Zvukomalby na zahajovacím koncertu Ensemble Opera Diversa

Patrik Červák Kritiky 2016

Brněnský soubor Opera Diversa zahájil v úterý 20. září v brněnské Redutě novou sezonu koncertem s vynikajícím a neotřelým českým programem, jehož pozitivní dopad na obecenstvo umocnila i kvalita orchestru a sólistů, která nepochybně dosahuje evropského formátu. Koncert s názvem Písně, tance, uspávanky, na kterém zazněla díla Václava Kaprála, Bohuslava Martinů, Jana Nováka a Ondřeje Kyase pod vedením výborné Gabriely Tardonové, přilákal celou řadu evidentně znalých posluchačů, kteří dobře rozpoznali, jak kufanditní zážitek jim těleso ten večer naservírovalo. S orchestrem vystoupily také dvě sólistky dosahující vynikající a naprosto profesionální úrovně; mezzosopranistka Lucie Hilscherová a flétnistka Kristina Vaculová.

Koncert otevřela skladba Jana Nováka Odarum concentus pro smyčcový orchestr. Už od prvních tónů první věty, kdy primy hrály kolem třiceti sekund držené c2, violy pod nimi odlehčeně přednášely houpavou melodii složenou ze čtyř tónů s nepravidelným tečkovaným rytmem a sekundy je noblesně podporovaly pizzicatem, bylo slyšet, jak sehraní hráči v orchestru hrají. Celá první věta je vystavěna na zmíněné jednoduché melodii, respektive na jejím neustále se měnícím rytmu, kdy posluchač nemá šanci rozpoznat, kde je těžká a kde lehká doba. Ve druhé větě, Allegru, se po nástupu tří tónového ostinátního rytmu ve violách rozvíjí dramatický dialog mezi houslemi na jedné straně a violoncelly a kontrabasy na straně druhé. Tento dialog se zvrhne ve velmi prudkou, snad až hysterickou při, po které však přichází zpěvná část věty, jakési provedení, ve kterém slyšíme Nováka jako žáka Bohuslava Martinů; zejména techniku vedení melodie; její část - jak učitel, tak i žák - vyjme z celku, a několikrát za sebou opakuje, pestře a bohatě zharmonizovanou. Pokud se ve druhé větě mluvilo o dialogu/hádce mezi jednotlivými skupinami, pomalá třetí věta se snaží předešlý nesvár usmířit; tajemná melodie houslí a viol je „doprovázena“ pizzicatem ve violoncellech a kontrabasech. Všechny hlasy jsou si ale rovny, proto nemůžeme mluvit o doprovodu basových nástrojů vůči houslím a violám, ale o jejich důmyslné protimelodii, jakoby jim bylo líto předešlé hádky a nyní se kály. Předposlední věta je založena na střídání pizzicata a melodie, která opět osciluje mezi houslemi a violoncelly. Na rozdíl od druhé věty však nejde o svár, spíše o žertovné laškování mezi skupinami. Na začátku věty páté pak jako bychom slyšeli dalšího Novákova učitele, konkrétně Aarona Coplanda; po fanfárovitém, coplandovském, úvodu, je však už zřejmý vlastní Novákův rukopis. V této poslední části svěřil skladatel velkou úlohu kontrabasům, jejichž zvuk by si posluchač mohl splést s vířením tympánů; takový účin ale přidal na celkovém napětí této neklidné části. Technicky velmi náročnou větu však smyčcový orchestr Opery Diversy zvládl bez sebemenšího zaváhání.

