Děkanátní školení varhaníků ve Slavkově u Brna v pedagogické reflexi

říjen 2012 Karol Frydrych Glosaria 2012

Kurz byl slavnostně zahájen v sobotu 17. října 2009 v sále římskokatolického farního úřadu ve Slavkově u Brna. Hlavní protagonista projektu PhDr. Willi Türk nejprve představil všem přítomným jednotlivé lektory a seznámil je s organizací výuky, pomůckami a literaturou vydanou jednotou Musica sacra. V konsensu s myšlenkou „bez Božího požehnání, marné lidské namáhání“ začínalo školení vždy modlitbou, kterou vedl jáhen Willi Türk, a krátkým duchovním zamyšlením P. Jaroslava Horáka z Dambořic. Na to přirozeně navazovaly přednášky liturgiky, ve kterých se posluchači dozvěděli nejen stěžejní terminologii, význam liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu, specifika jednotlivých svátků etc., ale také zásady výběru a provádění písní, žalmů, antifon aj. při bohoslužbách. Elévové tak pronikli do podstaty jednotlivých částí různých bohoslužeb: mše, denní modlitby církve, křtu, svatby, pohřbu... Bez těchto informací se žádný chrámový varhaník neobejde. Post varhaníka v kostele totiž nespočívá jen ve hře na královský nástroj, je zde i rovina liturgická – vědět co, kdy, kde a jak hrát. Součástí výuky byl nácvik vybraných žalmů a písní z jednotného Kancionálu či nešpor Zdeňka Pololáníka. Při přednáškách liturgiky se Willi Türk opíral o text své rigorózní práce Liturgické a hudební vzdělávání varhaníků v brněnské diecézi (Cyrilometodějská fakulta UP v Olomouci, 2003). Frekventanti se učili z publikací: Cikrle, Karel – Sehnal, Jiří: Příručka pro varhaníky (Rosice, 1999); Cikrle, Karel – Türk, Willi: Direktář pro varhaníky (Brno, 2006, 2. dopl. vyd.); Cikrle, Karel: Varhanická zbožnost (Brno, 2005). Za zmínku bezesporu stojí, že předseda Jednoty na zvelebení církevní hudby na Moravě Musica sacra PhDr. Willi Türk pedagogicky působí také na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, Základní umělecké škole Znojmo a v Katedrálním vzdělávacím středisku liturgické hudby a zpěvu v Olomouci.

Dvouhodinový blok teoretických předmětů (9–11 h) zahrnoval též výuku předmětů úvod do gregoriánského chorálu, hudební nauka, harmonie, dějiny katolické chrámové hudby a nauka o varhanách, které učil Karol Frydrych. V přednáškách o gregoriánském chorálu byli elévové nejprve seznámeni s jeho historickým vývojem. Výklad doplnily četné ukázky notace chorálu od bezlinkového zápisu neum ze Sankt Gallen (9. stol.) až po Graduale triplex (Francie, Solesmes, 1979), kde je paralelně užito trojí notace. Sluší se dodat, že většina zde použitých velmi cenných neumatických zápisů chorálu pocházela ze studijních materiálů PhDr. Stanislava Tesaře a Mgr. Vladimíra Maňase, Ph.D. – pedagogů Ústavu hudební vědy FF MU. Ke studiu byl vhodný Stručný přehled dějin katolické chrámové hudby (Brno, 1997) prof. PhDr. Jiřího Sehnala, CSc., jenž vyšel také v Příručce pro varhaníky (Rosice, 1999). Cílem však nebylo podat jen historický přehled, ale především apelovat na uvedení chorálu do praxe, neboť podle vůle Druhého vatikánského koncilu (instrukce Musicam sacram, 1964) má gregoriánský chorál v liturgické hudbě první místo a má být horlivě pěstován. Základní pravidla kvadratického zápisu chorálu – čtyřlinková osnova, notové klíče, posuvky, znaky větného členění, tvary not v kvadratické notaci, protažení not, druhy ligatur, liquescentní neumy, custos, asceriskus, iktus, flexa etc. – proto patřila k pilířům přednášek. Účastníci kurzu je aplikovali na zadaném domácím úkolu, kde si zároveň ověřili své znalosti. Transkripce kvadratické notace pak byla nedílnou součástí testu, k jehož úspěšnému zvládnutí mělo pomoct Propedeutikum gregoriánského chorálu (2009) v rukopisu přednášejícího. Výuku zpestřil také poslech hudebních ukázek významných gregoriánských schol.

