Zatroleně katarzní Rusalka

únor 2012 Eva Mikulášková Kritiky 2012

Dvořákova Rusalka, byť se zdá již naprosto známou operou s předvídatelnou inscenací, překvapila návštěvníky Janáčkova divadla v Brně zpracováním činoherního režiséra Vladimíra Morávka v podobě scénické básně. Již úvodem je potřeba zmínit, že mnoho diváků nejenže bylo uchvácených mysteriem lásky, poznání a zrady, ale především hodně zmatených tímto „netradičně-tradičním“ pojetím. Přestože se libretní děj odehrával vždy nejblíže k divákům a viditelně poukazoval na základní skutečnosti, za ním jako by se vkrádalo mnoho různých dalších, vedlejších jevů, které rozsekávaly scénu na mnoho zdánlivě nesourodých fragmentů, které ovšem dávaly zpracování punc jedinečnosti a nezaměnitelnosti. Hemžení téměř až psychedelických víl (tři Žínky v podání Terezy Merklové Kyzlinkové, Jitky Klečanské, Radky Hudečkové) se sklopenými hlavami; s pozdvihnutými jablky poznání přistupovali kentauři (laně) a koně ve zpomaleném klopýtání, zahaleni v kontrastní bílé-černé, ano-ne. Temná čarodějnice oplývající červeným okem na hlavě (v roli Ježibaby Veronika Hajnová) a rudě oděná Cizí kněžna (Daniela Straková Šedrlová), postavy zdvojené či ztrojené pomatenou optikou…

Tento rej mezi barokními sochami „ctností a neřestí“ s rozevlátou draperií, designově prosvětlený a dokreslený zadním promítacím plátnem, působil na diváka odtažitě a chladně, nepřirozeně a tajemně; a scéna tak dynamicky nesourodá, že divák jen krčil rameny, co to má vlastně všechno znamenat. Chtěl přece vidět Rusalku, tu pohádku o princi (sólista ND Peter Berger) a lesní žínce Rusalce (sólistka ND Pavla Vykopalová), co se do něj zamiluje, a přes všechno varování tatíčka vodníka (Jiří Sulženko) se z vodního světa vydá na povrch a zjišťuje, že vše, co si vysnila, je k ní najednou kruté, nelítostné a srdcervoucí. Pro samou nešťastnou lásku chce zemřít, ale On se pro ni nakonec obětuje. To vše sice běžný divák viděl vlastně i tradičně pojaté před sebou, dotvořené a zpracované ovšem tak, jako by otáčel listy pohádkové knížky, na což Morávek odkazuje v až kýčovité padající kulise „lesa“ a „zámku“, schované v malovaných oponách „velkého loutkového divadla“.

Co ale ten, kdo by chtěl pochopit myšlenku inscenace a nechat se jí pohltit? Nezbývalo než sledovat drobné detaily, skládat dojmy k sobě a přečíst si režisérovo vyjádření k inscenaci, až z toho všeho chaosu na scéně zbyl divákův úsměv na rtech. Prvotní přeplácanost, nesourodost a nepochopitelnost předimenzovaného zpracování byla záměrná. Všechno to měl být jen sen. Někdy krásný a někdy drsný jako smirek, ze kterého se najednou probudíte a vybavujete si jen střípky, k jejichž vysvětlení si jdete pro Snář. „Vidino divná, přesladká, jsi-li ty člověk nebo pohádka?“ se najednou zkomplikovalo a vy víte, že na tuto inscenaci ještě dlouho nezapomenete.

Hudebně nastudoval tuto inscenaci Jaroslav Kyzlink, který brněnský operní orchestr vybičoval k nejlepším výsledkům sezony. Kontrastní dynamika a přesné nástupy vyzdvihly sólisty a čistotu jejich projevu. Ubohá Rusalka bledá v podání sopranistky Pavly Vykopalové byla výtečná jak pěvecky, tak herecky. Pohybovala se na jevišti tak samozřejmě a lehce, jako byste opravdu na chvilku uvěřili, že ta modrovlasá vodní bytost se tak již narodila a jen o sobě nedávala znát. Peter Berger, který v roli Prince již delší dobu působí v ND Praha, nebyl ovšem tolik přesvědčivý. Bezvadné výkony předvedly i tři lesní Žínky, které předčily ostatní významné sólisty svým projevem a nespoutaností. Nebojím se tedy soudit, že to byla jedna z nejvýznamnějších a nejzdařilejších inscenací brněnského operního jeviště této sezony. Přeji nastudování, aby se po dalších reprízách tento pohled na ně nezkreslil.

Psáno z provedení: 2. repríza, 26. února 2012 v Janáčkově divadle, Národní divadlo Brno.