Za konec času

Petra Čtveráčková Kritiky 2015

V neděli 26. 4. 2015 se v Komorním sále Hudební fakulty JAMU v Brně uskutečnil unikátní koncert Ensemble Messiaen s Alfredem Strejčkem. Soubor založený z podnětu nastudování díla Kvartet pro konec času (1941) francouzského skladatele Oliviera Messiaena spojil své vystoupení s uměleckým přednesem Alfreda Strejčka, což se i přes značnou délku koncertu ukázalo být přínosným dramaturgickým nápadem. Také kontrast děl Johanna Sebastiana Bacha s hudbou Messiaena působil promyšleně; oba skladatele pojí racionalita a zároveň spiritualita. Ensemble Messiaen, kvarteto nevšedního složení - Kateřina Vachová-Soukalová – klarinet, Jiří Besperát – housle, Jan Škrdlík – violoncello, Šárka Besperátová – klavír – se představilo nejen jako kompaktní těleso, ale také sólisticky. Půvabně staromilský a ukázněný projev Alfreda Strejčka, jehož krátká intermezza mezi skladbami spoluvytvářela nepřetržitou dramaturgickou linii, napomáhal dojmu poslechu rozhlasového vysílání, kdy k lepšímu pochopení hudby promlouvá moderátor coby průvodce.

Na úvod první poloviny programu sestaveného z Bachových děl zazněly věty Adagio a Presto z Triové sonáty G dur, BWV 1039. Forma triové sonáty, tedy dva melodické hlasy (housle, violoncello) za doprovodu bassa continua (klavír), umožňuje interpretům naplno projevit jejich virtuozitu a zároveň cit pro souhru. Umístění skladby tohoto typu na začátek bylo tedy šťastné. Také výběr vět jistě nebyl náhodný. Líbezné Adagio s výrazně klenutou a bohatě frázovanou melodií dalo vyniknout vzájemné interakci a respektu mezi spoluhráči; skočné, kontrapunkticky vystavěné Presto zase ukázalo technickou zručnost a široké povědomí o výstavbě barokního díla. Po instrumentálním úvodu přednesl Alfred Strejček Bachův text O pokojné mysli pojednávající o hledání vyrovnanosti, čímž naznačil myšlenkovou ideu celého koncertu. V první půli večera se texty týkaly Johanna Sebastiana Bacha. Trochu nepatřičně vyzněla vzhledem k závažnosti programu anekdota Kdo je větší. V Allemande, první větě z Partity d-moll č. 2 pro sólové housle, BWV 1004, se jako sólista uvedl Jiří Besperát. Jak se posluchači později dozvěděli, šlo o jeho vůbec poslední veřejné vystoupení před „houslovou penzí“, sentiment tedy zčásti odpustil intonační nepřesnosti a umožnil vnímat jinak poměrně jistý projev zkušeného hráče. Také Šárka Besperátová usedla za klavír jako sólistka s Arií Da Capo z Goldbergovských variací pro klavír, BWV 988. Její hra byla čistá a umírněná. Vrcholem „bachovské“ první půli bylo bezesporu Preludium ze Suity č. 3 C dur pro sólové violoncello, BWV 1009 v podání Jana Škrdlíka. Virtuozní skladba s četnými kontrasty patří mezi pomyslný Olymp violoncellového repertoáru a její provádění vyžaduje zarputilost a sílu stejně jako cit pro intimitu. Škrdlík oba tyto póly dokonale sjednotil a rozezněl svůj nástroj do plného sytého zvuku, který však neubíral skladbě na zpěvnosti.

S prvními tóny Kvartetu pro konec času se charakter koncertu zcela proměnil. „Proměna“ je vůbec slovo, které tuto kompozici vystihuje. Věřím, že se jedná o jakousi transformaci ducha, která je přítomná nejen mezi interprety, ale také posluchači. Skladatel tento kvartet napsal a uvedl roku 1941 v německém zajateckém táboře Görlitz, kde byl uvězněn. Později k premiéře poznamenal: „Nikdy jsem nezažil, aby mé dílo bylo posloucháno s takovou pozorností a pochopením." Messiaenova hudba však právě k takové reakci vybízí i dnes a symbolicky nás vtahuje až za konec času. Jak se ukázalo, Ensemble Messiaen si je tohoto přesahu velmi dobře vědom. Soubor vystavěl každou větu s jedinečným výrazem odpovídajícím jejímu duchovnímu obsahu, a přesto ani jednu z nich neoddělil od celku. Alfred Strejček coby vypravěč přibližoval skladatelovými komentáři jednotlivé věty, které však nelze chápat jako programní. Fungoval tedy spíše jako průvodce myslí a představami skladatele. Výmluvněji než slovo však působila souhra interpretů, od začátku do konce plná přirozeného respektu k dílu i spoluhráčům. Těleso dbalo na barvy a kontrasty s až dojemnou pečlivostí, každý jako by měl na paměti, že nesmí vyčnívat, dokud k tomu samotná hudba nedá svolení. K nejsilnějším momentům patřila třetí věta Údolí ptáků pro sólový klarinet. Ptáci zde podle autora mají představovat protiklad času, naši touhu po světle, hvězdách a jásavých zpěvech. Kateřina Vachová-Soukalová bravurně vystihla elegický i scherzovní ráz věty, nádherně rozeznívala klarinet v nízkých polohách a citlivě pracovala s narůstáním dynamiky. Dokázala vytvořit jak drsný uštěpačný tón, tak nejjemnější dynamický odstín. Unisonové popěvky čtvrté věty, Intermezza, překlenuly skladbuk Díkuvzdání věčnosti Ježíše přinášející tesknou, jakoby nekonečnou melodii violoncella ve vysoké poloze. Tato melodie je protikladem melodie houslí v závěrečné osmé větě Díkuvzdání nesmrtelnosti Ježíše. Part houslí velebí Ježíše tentokrát jako člověka. Jiří Besperát se s tímto lyrickým chvalozpěvem obdivuhodně vypořádal jak po stránce intonační, tak výrazové. Za úsporného ostinátního doprovodu Šárky Besperátové dovedl celé dílo až na konec času, kdy podle slov autora „(…) hudba pomalu ale neúnavně stoupá k místu, kde se člověk vznese ke svému Bohu, dítě Boží ke svému otci, Božské stvoření do ráje“.