Koncert otevřela instrumentální Sinfonia sacra, která je oslavou katolické tradice a polské státnosti. Symfonií prostupuje nápěv gregoriánského chorálu Bogurodzica, který sloužil nejen jako modlitba, ale také jako bojová hymna. Skladba s těmito kontrasty umně zachází, při interpretaci je tedy nutné mít se na pozoru, aby nedošlo ke zvukové jednolitosti a oba odlišné póly kompozice sjednotit do ucelené podoby. To se orchestru do velké míry povedlo. Úvodní jásavé fanfáry trubek v 1. větě sice svádějí k intonačním nepřesnostem, což se potvrdilo i tentokrát, v navazujícím Larghettu se však filharmonikům podařilo dosáhnout dynamické i výrazové vyváženosti, ačkoliv dynamika byla někdy až příliš „doslovná“. 1. větu uzavírá vzrušená Vize III: (Allegro assai) s výraznou složkou bicích a dechových nástrojů. Bicí, umístěné v chrámové lodi, zněly efektně a dodávaly skladbě potřebnou razanci, někdy však příliš přehlušovaly zvuk orchestru, což je však problém spíše akustický než interpretační. Bojovné unisono hudebníci zahráli jako jeden muž. Poklidný Hymnus zaujal propracovanou barevností, orchestr si počínal skutečně zdrženlivě, jak je předepsáno, a jemnou výstavbou podtrhl křehkost této věty.
Povedeným dramaturgickým nápadem byl „návrat“ Leoše Janáčka na místo, kde strávil část svého dětství a profesního života. V klášteře působil nejdříve jako zpěvák a později zastával post varhaníka. Glagolská mše patří mezi skladatelova vrcholná díla, jedná se o zhudebnění staroslověnského překladu mešního textu. Její provedení s sebou vždy přináší jistá rizika - kromě zmíněných akustických nedostatků chrámového prostoru je to především určitá míra chaosu, která se při málo citlivém pojetí může projevit. Dílo tak náročné po kompoziční a interpretační stránce vyžaduje maximální práci s detailem. Naštěstí orchestr i sbor se sólisty v průběhu skladby stále rostl, k chaosu tedy nedošlo. I přesto ale chvíli trvalo, než tělesa našla společnou řeč. Instrumentální Úvod slibně rozezněl téměř do posledního místa zaplněnou baziliku. Nástup sboru v Gospodi pomiluj byl trochu nejistý, se sopranistkou Adrianou Kohútkovou se však zpěváci dobře doplňovali a sbor získal plnou a jasnou barvu. Sólistka odvedla skvělou práci, její hlas byl jen občas trochu zastřený. V části Slava se jako sólista dále představil tenorista Otokar Klein, který nelehký part zvládal s přehledem. Mínusem zde byly tempové a rytmické nepřesnosti v souhře. Nevím, nakolik šlo v případě tempa o záměr, výsledek byl však trochu rozbitý. Dojem záhy napravila 4. věta Věruju, jejíž půvabné kontrastní polohy hudebníci pojali vkusně a souhra se stávala sebevědomější. Škoda jen, že sboru bylo málo rozumět, tak nádherný text si zaslouží být slyšet. Varhanní sólo v podání Petra Kolaře překvapilo tišším zvukem, než na jaký jsme zvyklí z jiných provedení, jeho napjatosti to však nijak neuškodilo, vyznělo jen méně naléhavě. Koncert podle mého názoru dosáhl vrcholu v části Svet, kdy již vyzrálý orchestr i sbor doplnily přesvědčivé výkony všech sólistů. Úctyhodný výkon podal basista Richard Novák, který navzdory vysokému věku vystupuje velmi jistě a profesionálně. Délkou nevděčný part mezzosopránu přijala Michaela Kapustová, a přestože v celé mši zpívala jen krátce, vynikla. Vysokou úroveň se umělcům podařilo udržet po zbytek koncertu.
Přes vyváženou lyrickou větu Agneče božij se skladba překlenula do svého závěru. Varhany solo burácivě připomnělo několik momentů kompozice v kontrapunktickém zpracování a celé dílo zakončila slavnostní Intráda, jejíž optimistické vyznění vyústilo v dlouhé ovace. Ty však nepatří jen profesionálním hudebníkům, ale také všem organizátorům tohoto vydařeného festivalu. Osobně bych svůj potlesk chtěla věnovat i těm z Vás, kteří s potěšením chodíte na koncerty vážné hudby a pomáháte tak udržovat toto umění živé.
Velikonoční festival duchovní hudby. Oriens: Východní reflexe. 27. 4. 2014, bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Andrzej Panufnik: Sinfonia sacra, Leoš Janáček: Glagolská mše. Hudební nastudování Petr Altrichter, Adriana Kohútková – soprán, Michaela Kapustová – mezzosoprán, Otokar Klein – tenor, Richard Novák – bas, Petr Kolař – varhany, Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), Filharmonie Brno.