Jako druhý zazněl ten večer jeden z učitelů Jana Nováka, Bohuslav Martinů. Ansámbl se ujal provedení jeho Nového špalíčku v úpravě Jiřího Temla pro komorní obsazení. I posluchači – laikovi, aniž by si přečetl program, muselo být jasné, že kompoziční technika Nováka i Martinů je velmi podobná, proto na sebe skladby přirozeně a příjemně navazovaly. Díky výborné akustice Mozartova sálu mohl orchestr hrát plným zvukem, byť by jakkoli upozaďoval vynikající mezzosopranistku Lucii Hilscherovou, jejíž zvučný hlas zaplnil i nejvzdálenější kouty haly, aniž by musela soupeřit o zvukovou dominanci s tělesem. Ve třetí písni s názvem Touha, hrály flétny a housle téma unisono, leč ne zcela exaktně; neuškodilo by, kdyby flétny zvukově nepatrně ubraly a spíše jen podpořily smyčce zvukovým efektem, a nechaly tak vyznít zajímavou instrumentaci. Melodie čtvrté písně, Zvedavé dievca, je založena na nápěvu Panny Marie ze třetího jednání Her o Marii, ve kterém nebohá matka běhá po městě a hledá místo, kde by mohla porodit syna. Vynikající hudební a citový prožitek předvedla jak zpěvačka, tak ale i orchestr, zejména klarinety, v pomalé šesté písni (Smutny mily). Jen škoda, že se na konci této části ke zbytku nástrojům nedoladil lesní roh.

První polovinu koncertu ukončila další neuvěřitelně zajímavá skladba Jana Nováka, Choreae vernales pro flétnu a komorní orchestr. Je s podivem, že Novák není znám mezi širokou veřejností tak jako jeho učitelé, ačkoliv jeho díla dosahují kvalit světových velikánů, a to jak formou, melodikou, tak ale i pozoruhodnou a úchvatnou instrumentací. Sólistka Kristina Vaculová se provedení této skladby ujala s velkým porozuměním. Pomalý kadencovitý, až mysteriózní úvod kompozice, pojala velice oduševněle a inteligentně. Pod její melodií čas od času vybulal akord uformovaný ze zvuku smyčců v pizzicatu, celesty a harfy. Po velké a technicky náročnější kadenci přišlo nádherně barevné, archaicky impresionistické, snad až respighiovské téma. Mezi sólistou, orchestrem a Mozartovým sálem jiskřila znamenitá reciprocita, která dotvářela zvukový výsledek skladby k naprosté dokonalosti. Za zmínku určitě stojí výborná práce harfenistky Dominiky Kvadrové, jež nenásilně, avšak zřetelně a jemně dovytvářela kouzelný zvukový efekt. Snad pouze akord celesty na konci první věty mohl se nechat zaznít zřetelněji, leč z vlastní zkušenosti vím, že celesta v malé dynamice je vskutku nevyzpytatelná. Pokud se první věta jevila kouzelně, další část byla přímo pohádková; mysteriózně fantazijní téma harfy a celesty v úvodu věty druhé báječně připravilo nástup sólistky. Ta velmi efektně reagovala na změny nálad, kterými tato věta kypí; od zmíněného fantazijního charakteru přes dramatický boj po záměrně archaickou melodii opět á la Respighi. V závěrečné větě, Lento.Allegro se Kristina Vaculová předvedla nejen jako citlivá a vynikající recitátorka dlouhých melodií, ale také jako hráč, jehož technika a řemeslo je na velmi vysoké úrovni. V části s náročnými, nicméně perfektně zahranými běhy, doprovázely sólistku smyčce velmi důmyslným a matoucím rytmem, ale flétnistka se jím nenechala strhnout. Celá kompozice pak končí náročnými technikami sólového nástroje, které jsou doprovázeny akordy ve smyčcích, ovšem s akcentem na druhou dobu ve 2/4 taktu, avšak ani to vynikající flétnistku nezmátlo.

