Alexandra Koláčková - umění, které přitahuje

Michaela Banzetová Rozhovory 2014

Ani oddechové zóny pro dospělé, pro které jsou určena její výrazná keramická křesla, ale nelze minout bez povšimnutí. Okamžitě oživují daný prostor, jako například ve vstupní hale kancelářského komplexu Danube House v Karlíně, nebo před rokem na Designbloku, kde vítala návštěvníky také hned u vchodu na Kafkově náměstí. Realizace Ateliéru Alexandry Koláčkové dokážou i citlivým způsobem dotvářet krajinu, například v Bedřichově v Jizerských horách (přírodní autorské hřiště, Křížová cesta) nebo sochy v lanscapovém projektu v Amersfoortu v Nizozemí.

Ateliér, který založila Alexandra se svým manželem, funguje již od roku 1990. Ačkoliv nejdříve začínali s menšími, soukromými realizacemi, po prvních zkušenostech si uvědomili, jak skvěle sochy fungují ve veřejném venkovním prostoru. První projekt pro veřejný prostor vznikl už v roce 1999. Od té doby bylo vytvořeno nejen v České republice mnoho realizací. Keramické skulptury jsou přitom díky více jak dvaceti létům zkušeností a inovací velice odolné a to i v naší zeměpisné šířce. I přes různící se povětrnostní podmínky zůstávají stále stejně pestré, výrazné a lákavé.

Jak ses dostala k tvorbě keramických soch do veřejného prostoru?

Naší první zakázkou bylo odpočívadlo pro rodiče s malými dětmi u terminálu MHD v Liberci v roce 2000. Investorem bylo město Liberec. Brzy na základě referencí následovaly další zakázky od magistrátu nejen Liberce, ale i dalších českých měst.

Odkud především mohou čtenáři znát Tvé realizace?

Naší snad nejpopulárnější realizací je skupina barevných keramických zvířat v Praze 5 v Letenských sadech přímo naproti Letenskému zámečku. Možná k tomu přispěla i skutečnost, že si záběr našich plastik vybrala před pár lety česká televize pro svůj ident a že pak celý rok byl k vidění každodenně na ČT2. Hradečtí obyvatelé znají naše plastiky v parku u Gajerových kasáren. Pro pražská sídliště jsme realizovali několik velkých plastik, které můžete dohledat na našich webových stránkách. V roce 2012 jsme propagovali náš ateliér samostatnou expozicí Big Toys na veletrhu umění ArtPraque 2012 v pražském Mánesu. Zde jsme se potkali s velkým počtem návštěvníků, stejně tak jako na loňském Designbloku, kde jsme s lidmi komunikovali přímo na ulici v rámci naší venkovní expozice Křesla pro město. Na jaře chystáme soukromý projekt v Brně Soběšicích.

Kde čerpáš inspiraci pro své pestrobarevné výtvory?

To je vždy ta nejčastější a nejtěžší otázka na kterou by každý, kdo se třeba neživí žádným druhem umělecké činnosti chtěl znát odpověď, protože ho to přirozeně zajímá. Ale já v podstatě upřímně nevím, kde se to ve mně vzalo, a proč dělám právě to, co dělám. Odmalička jsem pokreslila všechen volný papír, nejmilejší zábavou mi bylo tvoření v lidové škole umění, kde mě stejně jako doma podporovali, a bylo mi jasné, že chci být výtvarníkem a ničím jiným. Ale proč mě zrovna fascinují pestrobarevné kreace a proč třeba můj bratr celý svůj profesní život fotografa (Michal Macků) a v poslední době i skláře pracuje jen v černobílé to opravdu nevím. Myslím, že to je a bude jedna z otázek, na kterou můžeme celý život hledat odpověď, ale málokdy na to přijdeme, jestli vůbec. Své vnitřní nadšení a orientaci na určitý styl pak samozřejmě každý umělec posiluje v přípravě svých děl hlubším studiem problematiky, která ho přitahuje, cestováním tam, kde je mu to blízké nebo zkoumáním spřízněných uměleckých vzorů. Mě uchvátilo například Mexiko na první pohled, je mi bližší umění dávných kultur víc než třeba konceptuální umění, miluju art brut a v hudbě worldmusic a tak dál. Ale proč…???

