Pavel Šporcl věnoval své letošní podzimní turné s příznačným názvem Bacha na Šporcla! kompletnímu houslovému dílu Johanna Sebastiana Bacha. Za tímto počinem byl nejen niterný vztah houslisty k tomuto repertoáru, ale také letošní výročí 330 let od skladatelova narození. Na 13 koncertech v českých městech zaznělo 13 různých programů. Poslední tři večery patřily Brnu, kde Šporcl v Besedním domě představil nejprve kompletní sonáty pro housle a cembalo, kompletní koncerty pro housle a orchestr a na závěr Bachmaratónu program nejnáročnější - šest sonát a partit pro sólové housle. Těm byl 9. Prosince věnován poslední, třináctý koncert turné – jeho číslo nevalné pověsti se však stalo nositelem dobra.
V úvodu večera bylo publikum očekávající tóny Adagia z 1. Sonáty g moll příjemně překvapeno. Jako první totiž zazněla Šporclova úprava státní hymny ve virtuozních variacích paganiniovského charakteru, po které získal první aplaus večera. Dále již program pokračoval podle plánu a posluchači se společně s interpretem ponořili do zvuku modrých houslí z dílny Jana Špidlena z roku 2005. Vzdušnost Adagia vystřídala Fuga s plastickým propracováním hlasů, Siciliana s průzračnými dvojhmaty a závratné tempo Presta. V podobném duchu se nesly i další skladby – pomalejší části se vyznačovaly neuvěřitelnou lehkostí, vzdušností a krásně pastelově odstíněnou dynamikou promyšlenou do nejtiššího pianissima (např. Allemanda Partity č. 1 h moll, Loure z Partity č. 3 E dur). Rychlé části zaujaly virtuozní technikou, nekompromisní akordickou hrou, plastickou dynamikou a neustávající energičností (Fuga a Allegro ze Sonáty č. 2 a moll, Giga z Partity č. 2 d moll)
Nutno podotknout, že tento repertoár je velmi náročný po technické, výrazové i psychické stránce. Soustředění na komplikované melodické vzorce a zklidnění před další částí díla je důležité - proto byla trochu škoda, že atmosféru narušoval špatně načasovaný potlesk. To však interpret gentlemansky vyřešil a uctivě se slovy díků požádal nadšené publikum, aby respektovalo program i ostatní posluchače.
Šporclovo soustředění a naprostá koncentrace na hru byla fascinující. Při koncertu takovéto náročnosti je třeba efektivně rozložit síly – i to zvládl výborně. I přes délku programu a „vzdorování“ naprosté posluchačské přesileudržel pomyslnou laťku až do konce a v závěru po aplausu publika vestoje přidal ještě podruhé zpěvnou a hravou Gavottu a Rondo z Partity č. 3 E dur.
Kdybychom chtěli tento večer shrnout do několika slov, mohly by to být tyto: pokora, hloubka prožitku, lehkost, preciznost a virtuozita. Kdo by si chtěl tento nevšední hudební zážitek zopakovat, může tak učinit poslechem Šporclova letos vydaného CD s tímto koncertním programem.