Červené nudle a sousoší Zdraví aneb architektura kolem nás

leden 2013 Pavlína Sedláčková Glosaria 2013

Budova Okresní nemocenské pokladny, která se nachází v Brně na rohové parcele mezi ulicemi Nerudova (v době vzniku stavby pojmenovaná Na Vyhlídce) a Zahradníkova, vznikla z potřeby vytvořit větší budovu pro klienty pokladny, jelikož budova na Francouzské ulici číslo 24 přestala být po roce 1919 vyhovující. Okresní nemocenská pokladna rozhodla umístit své nové působiště do stavebního bloku, kde stály Úrazovou pojišťovnou vybudované obytné domy z let 1920–1921 podle projektu Jindřicha Kumpošta. O vypracování architektonického návrhu na nové sídlo Okresní nemocenské pokladny s podmínkou zakomponování prostor pro nájemní byty byl požádán také Jindřich Kumpošt. Do konce roku 1922 měl architektonický návrh hotov. V té době, přesněji od roku 1921, byl Kumpošt ředitelem brněnského stavebního úřadu. I proto mu jistě nestálo nic v cestě, aby započal výstavbu. Stavět se začalo 23. listopadu 1923, hrubá stavba byla dokončena 5. května 1924 a v listopadu téhož roku už bylo připraveno i vnitřní zařízení objektu. V Brně tak vznikla největší stavba své doby, která byla navíc co nejmoderněji zařízena. „V budově bylo instalováno ústřední topení, sedm stanic pneumatické pošty, která umožňovala rychlé předávání spisů z jednoho oddělení do druhého, dokonalé vybavení lékařských ordinací, čtyři elektronické zdviže, automatická telefonní ústředna dovolující samočinně propojovat 75 domácích telefonních stanic atd. …“ (Koryčánek 2003, s. 185).

Budova Okresní nemocenské pokladny působí velice monumentálně, díky směřování k jednoduchému promyšlenému tvaru, oproštěného od konvenčního historizujícího dekoru či národního obloučkového slohu. Její rozložení je přizpůsobeno parcele, takže dvě křídla budovy se setkávají v podobě velkého písmene V, které ovšem nemá ostrou špičku. Tento obrazec je užit i v interiéru budovy, takže zde nacházíme velké provázání vnějšku a vnitřku. Když se díváme z ulice Kounicova, kam je směřováno čelo budovy, otevírá se před námi symetricky „véčko“ bloku. Budova je výrazně rytmizována, plasticky členěna a geometrizována. Od přízemí do třetího patra budovy je fasáda rozčleněna vertikálně pomocí polosloupů s patkami, které jsou ovšem odezvou na železobetonové pilíře, které stavbu vyztužují zevnitř. Čtvrté a páté patro je členěno horizontálně, nalezneme tu balkon, který obepíná celou budovu, a pod vybranými okny 5. patra rozmístěné balkónky, které stavbu rytmizují ohlasem na členění nižších pater. U posledního patra se objevuje opět oběžný balkon. Střecha je pokryta po vzoru mansardových střech prejzy. Budova působí celkově kompaktně, jakoby se tyčila do výše a snažila se překlenout prostor mezi svými dvěma křídly. Tento efekt je dán ustupující hmotou směrem vzhůru, kdy od přízemí do třetího patra vystupují z celku stavby polosloupy, v čele stavby jsou ještě předsazeny sloupy se sochami sedmi mužů v úrovni druhého patra. Po stranách budovy je vprostřed mezi pěti sloupy vytvořen mírně ustupující prostor čtyř dvouoken, které mají balkon. Mezi vertikální sloupy je tak přimíchán prvek šachovnice. Čtvrté a páté patro je sice v úrovni zdi nižších pater, ale jak je odděleno balkonem, opticky ustupuje do pozadí. Šesté patro a střecha jsou pak mírně zkoseny směrem do vnitřku stavby. Dalším zvláštním prvkem je užití rozdílných oken pro rozdílně pojaté bloky pater. Mezi polosloupy jsou vždy dvě úzká obdélníková okna, oddělená další svislou čárou. U čtvrtého a pátého patra jsou okna nahoře zaoblená. V šestém patře je užito opět obdélníkové okno, ale jen jedno v dané svislé linii ponechané pro okna. Velice důležitá je u této stavby expresivní barevnost fasády. Kumpošt rozhodl fasádu natřít na červeno, pylony v průčelí budovy na žluto-hnědo. Tímto pojetím reagoval na zvýšený zájem o barevnou architekturu u nás a využil i inspiraci německou soudobou architekturou. Také tím vyjádřil odklon od stejnotvárné šedi a hnědi budov předcházejícího období. Brněnští obyvatelé si prý navykli tuto budovu nazývat „červené nudle“.

