Estetické harašení v Untru

květen 2013 Tereza Čechová Glosaria 2013

Věděli jste, že umění může být nelítostné i pěkně zvrácené? Že byl J. K. Huysmans vážně podivín? Že Salvador Dalí se nebál ilustrovat i knížky pro děti? Že fotografie zátiší z mrtvol (v lepším případě) či jejich částí (ano, to je ten horší případ) může být umění? Z čeho lze obvinit Warholovy krabice Brillo? Proč jsou děsiví klauni tak dobrým námětem pro umění? Víte, co jsou kenningy („ryba vřesu“ – a hádejte!) ve staroanglické literatuře? Lze uplatnit etická pravidla v estetice? O tom všem i o tom, kterak Bilbo ke své dospělosti přišel, a ještě o mnohem více se diskutovalo od brzké hodiny deváté až do čtvrté hodiny odpolední. Příležitost vystoupit před akademickým publikem a obhájit svůj příspěvek si nenechali ujít nejen studenti estetiky, pozvání přednášet tentokrát přijali i kolegové z anglistiky a latiny.

Estetická konference je jedna z mála dobrých věcí, které kdy vznikly ze závisti. Druhý ročník, jenž se 10. 5. uskutečnil, je stejně jako ten loňský výsledkem iniciativy studentů bakalářského studia, kterým zkrátka přišlo líto, že na Semináři estetiky vlastní konferenci na rozdíl od jiných kateder nemají. Přáním studentů i vyučujících do budoucna je tak tradici udržet a pokud možno ji rozšířit − čím více neskromně, tím samozřejmě lépe. Nově nastupující estéty i estetičky tak čeká pří studiu nejedna výzva. Co takhle pořádat konferenci každý semestr?

Seznam příspěvků:

Barbora Kalincová − Dogdays Are Over

Iva Lokvencová − Blame It on the Box!

Daniel Szabó − Neľútostné umenie

Tereza Čechová – Hranice mezi epickou a lyrickou ilustrací

Tomáš Jeniš − Dekadentova latina, latinská dekadence

Štefan Kostolanyi − Mackieho Error theory v estetike

Petr Vronský − Joel-Peter Witkin: fotografie, etika a problém interpretace

Alena Vrabcová/Boleslav Žemlík − O Beowulfovi

Lydia Rezničáková − Tolkien's The Hobbit: Bilbo's Quest for Identity and Maturity

Přednášející studenti nám poskytli stručná (někteří poněkud obsáhlejší) shrnutí svých příspěvků spolu se základní literaturou, ze které při svém studiu vycházeli, či která je v daném tématu zajímavá. V případě, kdy obsah příspěvku plně korespondoval s obsahem bakalářské práce, odkázali nás její anotací přímo na ni.

Seznam příspěvků:

Barbora Kalincová − Dogdays Are Over: Manifestace úpadku melancholie v umění na díle Ugo Rondinona

Příspěvek nese název podle výstavy Ugo Rondinona, která se uskutečnila v roce 1996. Jejím hlavním motivem byli klauni, kteří ztratili chuť bavit publikum a žít aktivní život. Na základě tezí Christine Rossové se snaží zjistit, jak si dnešní umění stojí na poli melancholie a proč právě klauni.

Pierre Fedida − Psychanalyse
Christine Ross − The Aesthetics of Disengagement: Contemporary Art and Depression

Iva Lokvencová − Blame It on the Box!

Příspěvek Blame It on the Box! je založen na myšlenkách Arthura C. Danta, amerického analytického filozofa a estetika. Pozornost je zejména upřena na pop-artové dílo Andyho Warhola Krabice Brillo, které je výchozím bodem pro Dantovu filozofii umění. Danto je fascinován situací v moderním umění, již se rozhodl popsat ve své teoretické tvorbě. Z té jsou nejznámější stati Svět umění, která byla inspirační pro institucionální teorii George Dickieho, jelikož se zabývala problematikou perceptuálně nerozlišitelných uměleckých děl od konzumních předmětů, a Konec umění, v níž s pomocí Hegelových myšlenek upozornil na ztrátu cesty a smyslu moderního umění. Cílem příspěvku je tyto myšlenky představit a zároveň vznést provokativní otázku, jaké podmínky musí moderní dílo splňovat, aby bylo považováno za umělecké.

Arthur C. Danto − Svět umění, Transfiguration of the Commonplace, Konec umění

Daniel Szabó − Neľútostné umenie

Príspevok sa zaoberá technofóbnym poňatím vzťahu umenia, humanity a horizontov ľudského tela Paula Virilia, v kontraste s extropianistickou teóriou imerzívneho umenia Josepha Nechvatala. Rozoberá rôzne druhy zásahov a prienikov do ľudského tela, načrtávajúc možnosti premeny jeho kognitívneho obrazu prostredníctvom technologicky orientovaného umenia.

