Wo bleibt Elektra?

květen 2012 Eva Mikulášková Kritiky 2012

U nastudování jsem byla přítomna jako druhá asistentka režie (na stáži) od 11. dubna, kdy se uskutečnilo první setkání režiséra a kostýmního výtvarníka se sólisty ND Brno na jevišti Janáčkova divadla. Společně s dramaturgyní divadla, paní Patricií Částkovou, bylo nastíněno pozadí vzniku opery skladatele Richarda Strausse na slova rakouského básníka libretisty Huga von Hoffmannsthala. Režisér inscenace, kterým se stal nynější umělecký šéf pražské opery Rocc, se pokusil vysvětlit svůj záměr, který se vyrýsoval již od prvních představ na podzim roku 2011, kdy ještě stál na postu uměleckého šéfa opery v ND Brno. Byla vylíčena charakteristika postav a jejich psychologické vazby a také již ve spolupráci s mladým slovenským kostýmním výtvarníkem Miroslavem Sabem nastíněny kostýmní návrhy a počítačově ztvárněná prezentace vhledu na scénu antických Mykén – zlatem bohatých. Musím přiznat, že výprava byla velice srdečně přivítána všemi zúčastněnými.

Kostýmy se ihned po úvodu začaly zkoušet a konzultovat jejich varianty ušití s nejvhodnějším užitím pro praktickou stránku ztvárnění. Výsledné kostýmy byly přesně dle prvotních návrhů i vytvořeny a velice dobře fungoval jejich barevný, antický a charaktery postav stylizovaný oděv s jednoduchou scénou, tvořenou čtyřmi zlatými pilíři, ukotvenými na točně jeviště a částečně překrytými řetězy (vězením). Tyto zlatou fólií potažené kvádry tvořily město a zároveň i královský palác v Mykénách, jejichž chodby – viděno z perspektivy – tvořily rudý lesklý kříž („lesknoucí se krví“), umocněný závěsnou polokoulí ve středu této scény. Tato realizace světla paláce, nebo též slunce nad městem velice nadchla Mira Saba, z čehož usuzuji, že tento element byl duševním výtvorem právě režisérovým. Změny nálady scén byly realizovány pouze světelným designem a otočením o 45 stupňů, přesto nadmíru působivé. Rocc a Sabo spolupracují v těchto dnech již na inscenaci pro pražské ND, a to konkrétně na opeře Claudea Debussyho Pelléas a Mélisanda, která by měla mít premiéru v září tohoto roku.

Od pondělí 16. května bylo jasné, že pokud někdo ze sólistů onemocní, bude to představovat nesmírné problémy. Jediná alternace – Jitka Zerhauová jako královna Klytaemnestra – a role v expresivní němčině s velice nesnadnými intonačními posuny se nedaly naučit za několik dnů… V tomto týdnu se již rozeběhly aranžované jevištní zkoušky naplno. Do Brna přiletěla se zpožděním (25. května) hlavní představitelka Elektry Janice Baird (sólistka Metropolitní opery v New Yorku), stejně tak Klytaemnestra Helena Zubanovich. Obě zahraniční sólistky se chovaly velice distingovaně, přátelsky a hlavně nesmírně soustředěně. Svoje pěvecké party zvládaly bez nejmenšího zaváhání a tak s nimi byla spolupráce režisérsko – choreografická nadmíru radostná.

V dnech zkoušek (obvykle dopolední 10 – 14 hodin, odpolední 17 – 20 hodin) probíhala komunikace v němčině, angličtině, češtině a slovenštině, kdy režisér Rocc byl natolik zběhlý, že v podstatě simultánně všem cokoli překládal. Inscenace byla pojata jako čistě ženská záležitost, její energie a myšlení se všemi jejími klady a nešvary. Dokonce i všichni muži paláce (Aigisthos – královnin milenec a jeho sluhové) byli oblečeni ve sjednoceném tradičním ženském oblečení - tunice. Jediní cizinci, tedy důvěrnice, Orestes a jeho vychovatel byli oděni v naprosto odlišném oblečení a to i výrazně mužském.