Po přestávce opět vystoupila s ansámblem vynikající mezzosopranistka Lucie Hilscherová, jež publiku představila Uspávanky pro mezzosoprán a komorní orchestr Václava Kaprála. Ten ve své skladbě přenechal velkou úlohu dechům, jmenovitě klarinetům, které kompozici zahajují, ale zejména pak basového klarinetu, který má vedle sólistky hlavní roli. Výraz ale i hladký zvuk basového klarinetu u Uspávanek zcela jistě stojí za zmínku. Kaprálova harmonika zní v některých částech skladby, kdy proti sobě vynalézavě vede velké množství hlasů, daleko disonantněji, v porovnání s o více jak třicet let mladším Novákem. Instrumentace této kompozice je také velice poutavá, zejména části, kdy skladatel používá unisona pikoly a basového klarinetu, čímž dosahuje pozoruhodného účinu.

Dvorní skladatel Opery Diversy, Ondřej Kyas, zkomponoval pro orchestr další novinku, která zazněla v úterý jako předposlední, Melodii pro smyčce. Skladba začala neurčitou melodií v houslích, které po celý večer, i zde, udivovaly svou příkladnou souhrou. Po přibližně dvou minutách se přidaly i ostatní skupiny. Když zazní smyčcový orchestr tutti, přebírají „melodii“ violoncella a kontrabasy, ke kterým se pak přidávají violy a nakonec housle. Celá kompozice se odvíjí ve střídavě disonantních a konsonantních akordech, přičemž většina z nich obsahuje sekundy, septimy, nóny a zvětšené kvarty. Dílo končí sólem v primech za doprovodu prodlevy ve violoncellech a kontrabasech a poté několika závěrečnými akordy. Spíše než Melodie pro smyčce, hodil by se pro tuto kompozici název Akordická meditace pro smyčce.

Třetí skladba Jana Nováka, Carmina Sulamitis pro mezzosoprán a komorní orchestr, zakončila tento výborný zahajovací koncert nové sezony Ensemble Opera Diversa. Neoklasická předehra první věty zahájila tento další Novákův skvost. Tato první část vychází z dialogu mezi zpěvem a orchestrem. Zatímco zvuk orchestru zní záměrně moderně, místa, kdy přichází na řadu sólistka s doprovodem harfy, jeví se naopak záměrně archaicky a evokují středověké a renesanční provozování písně za doprovodu loutny. Ostinátní rytmus harfy v části Andante (Leva eius), tvořený několika akordy, zněl jako perpetuum mobile, jako stín smrti, před kterým se nedá schovat. Instrumentační práce čtvrté části, Andante (Ego dormio) vychází z věty první; sólistka opět zpívala za doprovodu harfy, nicméně jakmile se k nim přidal zbytek ansámblu, ta tam byla archaičnost; publikum zaplavila vlna velmi moderní hudby; která připomínala zhudebněné Shakespearovy sonety Tadeusze Bairda. I ve velmi exaltované části této věty, kdy se orchestr opět nijak zvukově nešetřil, byla Lucie Hilscherová stále výborně slyšet. Velmi obtížné sólo si koncertní mistr Jan Bělohlávek velmi dobře osvojil, a tak, aniž by bylo slyšet jakékoliv jeho úsilí, odpovídal si se sólistkou ve formě jakési pseudoresponsoriální techniky. V poslední větě, Allegro (Pone me ut signaculum), použil Novák tympánů, jejichž zvuk posluchače uvedl do varu, avšak ani tento nástroj nepřehlušil zpěv sólistky! Dramatičnost věty se střídala s laskavou melodičnost, kdy mezzosopranistku doprovázela v jejím výtečném přednesu flétna. Kompozice pak končí rázně a impulzivně; skladatel nechal dílo vyvrcholit až v úplném závěru.

Ensemble Opera Diversa patří bez pochyb k brněnským unikátům, ne-li republikovým. Nikoli jen neskutečně lákavým a atraktivním repertoárem, který provádí, ale také prvotřídní kvalitou, jakou tato díla prezentuje publiku. Doufejme tedy, že si tyto vlastnosti ponechá i do nadcházejících sezon!