Zatímco gregoriánský chorál byl pro elévy úplné novum, dle vzneseného dotazu se s ním v praxi doposud nikdo nesetkal, obsah dalšího předmětu – hudební nauky (stupnice, intervaly, akordy a jejich obraty…) – je v povědomí snad každého muzikanta. Výklad korespondoval s učebnicí ABC hudební nauky (Praha, 2003, 8. vyd.) Luďka Zenkla, nad rámec osnov byl jen informativně doplněn o teorii mikrointervalů Aloise Háby. Stejně jako hudební nauka i harmonie je jedním z těch oborů hudební teorie, které varhaník prostřednictvím improvizace využije při každé bohoslužbě. Ke stěžejním kapitolám proto patřila tvorba akordů, spojování kvintakordů, kadence, číslovaný bas a modulace. Na příkladu Žarošické mše pastýřské renovované prof. Zdeňkem Zouharem byla také demonstrována hudební analýza díla. Kromě výše uvedené ABC hudební nauky se studenti mohli učit i z Učebnice harmonie (Praha, 2002, 10. upravené vydání) Jaroslava Kofroně.

Významné místo v teoretickém bloku výuky zaujímaly dějiny katolické chrámové hudby, jež byly nejprve zaměřeny na zpěvy v církvi starověku a rekapitulaci již probraného římského liturgického zpěvu. Navazující kapitola věnovaná figurální hudbě zahrnovala notredamskou školu, nizozemskou školu, údobí baroka, klasicismu, romantismu, ceciliánské hnutí a duchovní hudbu 20. století; ta byla pojata, pokud možno, s akcentem na české země. Výklad obohatily tištěné i zvukové ukázky skladeb. Elévové byli taktéž průběžně upozorňováni na hodnotná díla vhodná pro venkovské kůry. Stranou nezůstala ani problematika lidového duchovního zpěvu. Zazněly zde sondy týkající se edukace varhaníků na území naší vlasti v historickém kontextu (od založení pražské varhanické školy do současnosti) či časopisů zaměřených na katolickou chrámovou hudbu let minulých (Cyril, Praporec, Českoslovanský varhaník, Československý varhaník) i současnosti (Zpravodaj Musica sacra, Varhaník, Psalterium). Pro informaci a komparaci byly prezentovány též časopisy zahraniční (Singende Kirche, Klangdenkmale: Glocken und Orgeln) či profánní (Hudební věda, Opus musicum, Hudební rozhledy, Harmonie, Cantus). Výuku obohatil prof. Jiří Sehnal, který v sobotu 20. března 2010 zasvěceně přednášel o hudbě po Tridentském koncilu. Právě Sehnalův Stručný přehled dějin katolické chrámové hudby patřil spolu se Stručnými dějinami hudby a zpěvy v liturgii (Olomouc, 1999) Františka Kunetky k základní literatuře daného předmětu. Nauka o varhanách, vyučovaná v posledním semestru kurzu, byla primárně zaměřena na konstrukci královského nástroje (části varhan, píšťaly, rejstříky) a registraci varhanních skladeb. Sluší se uvést, že různé druhy varhanních píšťal pro potřeby přednášek zapůjčil Jan Kundera, varhaník ve Vážanech nad Litavou. Ke studiu dobře posloužila Nauka o varhanách (Praha, 2000, 4. vyd.) Vratislava Bělského. Jelikož funkce varhaníka je na mnoha kruchtách spojena s postem sbormistra, popř. dirigenta instrumentalistů, bylo na závěr kurzu zařazeno také vedení sboru a základy taktování, které vyučoval PhDr. Petr Hlaváček, sbormistr Pěveckého sboru Gloria ze Slavkova u Brna.