V prvních dnech (bez Elektry) se s klavírem nejvíce zkoušely scény pěti služek a dozorkyně, tedy úvodní scéna plná zášti, pomstychtivosti a drastičnosti, ovšem režijně zkorigována. Dohlížitelka Daniela Straková – Šedrlová byla stylizována v tmavě modrém a „býčí“ korunkou-hřebenem na hlavě jako opravdový správce paláce, poněkud připodobněný Parkinsonovou nemocí k opravdovému nemilosrdnému zabijákovi (soustavně se hitlerovsky chvějící levá ruka). Tato role sólistce pěvecky opravdu výborně seděla tak, že se ostatní sólistky přiznaly, že se pod jejím zdviženým prstem opravdu chvěly. Rudé služky v oděvu i líčení pak k dohlížitelce jevily naprostý respekt, mezi sebou ovšem maličko lesbické a zároveň odmítavé chování. Pátá služka, kterou ztvárnila vynikající Andrea Široká, vyznávala svou lásku k Elektře lyrickým sopránem ve scéně snad hudebně nejpůsobivějším. Byla za to ale odměňována týráním, kopanci a popliváním od čtyř dalších služek. Tato scéna mi komorně přišla daleko působivější, než pak s orchestrem, který částečně přehlušoval dynamičnosti projevu představitelek. Zajímavými komponenty byly zlaté tyče, které symbolizovaly jakási kyvadla času, zároveň jejich zrcadlovitá zakončení odrážela v miniatuře děj „rodinné tradice vraždění“.

Se sopranistkou Janice Baird se otevíraly možnosti zkoušet cokoli – je totiž stále na jevišti od chvíle upozadění první scény služek. I když byla tato sólistka zvyklá na mnoha světových scénách zpívat právě roli Elektry, byla v projevu velice tvárná a neprojevovala sebemenší „zlozvyky“ z jiných inscenací. Obdivovala jsem její pokoru a otevřenost, kterou jsem absolutně od světově proslulé operní dámy nečekala. Pěvecky se na zkouškách příliš nepřepínala, avšak bylo vždy jasné, že roli má jasně v sobě. Její „sesterské scény“ se slovenskou sopranistkou Adrianou Kohútkovou (Chrysothemis) bych směle mohla nazvat za nejpůsobivější jak pěvecky, tak herecky. Role Chrysothemis byla nadmíru obtížná a Kohútková jí prostupovala naprosto suverénně. V nejtěžších pasážích byla intonačně velice jistá a nebylo pochyb, že velice dobře bude kontrovat part Elektry. Dle přiložených fotografií byla Elektra vykreslena jako rozervaná a šílená „černá princezna“, Chrysothemis jejím protikladem jak vzezřením, tak duševně. Velice působivými se staly scény krutého dušení řetězem, stejně tak strhávání k zemi. Kohútková se přiznala, že se jí někdy Baird v zápalu vžití se do role tak mocně chopila, že se nemohla nadechnout.

Helena Zubanovich v roli sny a pomstou stíhané královny, jejíž vztah k dceři se nedá nazvat jako mateřský, byla zajisté daleko přesvědčivější než v souběžně probíhající inscenaci Rusalky režiséra Morávka. V hlavní scéně se sny, která byla nepravděpodobněji inspirována Freudovými psychologickými metodami, se k sobě spíše chovají jako psycholog a pacient, v jiných scénách je jejich vztah velice chladný. Rocc nestylizuje královnu jako záště plnou, moci chtivou a šílenou ženu, avšak mírněji. Byla poznamenána obětováním své dcery Ifigenie bohyni Artemidě, stejně tak vraždou vlastního manžela. Její kostým je stylizován jako „impresionistický obraz“, je jakousi maskou. Po celou dobu je jako by v županu, teprve se chystá na slavnost – nechá se doličovat, upravovat Nosičkou vlečky. Zubanovich velice dobře zvládla svoji roli okultními rituály a důvěrnicí ovlivněné chatrné osůbky, která ráda „vzpomíná na staré časy“ ve valčíkových pasážích orchestru. Pěvecky předvedla ve vypjatých pasážích stabilně intonačně přesné skoky.

