Čarodějnice a fenomén létání

duben 2013 Lukáš Václavík Glosaria 2013

Pověry a praktiky ze strany církve, státní moci i běžným obyvatelstvem byly odsuzovány a trestány. Především pak čarodějnictví, které se v poslední době dostává do popředí zájmu. Zpočátku se církev snažila víru v magii a pověry potírat spíše nenásilným způsobem, a to popřením samotné existence těchto jevů. Vykládala je jako iluzi, která je způsobována zlým duchem nazývaným Satan nebo Ďábel. Od 6. století víru v hadače, čaroděje a kouzelníky označila za hřích a později čarodějnické pověry za pokoušení zlého ducha, a toho, který v ně věří, za ďáblovo dítě. Ve 13. století po inkvizičních bojích proti kacířům a heretikům, připouští sv. Tomáš Akvinský možnost, že je možné spolčení člověka s ďáblem, díky čemuž začíná postupně kacířství splývat s čarodějnictvím.

Zajímavým jevem však je, že čím dál častěji jsou z čarodějnictví a ze spolčení s ďáblem obviňovány ženy než muži. Tento přechod od obviňování mužů k obviňování žen vrcholí kol r. 1450 a je potvrzen bulou papeže Inocence VIII. z roku 1485 a knihou Kladivo na čarodějnice z roku 1486 dominikánů Jakoba Sprengera a Jindřicha Institorise. Mezi odsouzenými tak začínají drtivě převažovat ženy. Podíl se odhaduje na 70 – 90 procent. Jak k této změně došlo, není zcela jasné, nicméně určité kořeny lze vysledovat již v apokryfní knize Henochově z 1. st. n. l. V dílčí Knize strážců hovoří o démonech jako padlých andělech, kteří s lidskými dcerami plodili obry. Odtud zřejmě pramení ono obviňování čarodějnic z obcování s ďáblem. I přesto je však v minulých dobách čarodějnictví, tedy konání zlých skutků pomocí čar a kouzel, spojováno spíše s muži a jak píše Zuber, trest smrti za tyto praktiky byl spíše výjimečný.

Existuje několik vysvětlení, proč ženy začaly být vhodnější bytostí k nařčení. Ženy se staly osobami stojícími na okraji společenského dění, zvláště v protestantských zemích, a po rušení ženských klášterů stěží hledaly nové uplatnění. Žily toulavým životem a živily se žebrotou, ale často byly tvrdě odmítnuty. Když pak někomu onemocnělo dítě nebo kus dobytka, tak pak bylo samozřejmě nejjednodušší obvinit tuto tulačku za to, že je proklela čarodějným zaříkáváním a důkladně ji potrestat, nejlépe očisťujícím ohněm. Studium feminismu pak přináší další odpovědi, proč byly ženy nejčastějšími oběťmi čarodějnických procesů. V lidské společnosti totiž měly ženy nezaměnitelnou úlohu jako nositelky pokolení a uplatňovaly se jako léčitelky či porodní báby. Z toho plynulo spojení s tajemnými silami přírody, prostřednictvím kterých by mohli lidem i škodit. Úlohu ženy navíc vyzdvihoval i středověký mariánský kult. Zároveň je žena i sexuálně přitažlivá, což bylo celibátními představiteli chápáno jako hrozba pro mužské pokolení.

Podle Lecouteuxe je jedním z nejoblíbenějších témat noční létání (či rejdění) čarodějnic. Existují dva rozdílné názory na tento zajímavý fenomén. Jeden je považuje za reálný a druhý se přiklání spíše k tomu, že jde o ďábelské mámení, tedy že jde o iluzi. I církev tento jev zpravidla označovala podobně již ve 4. století, kdy létání čarodějů bylo zavrženo jako víře odporující a z pozdějších dobových materiálů můžeme vyčíst, že vše probíhá v mysli a nikoli fyzicky. Za své hovoří i lékařské objevy. V řadě rostlin, které kořenářky znaly, se objevují halucinogenní látky, které mohou vyvolat představy létání či padání. To pak zřejmě vysvětluje i to, že se údajné čarodějky k létání dobrovolně přiznávaly. V souvislosti s létáním ve stavu spánkové halucinace, nebo ve stavu katalepsie, vedlo několik výzkumů k závěrům, že čarodějnické létaní vzešlo z dávného uctívání mrtvých a až později pod tlakem církve představy o létání sklouzly k čarodějnictví.

I když tomu tak původně nebylo, začalo se létání v průběhu 15. – 18. st. spojovat s čarodějnickými sabaty. Mělo se jednat o orgistické shromáždění čarodějnic pořádané ďáblem typicky v noci o sobotách, hlavně v době úplňku. Na těchto sletech měly čarodějnice nahé tančit a obcovat, vařit lektvary a pronášet zaříkávadla. V pohanských tradicích se původně zřejmě jednalo o součást rituálů spojených s úrodou nebo plodností, jejichž relikty byly církví pro běžné obyvatelstvo zdémonizovány, a z těchto zatemněných pozůstatků tradic vznikly údajné noční výlety čarodějných osob. Docházelo tak i k tomu, že osoby podezřelé z noční potulky byly odsuzovány k smrti. Z řady středověkých pramenů vyplývá, že přesvědčení o výletech čarodějnic a jejich nočním létání a rejdění má dlouhou tradici, a v podvědomí běžného člověka se tato představa držela velmi dlouho. Díky soustavnému mýcení víry v pověry a jejich označování za ďábelské projevy a iluze, které mají člověka zmást a odvrátit od správné cesty, dochází k tomu, že řadové obyvatelstvo je může vnímat pouze negativně. Pro lid se stávají osoby nařčené z čarodějnictví nebezpečné.