Na výše uvedené hromadné školení navazovala individuální výuka hry na varhany (11–13 h), pro jejíž potřeby byli kursisté rozděleni do skupin podle stupně technické vyspělosti. O edukaci nejzdatnějších žáků pečoval skladatel, koncertní varhaník a improvizátor MgA. David Postránecký, jsa k tomu vybaven zkušenostmi pedagoga Církevní konzervatoře Opava a JAMU. Elévové této skupiny měli k dispozici píšťalové varhany farního chrámu Vzkříšení Páně ve Slavkově u Brna. Kromě kancionálového repertoáru si systematicky budovali také repertoár klasické varhanní literatury, učili se harmonizovat jednohlasé písně, improvizovat, etc.

Druhou nejlepší skupinu dostal na starost Jan Šprta, absolvent varhanního oddělení Konzervatoře Brno a varhaník ve Ždánicích. Výuka nejprve probíhala na organu kostela sv. Vavřince v Křenovicích. Po prvním roce však Jan Šprta opustil řady lektorů z důvodu studia na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien, proto byli jeho žáci přeřazeni do dalších skupin.

Elévové z varhanní třídy Karola Frydrycha se v prvním školním roce učili na píšťalových varhanách kostela sv. Mikuláše v Šaraticích, poté na kruchtě v Křenovicích dle instruktivní publikace Škola na varhany (Praha, 1907, 1. vyd.; Brno, 2007, 2. vyd.) Ferdinanda Bachtíka a Stanislava Jiránka, jež obsahuje také velmi půvabná preludia, fughety a fugy starých českých mistrů. Akcent byl dán na správnou interpretaci varhanní literatury, žalmů, ordinárií a písní z jednotného Kancionálu. Vyučovala se též improvizace a modulace.

Vedoucí scholy u sv. Mikuláše ve Znojmě, jáhen a varhaník Willi Türk jezdil se svojí třídou cvičit do kostela sv. Matouše v Heršpicích, kde je zánovní elekrofonický nástroj (dva manuály + pedál) z roku 2010. Při výuce primárně vycházel z výše uvedené Školy na varhany. Díky cílevědomému vedení si jeho žáci osvojili nejen stěžejní repertoár jednotného Kancionálu, ale taktéž varhanní interludia, jež vyšla v ediční řadě Varhanní preludia na písně z Kancionálu I–XI (Brno, 2005–2011).

Nejtěžší pozici měli bezesporu lektoři, kteří své žáky museli nejprve naučit základům varhanní hry, jež se od klavírní v mnohém liší. Tento úkol obětavě plnila sekretářka Musica sacra Svatava Baráková, po dobu dvou let také slavkovská varhanice MDDr. Olga Frydrychová a jeden rok i Bc. Ivo Prchal, varhaník ve Vranově nad Dyjí. Dle Školy na varhany probírali tichou výměnu prstů, posouvání, výpomoc rukou atd. Jejich cílem bylo naučit doprovázet (manualiter) a frázovat písně, ordinária a žalmy dle Snadného varhanního doprovodu ke Kancionálu (Brno, 2004). Tato výuka se realizovala na keyboardech v prostorách slavkovské fary a jeden rok i na elektrofonickém nástroji v kapli slavkovského kostela.

