Důležitý zánik Divadla Komedie - rozhovor s herečkou Gabrielou Míčovou

září 2012 Jaroslava Šimáková Rozhovory 2012

S Dušanem Pařízkem jsi spolupracovala ještě před jeho desetiletým působením v prostoru Divadla Komedie. Jak jste se k sobě dostali?

Dušan založil Pražské komorní divadlo už na škole v roce 1997. Věděli jsme o sobě ze školy, z DAMU. Já jsem s nimi začala hrát od roku 1999. Do roku 2002 jsme čekali na budovu, kde bude možné kontinuálně pracovat. Hostovali jsme pod hlavičkou Pražského komorního divadla v Divadle Na zábradlí, v Ponci, v Dejvickým nebo právě v Divadle Komedie ještě za Michala Dočekala.

Procestovali jste toho hodně, úspěšně také festivaly mimo republiku, vypěstovali jste fenomén, který se už dnes dá považovat za kultovní, znamenali jste silné období. Zánik Divadla Komedie je nastavené zrcadlo. Co bylo pro Tebe vrcholem v těch uplynulých 13 letech?

Za vrchol považuji ten samotný konec. Dalo se pokračovat, ale k tomu je potřeba mít prostředky, které by odpovídali posunu dál. To se nestalo, takže jsme myslím skončili v nejlepším. Na začátku jsme nevěděli, co to s námi udělá. Ale bylo to lákavý. Tehdy bylo pro diváky šokující, co jsme dělali, zjistili jsme, že je to nenechává chladné a nejen proto, že tam vidí paní Kolářovou nebo pana Rodena. Nastalo prolnutí výdeje a příjmu. Když jsme to jednou zkusili, chtěli jsme jít dál. Najednou jsme zjistili, že to nezajímá jenom pár lidí. Bylo jich pořád víc a postupně se nechávali strhávat. V samotném konci to byla obrovská nádherná skupina – diváků, přátel, lidí – co k nám chodili. Takže dobrá jízda.

Není možné, abyste tuhle energii vytvořili, aniž byste nebyli vnitřně sehraní. Ten ansámbl byl kompaktní tandem, který na sebe slyšel. Jak jsi to vnímala zevnitř?

Různě jsme do souboru přicházeli. V první sezoně jsme se postupně proměnili, ještě jsme hráli inscenace z období před tím, než Dušan s Davidem získali prostor v Komedii. Hráli se původní věci a postupně se vytvářel kmenový soubor. Plno lidí se vyzkoušelo, pak se zjistilo, že to třeba nefunguje. Záleželo na výběru, režiséři postupně věděli koho oslovit, aby z toho mohlo něco vzniknout. Byly jsme tam tak odlišné osobnosti a individuality, ale přesto ta obrovská míra tolerance, vstřícnosti a to, že to všichni chceme. Hlavně to byla věc, co nás spojila, to napření na práci, věděli jsme, že to je správný. Bylo to konfrontační, názory se lišily, ale vždycky nám šlo o to nikoli se vzájemně rozhazovat, ale naopak spíš scelovat, aby výsledek byl co nejlepší. Tohle se snad podařilo.

Kdy sis uvědomila, že se vaše práce proměnila, kdy se to vylouplo?

Po první sezóně bylo očekávání. Nevím, co kritika čekala, ale kladně nás nepřijala. Ovšem už po druhé sezoně ti stejní lidé přetočili a začali vnímat naši práci pozitivně. Bojovali jsme, no... (lehký smích)

Znala jsi vaše vedení, způsob, jakým se jako divadlo rozhodujete. Takže Tebe to finální rozhodnutí asi, na rozdíl od veřejnosti, nepřekvapilo.

Já s tím rozhodnutím naprosto souhlasím a nikdy jsme neměli pochyby. Dušan s Davidem se s námi vždy otevřeně bavili – co se děje, co není, co je. Rušilo se plno koprodukčních prací, jenom díky tomu, že nám magistrát nebyl schopen v prosinci říci, co bude v lednu. Přišli jsme třeba o práci s vídeňským národním divadlem, protože tímto jsme pro ně byli neseriózním partnerem. Dělo se to pořád a pořád jsme upozorňovali „pojďme to dělat jinak“. Ale pokud na to druhá strana neslyší, tak to nelze táhnout do nekonečna.