Častým jevem v okruhu čarodějnických výletů jsou noční návštěvy čarodějnic v domácnostech, v drtivé většině se zlým úmyslem, jak o tom vypráví řada pramenů. Přicházejí někoho uhranout, proklít nebo ukrást dítě. Častým motivem v těchto vyprávěních jsou opakované návštěvy čarodějnic a čekání na ně s cílem zranit je rozžhaveným předmětem a tím je označit. Z vyprávění zároveň vyplývá, že čarodějné osoby jsou většinou sousedky, nebo někdo z blízkého okolí, a když je ona čarodějnice přistižena a chycena, zjistí se, že je příslušná osoba doma v tvrdém spánku. Návštěvníkem tak je jen jakýsi dvojník, alter ego, které může být i zoomorfní, prostřednictvím kterého v hypnotickém stavu daná osoba jedná. Autoři příběhů často tyto dvojníky ztotožňují s ďábly, kteří na sebe podobu dané osoby berou, nebo jsou s nimi dokonce spolčeny. Typické je, že čarodějnice do domácnosti často vstoupí z ničeho nic i přes zamčené dveře – tedy do domu vletí, někdy se dopraví pomocí zvířete (ďábel v převlečení kozla, černé kočky nebo vlka) a v případě jejich odhalení rychle vyletí za jekotu oknem. Je tedy vidět, že příběhy jsou podány tak, aby bylo vidět, že samotná postava nejedná fyzicky, že to je její duše, a že se jedná o ďáblovu iluzi.

Od 13. století se objevují i zastánci, kteří ďábelské přenosy a čarodějnické lety považují za skutečnost a oba názory pak žijí vedle sebe. Ti, co létání považují za iluzi, se shodují na tom, že ženy čarodějky, které se sami doznávají z nočních výletů, podléhají ve spánku snům a halucinacím. Zároveň tvrdí, že před ulehnutím ke spánku se často mazaly různými balzámy a pronášely magická slova. Zároveň se často poukazuje na to, že těmto ďábelským iluzím nejčastěji podléhaly stařeny, nemocní, melancholici či venkované. V 15. a 16. století se rozšířila vlna zájmu rozluštit tuto záhadu, a tak lze nalézt několik výkladů, jak k letům (či přenosům) dochází. Čarodějnice si vaří masti z dětských těl, převážně nepokřtěných, kterou pak neaplikují na své tělo, ale na předmět, zpravidla koště. Vedle dvou způsobů cestování čarodějek, tedy pomocí zvířete (vyskytuje se již kolem r. 1000) a ďábelské masti, se tak objevuje třetí způsob, a to cestování obkročmo na holi či koštěti vzduchem. Tato tradice má zřejmě kořeny ve starých germánských příbězích, ve kterých se kouzelníci bojující proti zlým silám pomocí magických hůlek přenášeli z místa na místo. Mast aplikovaná na tělo jako hypnotikum nebo aplikovaná na předmět se tak přidala až později, a měla čarodějnici pomoci uvolnit se ze svého těla, vypustit své alter ego.

Ať už čarodějnice doopravdy létaly nebo to byly jen jejich duše, ať už to byl zlý duch ďábel v podobě některých bytostí nebo jen halucinace vyvolané psychotropními látkami, u některých lidí oblíbenými zrovna jako dnes, nebo ať už čarodějky létaly na divoké sleziny nebo jen tak pro zábavu, je jasné, že společnost díky církevnímu nátlaku z těchto praktik nadšená nebyla. Jistě měly z takových osob strach, zvlášť když se dozví, že jim můžou vysát krev, zcizit majetek nebo uhranout dobytek. Jediným možným způsobem tak je postupně se této hrozby zbavit a potírat pak jakékoli zárodky nebezpečí. I představa, že tyto osobnosti disponují takovými silami a navíc mohou létat, podívat se na svět z výšky jako ptačí bytosti, to musí určitě běžného obyvatele děsit a zároveň vzbuzovat závist, že sám takovými schopnosti neoplývá. Vzniká tak potřeba satisfakce, jednak za všechny špatné věci, které se kdy přihodily, vinou či nevinou čarodějných bytostí, které se mohou stát, a zároveň srovnat nerovnost v poměru moci. I závěry, že tyto osoby jsou posedlé ďáblem, a že jevy, které působí, jsou pouze iluzemi, je nebezpečí, které „ctnostného“ člověka ohrožuje už jen tím, že těmto silám může sám podlehnout a ohrozit tak svůj posmrtný život, na který má zatím dobré vyhlídky. To vše zřejmě vedlo k masovému pronásledování čarodějek – osob vymykajících se normálu, ať už to jsou svůdné ženy nebo poblázněné stařeny, a k jejich zneškodnění.

Literatura:

LECOUTEUX, Claude. Víly, čarodějnice a vlkodlaci ve středověku: Příběh dvojníka. Přeložila Barbora Chvojková. 1. vydání. Praha: Volvox Globator, 1998. 211 s. Edice Garuda, sv. 17. ISBN 80-7207-155-6.
MRÁČEK, Pavel K. Upalování čarodějnic a inkvizice: Mýtus a skutečnost. 1. vydání. Olomouc: Matice cyrilometodějská s. r.o., 2006. 85 s. ISBN 80-7266-229-5.
ZUBER, Rudolf a kol. Z doby prvních letů na koštěti. 1. vydání. Moravský Beroun: Moravská expedice, 2000. 104 s. Edice Do nitra Askiburgionu. ISBN 80-902730-4-7.