Snad nejzajímavějším na budově je její průčelí, kterému jsou předsazeny osmilaločné pylony, které jsou k budově fixovány dvěma příčnými opěráky. Na hlavicích sloupů se nachází sedm soch od Václava Macha, Myslbekova žáka. Šest ze stejně vyobrazených mužů je v kleku opřeno o ruce, temeno hlavy pokračuje v oblouku zad. Tvář mají upřenu směrem dolů, ke svým kolenům. Prostřední figura muže má záda a hlavu vztyčenou. V rukou těsně přimknutých k tělu třímá snítku listů. Stylizované figury jsou velice útlé v bocích a protáhlé do výše. Hrudníky a ramena mají široká, na těle se jim rýsují svaly a šlachy. Interpretace těchto Machových soch se velmi různí. Podle Martiny Kostelníčkové, historičky umění, vypadají téměř jako závodní psi. Jejich široké hrudníky v ní evokují vzduch, který v sobě zadržují. Pro vzduch spatřuje paralelu s duchem člověka, tedy pneuma. Podle Jakuba Potůčka, také historika umění, jsou figury symbolem efektivity a dokonalé připravenosti, jistě i díky napětí, které je ze ztvárnění těla cítit. Pro jiné znamenají sochy symbol zdraví a síly, kdy mezi nemocnými povstává uzdravený člověk. Tato interpretace inklinuje k přidání symboliky poslání celého ústavu, ze samotných soch to pro mne osobně není zcela patrné. Jisté je, že ze soch na lidi padá tajemné napětí. Pro některé návštěvníky polikliniky, kterých jsem se ptala na názor, jsou sochy impozantní alegorií, kterou sice nechápou, ale kterou vnímají velice pozitivně. Když jsem se pořádně nad významem soch v jejich kontextu budovy zamyslela, vyšla mi tato interpretace. Sochy pro mne představují symbol pokory a čekání spojené s nadějí, která je nezbytná nejen k uzdravení. Člověk se někdy musí sklonit před obtížemi, ale hlavní je jeho přesvědčení a víra (sám v sebe nebo ve vyšší entitu), které mu dodají vnitřní sílu, která se mohutně projeví i navenek. Dodá pak jedinci tajemný zdroj síly a vyrovnanosti, který je zřetelný pro všechny kolem.

Vnitřní členění budovy do velké míry odpovídá na charakter fasády. Vedoucím principem je tu práce s prostorem a půdorysem, kde se opakuje motiv seříznutého „véčka“. Hlavně zvýšené přízemí a první patro je esteticky a stavebně zajímavé. Původně byly tyto prostory jako jediné určeny pro ordinace a čekárny. Postupem času byly i obytné prostory dalších pater modifikovány pro účely polikliniky, svou koncepcí se však nevyrovnají pojetí vstupní haly a prvního patra. Tam se objevují polosloupy po obvodu zdi, které oddělují jednotlivé dveře do čekáren, ordinací a dalších místností, dominantně je řešeno trojramenné schodiště, které se zdvihá k vysokým oknům. V současné době na návštěvníky shlíží z odpočívadla mezipatra busta T. G. Masaryka od V. Makovského. Na zábradlí po stranách schodiště a mezi sloupy, které tvoří podporu pro další patra, se setkáme opět s motivem sloupků přerušených patkou. Toto široké a pro stoupání pohodlné schodiště je umístěno i v dalším patře, zábradlí je však v současnosti užito jiné, což je škoda. Dlažba v těchto poschodích je geometrizovaná v jednoduchých liniích, které proti sobě vybíhají téměř jako dva řetězce DNA. Dvě křídla budovy jsou spojena obloukovitým spojovacím křídlem, které se tyčí do úrovně prvního patra. Tak vzniká uvnitř prostor pro dva dvory. Díky tomuto volnému prostoru uvnitř bloku vniká okny na chodby světlo. Ze starších fotografií je patrné, že prostor haly byl osvětlen i ze stropu nad schodištěm, kde byla velká skleněná plocha, která měla stejný geometrický vzor jako vysoká úzká okna u schodiště. Dnes je tento strop holou zdí a okna jsou matná a bez dekoru. Nad dveřmi do ordinací jsou vždy umístěny bloky luxfer, které prostor dále rytmizují. Hlavními světelnými centry jsou tu dnes zářivky visící ze stropů, také původní lavičky hodící se svým pojetím do interiéru jsou vyměněny množstvím moderních židliček. Barevnost v přízemí a v prvním patře je bílá a šedá, v odděleních polikliniky v křídlech budovy přechází barevnost do žluté, oranžové, modré, zelené atd.

Od doby svého vzniku po dnešek se vnímání budovy Okresní nemocenské pokladny různí. Eugen Dostál ji už v době před samotným vznikem odsoudil pro malou originálnost a nedostatečnou funkčnost. Stanislav Sochor se ve svém článku pro Lidové noviny ze dne 18. 5. 1923 zase zmiňuje o stavbě, která v sobě nese symbolismus sociálního poslání. Od roku 2006 do prosince 2011 byla provedena oprava sousoší „Zdraví“ v průčelí vchodu do polikliniky, které bylo v havarijním stavu.

Jindřich Kumpošt vypracoval ekonomicky úsporné pojetí stavby, do které vtiskl i silný sociální akcent. Na svou dobu byla stavba velice moderní a velkolepá. Fasáda je pojata expresivně, s prvky české moderny, rondokubismu a německého expresionismu. V místě svého postavení se dobře vyjímá mezi dalšími Kumpoštovými stavbami, které nezapřou autorovo architektonické cítění a pojetí. Budova budila pozornost svými rozměry, technickými novinkami užitými při výstavbě, moderností, členěním i barevností, která je v současné době bohužel poněkud nezřetelná. Stále aktuální v mysli kolemjdoucích lidí je myslím otázka významu soch v průčelí. Ostatně – běžte se na ně detailněji podívat sami!

Architekt: Jindřich Kumpošt
Název: Okresní nemocenská pokladna
Rok vzniku projektu: 1922
Rok dokončení stavby: 1924
Materiál: železobetonové pilíře, beton, cihly
Umístění: rohová parcela mezi ulicí Nerudovou a Zahradníkovou, Brno – Veveří

Literatura:

KORYČÁNEK, Rostislav. Česká architektura v německém Brně. Město jako ideální krajina nacionalismu.
BIMKA, David. Poliklinika má sedm statečných. Článek z 22. března 2007. Brněnský deník.
KUDĚLKA, Z.; Kudělková, L. O nové Brno. Brněnská architektura 1919–1939. (Katalog výstavy)

Tento text vznikl v rámci předmětu Kapitoly z dějin výtvarného umění II.