Spojení "střední generace" figuruje jako indiferentní pojem, který svádí k představě o jakémsi mezičlánku ve vývoji, o mezistupni. Nepůsobí to ani jako jednoznačně potvrzená kvalita, ani jako něco čerstvého a inovativního. Zdání klame. V tomto případě máme při použití slova „střední“ na mysli opravdu pouze časové rozmezí. Tomáš Císařovský (*1962) představuje jednu z nejuznávanějších postav generace 80. let 20. století na poli české malby; oblasti tradiční a mnohdy (a logicky) konzervativně nahlížené.
Autor si s tím příliš hlavu neláme a tvoří v duchu svého osobitého rukopisu s příjemnou „nálepkou“ nekonvenční. Během a po studiích na pražské AVU se poměrně konzistentně přiklonil k jasnému a mezi ostatními lehce rozpoznatelnému stylu. Na jeho nejstarších plátnech osmdesátých let nalézáme ještě rudimenty surrealismu (odkazy na Reného Magritta, atmosféra). Cyklus Deník dědečka legionáře z let 1988 až 1989 již signalizuje jeho budoucí směr, tak jak jej známe dnes. Zjednodušená scéna a vypíchnutí okamžiku (momentka ve smyslu „rozhodujícího momentu“ dle teorie Thierryho de Duvea[1]) reprezentují jeho prostor „v charakteristicky nezatížené podobě“.[2]
Je jedním z tahounů mezi svými vrstevníky. Císařovského vyjádření vykrystalizovalo do podoby tradičních žánrů: portrétu, figurální kompozice a krajiny. U akvarelu relaxuje. Martin Dostál dodává, že jejich odkaz „rozvíjí překvapivou ikonografií a účelným formálním zpracováním, kdy jedno zcela a logicky a přesvědčivě podporuje druhé.“[3] Stěžejní je samozřejmě řeč těla figur (Rodinný portrét, 1995) a čitelná symbolika. Svůj výraz během umělecké dráhy metamorfuje a reaguje tak neustále na nové podněty a zážitky (Matissovo převtělení co do barevnosti po návštěvě exotických krajů).[4] Vše však stále obklopuje mantinely formy. Náladu a projev modeluje jednoduše změnou barevnosti a námětu (dějinná anamnéza našeho původu, prostředí všedního života konfrontovaného s popkulturou a sociální interakce s okolím).
Velkoformátové olejomalby Tomáše Císařovského nemají velký rozptyl co do tematiky a formy, ale diváka přivádějí do světa neomezených možností interpretace. Autor ho nenásilně vede „k přemýšlení o základních i dějinných premisách naší existence“[5] a nabízí tak nerušený pohled na vlastní retrospektivní bilancování. Pozorovatel dostává prostor k hledání vlastních motivací mezi neznámými personami, které však umí pozorně naslouchat.
PAVLÍNA DOSKOČILOVÁ
Jaké jsou možnosti současných sbormistrů při rozšiřování repertoáru vlastních sborů? Mohou nenotové prameny sbormistrovi poskytovat nějaké další informace ke skladbě? Proč jsou tak užitečné kritické edice neprovozovaných skladeb?
HANA PTÁČKOVÁ
Proč “poslouchatelnost” a krása už tolik neznamenaly? To je otázka, kterou si možná často kladou lidé při poslechu hudby 20. stol. Zkusme se zamyslet nad jedním z důvodů při noření se do Šostakovičovy 13. symfonie Babí jar.