Joseph Nechvatal – Immersive Ideals / Critical Distances
Paul Virilio – Art and Fear

Tereza Čechová – Hranice mezi epickou a lyrickou ilustrací

Můj příspěvek se zabývá dvěma základními ilustračními typy – epickou a lyrickou ilustrací a rozdíly mezi nimi. Na otázku, jak bychom mohli vizuálně tyto dva typy od sebe odlišit, se pokusím odpovědět za pomoci koncepce dvojí piktoriální reprezentace Gunthera Kresse a Thea van Leeuwena, kteří v knize Reading images: The grammar of visual design rozlišující dvojici pikrotiálních struktur, a to strukturu narativní a strukturu konceptuální. V druhé části mého příspěvku aplikuji vlastnosti narativní a konceptuální struktury na ilustrace Alenky v říši divů Johna Tenniela a Salvadora Dalího, jimž věnuje pozornost v knize Surrealism and the Book Reneé Riese Hubertová.

Gunther Kress a Theo van Leeuwen – Reading images: The grammar of visual design
Reneé Riese Hubert – Surrealism and the Book
Tereza Čechová – Výtvarná ilustrace v uměnovědné diskuzi 20. století (bakalářská práce)

Tomáš Jeniš − Dekadentova latina, latinská dekadence

Výchozí bod mého zájmu byla III. kapitola Huysmansova románu „Naruby"(1884), knihy přezdívané jako rukověť dekadence, kde se věnuje latinské literatuře. Autor dává přednost manýristickým autorům Lucanovi, Claudianovi nebo „románovým“ vzorům a předchůdcům Apuleiovi či Petroniovi, v němž autor vidí jednu z předloh pro hlavní postavu „Naruby“. Dále chová náklonnost pro rané křesťanské a středověké spisovatele, především tedy poezii. Huysmans spílá spisovatelům „zlatého" období jako byli Cicero či Horatius. Největší kritiku sklidil Vergilius, jehož zásluhy na latinské poezii jsou ale neodmyslitelné. Tomu Huysmans vyčítá neoriginalitu, která se týká námětu i provedení, například i nevýraznou individualitu Aenea, nezáživnost „Zpěvů pastýřských“ a také nezáživnou pedantickou metriku. Poté paradoxně vyjadřuje sympatie pro Commodiana z Gazy, autora dvou básnických děl „Instructiones“ a „Carmen de duobus populis“, která napsal po svojí konverzi. Již v antice tento spisovatel nedošel velké popularity, za celou dobu starověku jsou o něm pouhé dvě zmínky v „Decretum ps. Gelasianum“, které dílo řadí mezi apokryfní (libri prohibiti svého druhu), ta druhá pochází od Gennadia z Mareille nehodnotící Commodiana příliš kladně, což je logické, protože jeho dílo obsahuje nejméně dvě teologické odchylky, pravověřím uznané za hereze (patripassianismus a monarchismus). Do naší doby se obě díla dochovaly jako „codex unicus“, každý v jednom exempláři.

Mým výchozím bodem pro zabývání se Commodianem byl tento rozpor mezi pohledem antickým a modernistickým. Pro zkoumání bylo nutné stanovit rozdíl mezi pozicemi klasickými a manýristickým proudem. Dodnes nejasná datace jeho textu spadá od 2. poloviny 3. do 1. polovinu 5. století po Kristu. Jako básník není přímo manýristický, ale je v zásadě neklasický a jasně dává najevo odpor vůči pohanské kultuře. Patří k prvním poetům raného křesťanství, jeho dílo je didaktického charakteru a je určeno pro méně vzdělané čtenáře. Ty se snaží varovat před omyly idolatrie, pohanství, židovství a proselytismu. Jeho napomenutí jsou místy velmi krutá a urgentní, neváhá hrozit posledním soudem nebo posmrtnými tresty, z čehož se dá usuzovat, že psal za doby pronásledování nebo krátce po něm taktéž ve výhledu na brzký konec a v jeho očekávání. Podává základní ponaučení o křesťanství, historii spásy na půdorysu dvou vyvolených lidů (populus), z nichž byl první vybrán Bohem ten židovský, ale pro svá provinění mu byla tato výsada odejmuta a přenesena na mladší křesťanský lid, který vzešel z pohanů. Podává krátký výklad o životě věčném, dále objasňuje rané představy o konci věků, příchodu antikrista jako Nerona a jeho souboji s Eliášem (Instructiones), pochod sjednoceného svatého a skrytého národa s anděly do země zaslíbené, 1000 blažených let po prvním vzkříšení v přítomnosti Krista pro zbožné a následný poslední soud. Svět bude dle Commodiana trvat 6000 odpovídající počtu stvořitelských dní, vystřídaných tisícovkou blažené říše a následným zánikem světa.

