovoří se o „teoriích pole“ (Casetti) nebo dokonce o „post-teorii“ (Bordwell). Jako už několikrát v historii, vzali Bordwell a Thompsonová, to nejlepší z evropské tradice (ruský formalismus, pražský strukturalismus, francouzský poststrukturalismus) i z tradice americké (kognitivní psychologii), trochu to rozředili, aby se lépe trávilo, přidali trochu „show“, aby se lépe prodávalo – a výsledek? Rozhodně není špatný. (A propos k oné show: srovnejme právě vyšlý překlad Rossových dějin hudby dvacátého století: jde o čtení zábavné a vzrušující, ale u člověka zvyklého evropskému přístupu nejednou vyvolávající úsměv na rtech...)

Musím říct, že jsem tuto knihu za poslední roky četl několikrát a vždy jsem ji shledával problematickou. Obdiv k jejím autorům za to, jak dovedou vše činit zdánlivě jasným, se mísil s pocity opovržení v podstatě za totéž. Jednou jsem jim byl vděčný za to, jak jsou schopni syntetizovat a systematizovat, jindy mi výklad přišel povrchní, banální, neinovativní, „politicky korektní“, pseudoobjektivní a bez širšího rozhledu. Někdy mi přišlo, jako bych byl svědkem komické scény příslovečného „objevování Ameriky“. Především mi však tato kniha byla protivná jakožto „posvátný text“, o kterém se nediskutuje. Dnes ji však mohu (už z prostého důvodu, že nic lepšího v oblasti domácí překladové filmově-teoretické literatury není k dispozici) s klidným svědomím všem zájemcům o film plně doporučit ke čtení. Ovšem ke čtení kritickému a konfrontovanému se zahraniční literaturou (přinejmenším se Stamem, Lapsleyem a Westlakem, Kracauerem, Odinem, Mitrym), prováděnému čtenářem neustále se ptajícím „proč zrovna takto?“. Potom může být nadmíru užitečná.

Vlastní text publikace je logicky členěn do kapitol zabývajících se filmovou technikou (plus tzv. mody produkce), formou, narací, stylem (mizanscénou, kamerou, střihem, zvukem) a filmovými žánry. Své místo zde má i kapitola pojednávající o dokumentárním, experimentálním a animovaném filmu. Zvlášť přínosnou je část věnovaná kritické analýze filmů. Závěrečná kapitola podává stručný přehled dějin kinematografie. Co je na této publikaci rovněž skvělé, je ohromné množství obrazového materiálu, usnadňujícího pochopení předkládané látky; přiložený CD-ROM umožňuje mimo jiné ověřit si její pochopení, užitečné jsou také časté odkazy na blog autorů. Výborná je lehce apologetická předmluva z pera Zdeňka Holého a Radomíra D. Kokeše.

Na závěr malá rada. Pokud by Ti, milý čtenáři, bylo po všech těch stránkách naprosto logického výkladu, pitvajícího každý film tak, jako činí zoolog s mrtvou žábou, a vedeného stejnou vírou v nemožnost nepoznání, trochu smutno, pokud by Ti bylo lehce nevolno z všeho toho optimismu a amerikanocentrismu, pokud by se Ti stýskalo po troše mystiky, nuže potom doporučuji podávat v malých (asi třicetistránkových) dávkách páně Bazinův soubor esejů Co je to film? Pokud by obtíže přetrvávaly, užívej obdobně Metzův Imaginární signifikant.

David Bordwell – Kristin Thompsonová: Umění filmu. Úvod do studia formy a stylu. Nakladatelství Akademie múzických umění, Praha 2011, 680 stran. Překlad: Petra Dominková, Jan Hanzlík, Václav Kofroň.