Inspiraci bych popsala jako proces návalu nadšení a nápadů, který se v počátku mísí s nejistotou a emocionální tenzí jak na to, protože uvnitř to vidím a cítím, jak to chci, ale je to v rozporu s reálným procesem zhmotnění této představy. Uvolnění přichází, až už víte, jak na to. A to přichází opravdu nečekaně „odněkud“ a kdykoliv.

Na kterou realizaci ráda vzpomínáš?

Já moc nevzpomínám, spíš se dívám dopředu a ráda vymýšlím nové věci. Mám ty starší projekty ráda proto, že byly zkušeností, na které dnes stavím. Pokaždé je to něco nového, tvůrčí i technologická výzva. Brány Torii v Nizozemí byly snad naší nejmonumentálnější prací a také úžasnou zkušeností spolupráce s renomovanou landscapovou kanceláří WEST 8 z Rotterdamu, která své projekty realizuje po celém světě. Bylo to přátelské i seriozní pracovní setkání se skutečnou profesionální špičkou, kterého si velice vážím, a dodnes mě inspiruje.

Jaký projekt byl pro tebe největší výzvou? A co je pro tebe výzvou nyní?

Jak jsem již řekla, zatím nemám čas ani chuť vzpomínat a bilancovat. Možná ten první, z dnešního pohledu malý projekt v Liberci, protože to bylo překročení určitého limitu tehdejší ateliérové práce a otevření jiných obzorů. Vzrušují mě a Těším se na nové výzvy, které přicházejí. Momentálně pracuji na několika nových zajímavých zadáních, ale ze zkušenosti vím, že ne všechny projekty se podaří dotáhnout do fáze realizace, takže o nich zatím nechci mluvit jako o hotové věci. Novou výzvou je pro náš atelier třeba sféra soukromého českého investora a zájem privátních sběratelů a milovníků umění. Doposud tvořily naši klientelu z převážné většiny magistráty a to u nás i v zahraničí, takže dobývání soukromého trhu je pro nás novou zajímavou výzvou.

Jaká je historie ateliéru, který jsi před čtyřiadvaceti lety založila se svým mužem?

Náš atelier byl v prvopočátcích hrnčířskou dílnou, kdy jsem se po vysoké škole učila zvládnout keramické řemeslo. To jsem objevila částečně ve výtvarném ateliéru na pedagogické fakultě v Olomouci, praxi pak v keramické dílně na školním statku v Opavě, kde jsem se seznámila se svým budoucím životním partnerem. Ten se v průběhu let stal technologem a iniciátorem výrobních řešení všech našich budoucích projektů. V roce 1993 jsme přesídlili do Liberce. Již od počátků jsme měli oba ambici použít zvládnuté řemeslo k dalším náročnějším variacím a užitnou keramiku i drobnou galerijní plastiku jsme brzy vyměnili za venkovní realizace. V roce 2009 jsme kvůli výrobním prostorám zakoupili zchátralý objekt bývalé menší továrny, tam jsme přenesli náš asi už třetí ateliér a získali tak velkorysý prostor a nové možnosti pro naši práci.

Jaký je tvůj vztah k hudbě? Máš nějaké oblíbené hudebníky, skladatele? Pouštíš si nějakou muziku při práci, nebo spíš patříš k lidem, kteří potřebují absolutní ticho, aby se mohli soustředit?

V prožívání hudby nejsem nijak vyhraněná. Miluji hudbu pohybující se mezi žánry. Možná proto, že moje tvorba je taky takový „mezižánr“. Škatulky mě nudí a omezují ve všech oblastech života. Nechápu, že lidi dávají přednost na koncertech i třeba ve výběru filmů a v literatuře tomu, co už znají, a co je nevyvede z rovnováhy. Obdivuji třeba Jiřího Pavlicu za jeho mezinárodní projekty, Ivu Bittovou pro totální originalitu, Lilu Downs pro výraz a Jaromíra Nohavicu pro dar poezie a hry s jazykem. Ale tak bych mohla pokračovat dlouho, je spousta úžasných muzikantů, na které jsem zapomněla nebo které ani neznám a ještě je v životě objevím. Libí se mi festival Colours of Ostrava pro svou velkorysost, profesionální prezentaci a atmosféru nebo i to, jak se baví a radují ze života na svých koncertech The Tap Tap nebo balkánské dechovky. No a Janáčkova Její pastorkyňa, z toho až mrazí.