Huysmansovi se líbí především formální stránka sbírky „Instructiones“, občasné rýmované verše, méně typické pro antiku, také směs pozdní lidové a křesťanské latiny s grécismy, příklon k přízvučné metrice, ale především chválí akrostichy (první písmena veršů skládají titul básně), kterých žádný antický spisovatel mimo Commodiana nepoužil v takovém měřítku.

Autorovy sympatie pro Commodiana jsou dle mého mínění motivována jeho „filokatolicismem“, dále zalíbením v bizarnosti, ve věcech výjimečných, neznámých i zvláště v těch, co vyvolávají odpor, ne zřídka taky touhou šokovat tím, že běžné názory a hodnoty obrací „naruby“. Nesporně nacházel Huysmans zalíbení v útočnosti veršů a apokalyptických líčeních. Jeho soud je vyhraněně individualistický a v rozporu s objektivními měřítky. Jeho kritika Vergilia je především subjektivní a ne zcela spravedlivá, avšak autorovi slouží jako silné vymezení se proti klaskovi, jehož díla se nepřestala číst prakticky od dob jejich vydání, nesmazatelně patří do kánonu západní literatury, jsou neustále komentována, překládána do všech jazyků, o jejich popularitě svědčí stovky rukopisů, které se dochovaly do dnešních dnů. Huysmansův výpad je provokativní, ale pochopitelný: vede spor nejen v oblasti stylu, ale i myšlenkovém, jelikož Aeneida se nese v duchu státotvornosti, zbožnosti, pospolitosti, rodiny, sebeobětování jedince pro blaho společnosti nebo činný život. Vůči kterým se Huysmans od počátku vymezuje a staví místo nich rafinovaný hedonismus, osamění, zahálčivost či perverzní fantasie.

Chvála Commodiana je tentýž případ. Což mohu prokázat tím, že Commodianova originalita je spíše formální, protože spočívá v jeho nakládání s akrostichy, telestichy, kombinace předchozích dvou (Instructiones 1,28), abecedáři a závěrečném inverzním akrostichu (Instructiones, 2, 35), v němž dává čtenáři hádat svoje jméno jako tajenku. Jeho verše se nejvíce blíží hexametrům, které jsou ale dosti rozkolísané, některé verše jsou pro jazykovou neobratnost nebo nezvyklé užití slov velmi temné, místy nepochopitelné. Commodianem užívané citace a interpretace Písma jsou často slovo od slova přejímány z díla Ad Quirinum (Testimonia) sv. Cypriána, taktéž protižidovská polemika, kterou čerpá z Tertulliana Adversus Iudaeos, pro polemiku proti božstvům pohanů si bere inspiraci z Octavia Minucia Felixe. Co se týká vypravěčských technik a básnických vzorů, tak Commodianus nejvíce vděčí právě Vergiliovi. Tato fakta mě vedou k závěru, že není možné takto chválit obsahovou a částečně ani formální originalitu. O to více je Huysmansova volba rozporná, že většina preferovaných autorů (Apuleius, Lucanus, Claudianus) patří svým stylem i myšlenkami k originálním a výjimečným autorům, s nimiž se Commodianovy verše nedají srovnávat, což mě vede k myšlence, že Huysmansova volba může být pojata i jako spisovatelův vtip na účet čtenáře.

Nicméně není radno jeho básnické úsilí zcela snižovat ve světle vynikajících „klasických“ či „manýristických“ představitelů, jejichž díla jsou věnovaná vzdělaným elitám pro jejich potěšení. Autor byl sečtělý i v klasické antické, raně křesťanské a apokryfní literatuře. Přes únavné repetice, agresivitu či gramatické prohřešky by bylo nespravedlivé mu upírat veškerou uměleckou hodnotu, jako tomu činili někteří badatelé v minulosti. V jeho díle je možné vystopovat tradiční řečnické postupy, figury i tropy, odlišné tóny při výsměšných básních vůči pohanským božstvům, nemilosrdným výtkám židům či vřelá otcovská napomenutí bratřím. K nejpůsobivějším pasážím patří epicky laděný konec světa, zápas s antikristem, či vyobrazení života věčného v přirovnání k bájnému ptáku Fénixovi.

Commodianova díla mají za cíl poučit své čtenáře z nižších společenských vrstev, odvrátit ze scestí bludu a obrátit je ke světlu spásy, než bude příliš pozdě. Je tedy třeba si Commodiana vážit jako historického svědectví o počátcích křesťanství, myšlenkových a jazykových proudech v prvních století po Kristu, taktéž jako první a ještě nezralý plod na stromu křesťanské poezie, který dává tušit její budoucí sklizeň. Tím mám na mysli žánrové útvary jako hádanky, carmina figurata, didaktická poezie a příklon básníků k rýmovanému verši a přízvučné prozodii.