Dušan Pařízek řekl, že není smysluplné dělat kompromisy, ale je smysluplné dělat práci na 100 %.

Ano.

Nemůžu uvěřit tomu, že by ta éra takhle na vrcholu mohla skončit. Překvapili jste stylovým zakončením v prostoru Divadla Komedie, ale je to skutečně konec?

Je to konec. Takhle, jak jsme spolu byli. Ten malý soubor. Náš tým. Skalních herců bylo deset. Trvale hostujících pět. Plus tvůrčí tým: David Jařab, Dušan Pařízek a Kamila Polívková. Každý se rozejdeme jinam a spolu už pracovat nebudeme. Zároveň je ale samozřejmě v této zemi tak malá divadelní obec, že se určitě ještě při nějakém projektu jednotlivě potkáme. Ale už to nebude ta soustředěná intenzivní práce. Nyní nikdo s nikým nezůstává v souboru nebo žádný nový soubor nevzniká. Je to konec.

Vyskytly se hlasy „co bude teď s německou dramatikou“.

Věřím tomu, že je tady nastupující mladá generace. Tu silnou dramaturgickou linku sestavovali Dušan Pařízek s Davidem Jařabem. Připravovali velmi pečlivě sezonu od sezony, aby dramaturgicky fungovala. Myslím, že mohlo dojít k ovlivnění mladé generace režisérů a dramaturgů, kteří půjdou dál touhle cestou, že je oslovila a je to pro ně výzva. Doufám, že tohle neskončilo.

Ztráta Divadla Komedie je nedocenitelná škoda. Většina lidí se nevnímá jako divadelní obec, ale vlastně jsme v tom všichni. Tohle není otázka 15 herců a jejich vedení. To je otázka české kultury. Proto je to kauza. Rezonuji s tím, jak dobře jste tu situaci vyřešili. Je to důležité. Důležitý zánik jedné éry jednoho divadla. Stejně by mě ale ještě zajímalo, zda si myslíš, že se dalo té situaci nějak předejít a jestli se z ní dá nějak poučit.

Mám smíšené pocity. Že jsem to zažila. Že to tak ve velkém skončilo. Pořád je to hrozně čerstvé a uvědomíme si to až později. Co se stalo, stalo se. Bylo to krásné a všechny nás to posunulo. Teď jde o to, jaká bude budoucnost, co tohle bude znamenat dál, pro jiná divadla, celkově pro systém, jestli by třeba mohl magistrát uvažovat jinak... Budeme se k tomu pak vracet zpětně.

Měla jsi některou roli raději než ostatní? V Komedii jsi odehrála 32 rolí.

To je těžké a vlastně to nejde. Každá ta role znamenala něco jiného. Co se týče jak životního období, toho, co se mi dělo v osobním životě, tak samotná ta postava, množství literatury, kterou se člověk musí zabývat. Žádná ta role „jen tak neprošla“, bylo to pestré a bude se mi stýskat po všech.

Naposledy budete hrát 16. 9. 2012 v Plzni představení „Odpad, město a smrt“.

My jsme tu inscenaci natočili s Janem Hřebejkem jako celovečerní film do kin a bude mít premiéru v listopadu.

Radim Špaček vás poslední rok dokumentárně mapuje.

Ano, Radim natočil 12 inscenací a dokument do televize.

Vychází také kniha Divadlo Komedie.

Ta publikace vyjde taky už teď na podzim, pracuje na ní Viktorie Knotková, David Jařab a Kamila Polívková.

Díky moc za to, co jste dokázali, díky za tu dřinu. Až nám to dojde, bude zas už pozdě. Díky, že jsi přišla, ať se daří.

Já děkuji za rozhovor.