Za řeč se dívejte!

srpen 2014 Markéta Vlková Kritiky 2014

Detailů je sbírka plná. Lze ji chápat jako mozaiku střihů a momentek, které dodávají běžným jevům na významu už tím, že je staví do zorného pole. Kontrast bezbolestně vznikajícího světa a Wittgensteinova násilí, stejně jako pokyn hledět za řeč, však překračuje hranice své básně a shrnuje v sobě poetiku celého díla. Svět je, jaký je. Autor jej spíše pozoruje, než vytváří. Z realisticky zachycených obrazů se jeho osoba často ztrácí, bez ambicí zasahovat do objektivních dějů, bez zjevné citové účasti nebo jazykových ornamentů. Ve střídmosti veršů je zároveň naznačena jejich zlomkovitost a nedostatečnost, jako by sdělení básně vězelo kdesi za slovy a ta byla jen povrchovou, nouzovou stopou k zamlčenému. I miniatury typu „Dno světa: topol kotva.“ nebo „Uštkla tě! / Uštkla!“ jsou umístěny na samostatné stránce a prázdný prostor se stává součástí jejich významu.

Úsporná konstatování se kromě vnějšího světa vztahují na univerzální lidskou zkušenost, která je vyjádřena pod zastřešujícím MY. „Ryjeme záhony, sázíme brokolici“ a „konejšíme děti: I my jsme to zažili.“ Společné prožitky jsou opět předloženy bez hodnocení, „pouze“ jako pojmenování nezvratných zákonitostí. Zakotvení v tradici a cyklickém čase je promítáno do množství přírodních motivů, které se pevně pojí s archetypy, a jsou-li výjimečně nahrazeny cizorodou, „konzumní“ motivikou, přenáší se závažnost i na ni – klín hus například „letí nad ITAB, Novibru, Láníka, s. r. o.“ a dětskou úzkost ochraňují „obrázky s mikymauzi“. Jen ojediněle vzniká tímto způsobem komika či ironie: „Co s námi, odbržděnými vozy? / Kočky by koupily whiskas.“

Hluboký řád, povrchovými odchylkami spíše ozvláštňovaný než rušený, formuje také výstavbu díla: sbírkou se prolínají tři cykly ročních období a dvě skupiny textů se shodným názvem; některé verše jsou pak spojeny tematicky. Samostatnou linii tvoří básně s rozdvojeným JÁ – lyrický subjekt svádí zápas sám se sebou, opatrně si přináší vodu, uděluje si kopance, přepadává se a sám sobě tajně uniká, bojí se pohledu do svých očí. Násilí k sobě samému může souviset s Wittgensteinovým bitím a představuje nejdisharmoničtější rovinu sbírky.

Wittgenstein bije žáka stvrzuje autorovu cestu od expresivních poloh k civilnímu, střídmému ladění. Návaznost na předchozí sbírku Moře (2010) se kromě stylu projevuje také v pečlivě promyšleném „přílivu“ a „odlivu“ rozsahu, témat a významové zatíženosti básní. Některé texty významového „odlivu“ podle mého názoru až příliš hraničí s nenápaditostí a banalitou („Sen březen“ na prázdné stránce apod.), ale kompozici celku logicky doplňují – jejich vhodnost se odvíjí od otázky, nakolik podřizovat význam básně zvuku a rytmu.

Touha proniknout za řeč Kolmačkovy poslední sbírky se zřejmě také rodí „bez bolesti, jako se sráží sýr“, a ne wittgensteinovským násilím. Sbírku tedy nebudu doporučovat výrazně. Ale trochu přece jen ano.

KOLMAČKA, Pavel. Wittgenstein bije žáka. 1. vyd. Praha: Triáda, 2014, [118] s. ISBN 978-80-7474-099-2.