Nutno dodat, že po celou dobu kurzu lektoři dbali na zpětnou vazbu. Z hlediska užitých evaluačních metod se uplatňovaly u teoretických předmětů písemné testy s hodnotící škálou na úrovni gymnázia. Ze hry na varhany se na konci školního roku konaly postupové zkoušky do dalšího ročníku za přítomnosti vyučujících i přizvaných nezávislých odborníků: prof. Jiřího Sehnala a MgA. Ondřeje Múčky – absolventa Kunstuniversität Graz (Institut für Kirchenmusik und Orgel), organologa brněnské diecéze, regenschoriho u sv. Jakuba v Brně, referenta Střediska pro liturgickou hudbu a držitele nevyššího kvalifikačního stupně pro varhaníky. Po každém školení se Willi Türk se železnou pravidelností dotazoval lektorů na průběh výuky v jednotlivých skupinách. Dne 26. března 2011 navštívil kurz emeritní předseda jednoty Musica sacra P. PhDr. Karel Cikrle, který po dvouhodinové přednášce liturgiky provedl též inspekci výuky varhan u všech vyučujících. O dva měsíce později vyplnili frekventanti dotazník hodnotící výuku teoretických předmětů – celkově dopadl velmi dobře, pouze jeden posluchač nebyl s kurzem téměř ve všech bodech spokojen (tedy pokud si nespletl hodnotící škálu). Z podnětu eléva Ing. Martina Žilky z Hostěrádek-Rešova se také realizovala jím sponzorovaná vědomostní soutěž z liturgiky a dějin hudby, jejíž výherci obdrželi hodnotné ceny.

Závěrečné zkoušky z varhanní hry se konaly v sobotu 2. června 2012 na kůru slavkovského kostela Vzkříšení Páně. Výkony elévů hodnotila komise ve složení: Prof. PhDr. Jiří Sehnal, CSc., P. PhDr. Karel Cikrle, PhDr. Willi Türk, MgA. David Postránecký, PhDr. Ing. Karol Frydrych, Bc. Ivo Prchal a Svatava Baráková. Finalisté předali komisi vyplněný formulář se soupisem naučených skladeb obsahujícím ordinárium, žalmy, písně z jednotného Kancionálu (alespoň tři z každého liturgického období) a varhanní literaturu. Kterýkoli člen zkušební komise pak mohl požadovat libovolné skladby z předloženého seznamu. Při hodnocení se dbalo na bezchybnost hry, celkovou koordinaci, dodržování správného rytmu a frázování, zběhlost – střídání manuálů, registraci dané skladby... Nejlepší žáci absolvovali hrou na manuálu i pedálu v třířádkové notaci na úrovni opusu Acht kleine Preludien und Fugen für Orgel BWV 553–560, jenž je v hudebních kruzích znám jako „malý Bach“. Ačkoli u zkoušek zazněly fugy a preludia V. E. Horáka, J. F. N. Segera, F. X. Brixiho ad., nutno dodat, že někteří finalisté jen s velkým úsilím zahráli kancionálovou píseň bez pedálu či simplexní preludium. Komise se proto rozhodla přiznat kvalifikaci D jednadvaceti elévům a ostatním osmi udělit jen čestné uznání – ti mají hotové všechny testy z teoretických předmětů a zkoušku z varhanní hry si mohou v případě zájmu dodělat na ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu v Brně.

Ačkoli celkově panovala jednoznačná spokojenost s kurzem, ne vše lze označit visačkou „ideál“. Zásadním problémem několika frekventantů bylo, že neměli možnost pravidelně cvičit na píšťalové varhany s pedálem. U závěrečných zkoušek se také ukázalo, že nezanedbatelná část žáků mnohem lépe hrála, než zpívala. Někteří jedinci dělali zcela triviální chyby, například se před zpěvem žalmu pořádně nenadechovali – v nejhorším případě zaznělo responzum žalmu atomizované pokaždé jinak! Samostatnou kapitolu tvoří nástroje, na nichž se realizovala výuka varhanní hry. Příslušný komentář by vydal na samostatný článek, proto se omezím jen na souhrnné hodnocení. Varhany v Hodějicích, Šaraticích a Slavkově u Brna mají neušlechtilý zvuk a pneumatickou trakturu, jež zpožďuje ozev tónu. Zvláště první dva uvedené nástroje jsou spíše ukázkou toho, kterak se varhany nemají stavět, než aby sloužily k formování hudebního vkusu mladých, perspektivních varhaníků. Na estetickém dně však leželo letité elektrium kaple slavkovského kostela, které muselo být pro havarijní stav v roce 2010 odstraněno. Z finančních důvodů ho nahradil keyboard. Také elektrofonický nástroj v Heršpicích je levným spotřebním zbožím a provizorním řešením, jelikož na nové píšťalové varhany zatím farnost finanční prostředky nemá. Nejlepším královským nástrojem ve slavkovském regionu jsou bezesporu varhany v Křenovicích, postavené (dle návrhu letonického faráře ICLic. Mgr. Martina Bejčka, OSB) v roce 2003 firmou „Žloutek a syn“ ze Zásady, jako opus 19. Mají dva manuály, pedál, 15 rejstříků a mechanickou trakturu, jež přesně reaguje na povely interpreta. Toto organum velmi dobře plní liturgickou funkci.

