Dojímavý příběh o Janáčkově dceři v podání mladých talentů z Konzervatoře Brno

Osmý ročník operního festivalu Janáček Brno 2022, tradičně konaný na podzim, nabízí mnohé zajímavé koncerty a operní přestavení. S inscenací Plačící fontána se představilo Operní studio Konzervatoře Brno. Představení mělo dvě uvedení – premiéra se uskutečnila v sobotu 6. listopadu v 11 hodin v divadelním sále Reduty a repríza v úterý 8. listopadu v 19 hodin tamtéž. Tato recenze je ohlédnutím za reprízou.

Námět opery vyšel z pera Jana Cimry a Tomáše Krejčího, kteří si dali za cíl hudebně i scénicky ztvárnit krátký život Olgy, jediné dcery Leoše Janáčka. Dílo je pozoruhodné po hudební stránce, jelikož zpěvák a pedagog Tomáš Krejčí jako hudební materiál zpracoval a do koláže poskládal skladby Leoše Janáčka, Petra Iljiče Čajkovského, Modesta Petroviče Musorgského a Antonína Dvořáka. Společně s klavíristkou Katarínou Duchoňovou se také ujal hudebního nastudování. Díky podobné poetice všech vyjmenovaných skladatelů byla hudební koláž více než zdařilá a na diváka působila přirozeně. Komorní pojetí, kde se o hudební slovo dělil klavír s příčnou flétnou v podání Kataríny Duchoňové a studentky Marie Janíčkové, dodávalo křehkost a intimitu, které nepochybně k životnímu příběhu mladičké Olgy patří.

Příběh zachytává cestu mladé Olgy v podání Edity Košnárové do Petrohradu a zpět na Hukvaldy, během které si dopisuje se svými rodiči. Představitelka hlavní postavy byla v této roli naprosto přesvědčivá. Je nutno vyzdvihnout její precizní mluvený i pěvecký projev. Co se týče hereckého výkonu, oceňuji, s jakou přirozeností a pokorou přistupovala k roli Olgy. Studentce se podařilo vtáhnout diváky do děje a předat jim veškeré emoce, které se během přestavení v příběhu promítly. A to i přesto, že Košnárová byla v představení –⁠ kromě postavy jejího milého, která se objevila jen v několika scénách –⁠ jediná sólová, a tedy i hlavní role. Herecky i pěvecky však Aleš Musil v roli milence Olgy nezůstal upozaděn a taktéž předvedl vyrovnaný a přesvědčivý výkon.

Jak už to bývá, velkou úlohu (a v tomto případě úlohy) měl v opeře sbor. Scenáristka a režisérka Hana Mikolášková s choreografkou Ladislavou Košíkovou využily ansámbl ke ztvárnění vícero postav najednou. Sbor tak ve vyprávění přispíval k dokreslování scén, a proto byl děj pro diváka zřetelnější. Ke ztvárnění Leoše Janáčka, maminky a jiných byly důvtipně využity nejrůznější prostředky od šatstva až po činoherní a pohybově náročné pasáže. I přes tyto výzvy si sbor pěvecky udržel vysokou kvalitu. Jednotlivé ansámblové vstupy byly po hudební stránce zajímavě vystavěné jak dynamicky, tak výrazově.

Netradičně byly Kateřinou Doleželovou zvoleny kostýmy. Pouze hlavní hrdinka byla oděna do dobových šatů, zbytek účinkujících měl na sobě oblečení v duchu baletního úboru světlých, neutrálních barev. Zpočátku se mohlo zdát, že tato volba byla nešťastná. Avšak vzhledem k tomu, že sbor zastával mnoho rozlišných funkcí, musím uznat, že rozhodnutí ho ponechat neutrálním, co se týče oděvu, bylo ve výsledku vyhovující. Scéna byla velmi minimalistická. Jako jediné rekvizity si operní studio připravilo baletní tyče, se kterými však pracovalo velmi zdařile po celou dobu představení. Velmi dobře byly zakomponovány do znázornění kupé vlaku, dále také zastávaly svůj původní úděl, a to jako pomůcka při baletních prvcích, které hojně Ladislava Košíková využívala v rámci jevištního pohybu.

Již zmiňované vlakové scény byly doplněny o světelné efekty ze strany Jakuba Kubíčka. Vědomě vyzdvihuji tuto součást opery, jelikož pomocí hry se světlem bylo možné do detailu znázornit míhající se stíny v jedoucím vlaku nebo barevně rozzářit taneční a zábavové scény. Působivě zvolené světelné efekty poukazovaly na to, jak samotná inscenace byla detailně promyšlená. Pozvedly scénu na vyšší úroveň a dopomohly divákovi k intenzivnějšímu zážitku.

Ze všech uvedených postřehů vyplývá, že byla velká škoda, že Plačící fontána měla během festivalu pouze dvě uvedení. Studenti konzervatoře společně se svými pedagogy ukázali, že i jako začínající zpěváci mohou podat precizní výkony, co se kvality přednesu týče. Škole, ale i sobě samotným udělali dobrou vizitku, za kterou by se nestyděl ani profesionální umělec.

Foto: M. Olbrzymek