„Agamemnon se vrací s milenkou a dvěma dětmi. Tohle je už motiv na vraždu…“ (Rocc)

Vládkyně se totiž během desetiletého válčení svého muže Agamemnona v trojské válce, musela postavit do čela Mykén a udržet vládu spojením s dalším mocným mužem své země, Aigisthem. Po návratu byl Agamemnon zabit sekyrou, kterou Elektra schovává pro svého bratra Oresta, který je ve vyhnanství. Ten se musí za tento čin pomstít prolitím její i Aigisthovy krve. Tak se i stane, ovšem Orestes v Roccově pojetí vyvraždí celé Mykény tak, aby nastolil nový řád. Inscenačně pojato tak, že všichni trhaně padají na zem, vychází Orestes s důvěrnicí královny, která jediná – jako najatý „krk, co hýbe královninou hlavou“, přežívá. Celý příchod Oresta je jí znám, dokonce ona sama mu otevírá bránu do paláce. Po vraždě matky a jejího milence Orestes zavraždí i svoji sestru Chrysothemis. Ta v bílých svatebních šatech a v očekávání potomka umírá pod jeho rukou. Poslední výkřik „Orest!“ tedy v rozporu s chápáním libreta není přivoláváním bratra k smrtícímu tanci Elektry, naopak k poslednímu lapání po dechu Chrysothemis. Po této „mykénské genocidě“ padnou okovy opony.

Orestes Jakub Kettner, vzhlížející jako cizinec s cigaretou, který přichází odnikud (inscenačně vychází z hlediště na jeviště). Na vše pohlíží s odstupem, přichází ale s jasným cílem vraždit. Částečně je strháván bratrskou láskou k Elektře, která ovšem už nedosahuje takové síly jako v dětství. Snaží se jí zmocnit jako muž, snaží si s ní hrát, ale nedostane se k ní tak blízko jak by chtěl. Záměrem režiséra bylo, že by i Elektru na konci zavraždil. Je ovšem nechána svému trýznivému osudu.

Jak již zmínil Rocc: „V této opeře není malých rolí. Všechny postavy a detaily jsou velice podstatné.“ Nosička vlečky se sama svým kostýmem stala „vlečkou“, hrála zde úlohu módní poradkyně královny. Důvěrnice a la šedá eminence hrála velice podstatnou roli jak ve vztahu ke Klytaemnestře, tak k Orestovi. Jako jediná žena, také pojata jako cizinka, měla spíše mužské vzezření, stejně tak neemotivní chladnou hlavu ke kontrastu k velice vypjatě emotivním ženám Mykén.

Týden před úvodem proběhlo nazkušování ansámblové, orchestr čítal 80 osob. Toto zúžení orchestru bylo autorizováno již Richardem Straussem a musím přiznat, že stejně některé sólistické výstupy přehlušoval. Tato inscenace nebyla prvním nastudováním dirigenta Caspara Richtera Straussových děl. Dle obvyklých výkonů orchestru Janáčkova divadla mě toto nastudování velice potěšilo. Zvládli interpretačně náročný kus plný polyfonie, který se blíží až na hranici tonality, s grácií.

Premiéra proběhla 18. května 2012 a dočká se brzy třetí a zároveň poslední reprízy. Musím konstatovat, že pro mě Elektra znamenala velký vhled do zákulisního dění a srdečné osobní setkání se všemi inscenátory a sólisty bylo neopakovatelným zážitkem.