Výuce teoretických předmětů byla věnována velká péče – v průběhu přednášek mezi studenty kolovala povinná i četná doplňující literatura, transkripce černé a bílé notace, vokální, vokálně-instrumentální a instrumentální skladby, časopisy, CD, varhanní píšťaly etc. Willi Türk vozil pro zájemce publikace Musica sacra na každé školení. Digitálně zpracované přednášky promítané prostřednictvím projektoru značně usnadňovaly pochopení dané látky. K dispozici byla rovněž přednáška prof. Jiřího Sehnala zaznamenaná na DVD. Vyjádřeno slovy jedné studentky: „Dokonalý servis“. Z reflexí absolventů děkanátního školení zazněl požadavek: věnovat více času registraci varhanní literatury a vedení sboru. Tento podnět se určitě promítne do osnov a časového harmonogramu tříletého kurzu pro varhaníky v Třebíči, jenž bude otevřen v říjnu letošního roku.

Na závěr mi dovolte ještě několik málo postřehů. Kurzem prošlo kolem šesti desítek zájemců o varhanickou službu, mezi nimi i Reverendus Dominus Jaroslav Horák z Dambořic, který s sebou vozil dalších sedm žáků (!) ze své farnosti. Je škoda, že přestože tříletý kurz probíhal (vyjma vagací) v měsíčním intervalu v rozmezí 9–13 hod., někteří jedinci jej opustili z důvodu vlastního pohodlí či jiných aktivit. Z dotazníku a reflexí vyplynulo, že z vyučovaných předmětů měly největší ohlas přednášky o gregoriánském chorálu. Bodovala rovněž přednáška prof. Jiřího Sehnala, kterou s obdivem vyslechlo přes padesát hudebníků. Opětovně se také potvrdilo, že v žebříčku nejobtížnějších disciplín jasně vévodí hra na varhany, jež je na rozdíl od teoretických předmětů během na dlouhou trať vyžadujícím pravidelné cvičení a vytrvalost. K závěrečným zkouškám se dostavilo devětadvacet finalistů. Pocházeli z osmnácti farností, jeden z olomoucké arcidiecéze a dva z diecéze ostravsko-opavské. Ačkoli mezi nimi převažovali studenti gymnázií a vysokých škol, zúčastnili se kurzu lidé napříč věkovým spektrem – od dvanácti do dvaašedesáti let. Třebaže post chrámového varhaníka byl v minulosti mužskou záležitostí, na kurzu měly jasnou převahu ženy. Zkušenosti také ukázaly, že kurz účastníkům přinesl kromě penza znalostí také povzbuzení v jejich další službě a obohacení ze setkání s kolegy. Roční kurzovné 700 Kč většinou hradila farnost, v níž varhaník působí, respektive bude působit. Děkanátní školení bylo slavnostně ukončeno v neděli 17. června 2012 liturgií zpívaných nešpor ve slavkovském chrámu Vzkříšení Páně a předáním osvědčení.

Příspěvek si dovolím zakončit citací Jiřího Sehnala: „Ukázalo se, že přes některé nedostatky jsou kurzy na děkanstvích nejlepší cestou k povznesení úrovně venkovských varhaníků, a proto v nich bude Musica sacra pokračovat.“