COMMODIANUS. Commodien, Instructions. Paris: Belles lettres, 2009, s. LXXVI, s. 557.
SALVADORE, I. Carmen de duobus populis. Commodiano. Bologna: Pàtron, 2011 s. 242.
FONTAINE, J. Naissance de la poésie dans l'occident chrétien. Paris: Etudes augustiniennes, 1981, s. 304.
HUYSMANS, J.- K. Naruby. Praha: Odeon, 1979, s. 284.
ŠUBRT, J. Římská literatura. Praha: OIKOYMENH, 2005, s. 502.
HOCKE, G. R. Svět jako labyrint; Manýrismus v literatuře. Praha: Triáda, 2001, s. 599.
CURTIUS, E. R. Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998. s. 738.
STEHLÍKOVÁ, E. Sbohem, starý Říme, výbor z pozdní římské poezie. Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 149.

Štefan Kostolanyi − Mackieho Error theory v estetike

V tomto príspevku sa budem venovať metaetickej teórii, ktorú preslávil J. L. Mackie ako Teóriu omylu (error theory). Podľa nej sú všetky naše morálne presvedčenia nepravdivé. Ja ukážem, že táto teória sa dá, rovnako ako všetky ostatné metaetické teórie, aplikovať aj na estetiku, a že všetky naše estetické presvedčenia a súdy, sú podľa nej taktiež nepravdivé. Venovať sa budem Mackieho argumentom, ktoré majú Teóriu omylu ospravedlniť, ale aj protiargumentom, ktoré voči teórii zniesli jej odporcovia. Okrem iného sa dozviete, ako veľmi sú si etika a estetika podobné a aká je vzťah medzi estetikou prvého a druhého rádu.

J. L. Mackie – Inventing right and wrong
A. Rosenberg – Atheist's guide to reality
J. Green – Disertation
A. Miller − Contemporary Metaethics: An Introduction
S. Kirchin − Metaethics

Petr Vronský − Joel-Peter Witkin: fotografie, etika a problém interpretace

Příspěvek se zaměřil na problém interpretace fotografického zobrazení a s tím spojený problém jeho etické evaluace. Nejprve byly představeny základní předpoklady, tvořící výchozí bod pro další rozbor: přijetí umírněného moralismu; fotografie chápaná jako index; artefakt jako intencionální objekt. Následoval pokus o problematizování vztahu fotografie-realita. Fotografie byla představena jako nejednoznačná redukce reálného světa, která potřebuje externí informace pro svou interpretaci. Na základě této problematické interpretace vyrůstá problematika etického soudu – etický soud je bytostně závislý na interpretaci obrazu. Jako praktický příklad pro teoretický rozbor bylo využito dílo Joela-Petera Witkina, kdy jsme se snažili navrhnout možný způsob obhajoby jeho tvorby, poukázat na problematiku vidění lidského těla a specifické vnímání fotografie, které je zakořeněno v její indexické povaze.

Roland Barthes − Rétorika obrazu (In: Karel Císař - Co je to fotografie)
Germano Celant − Joel-Peter Witkin
Barbora Kundračíková − Moralismus a teorie dokumentární fotografie (diplomová práce)
Filip Láb a Pavel Turek − Fotografie po fotografii
Maurice Merleau-Ponty − Oko a duch a jiné eseje
Peter
Schwenger − Corpsing the Image (In: Critical Inquiry. 2000, roč. 26, č. 3., str. 395–413)

Alena Vrabcová/Boleslav Žemlík − O Beowulfovi

Předmětem této práce je analýza tří filmů, které jsou inspirovány básní Beowulf. Všechny podobnosti a odlišnosti mezi původním příběhem o Beowulfovi a jeho filmovými adaptacemi jsou podrobně rozebrány a porovnány. Prvním filmem, jehož režie se ujali John McTiernan a Michael Crichton, jsou Vikingové (1999). Scénář je založen na knize Michaela Crichtona, Pojídači mrtvých, které se práce rovněž věnuje. Toto vyprávění ukazuje příběh Beowulfa tak, jak by se mohl udát ve skutečnosti. Druhý film s názvem Beowulf: Král barbarů (2005) režíroval Sturla Gunnarsson. V práci je prověřován pozoruhodný záměr představit Grendela jako trola, jehož otec byl bezdůvodně zavražděn, a on se tak stal „obludou" prahnoucí po pomstě. Tvůrci třetího filmu, Beowulf (2007), zdůraznili úlohu Grendelovy matky, zatímco Beowulf v tomto filmu příliš nesplňuje obecnou charakteristiku hrdiny. Tato práce dokazuje pomocí analýzy výše zmíněných prvků, že filmy o Beowulfovi stojí za zhlédnutí, protože nás dokážou zaujmout a snad i přimět k tomu, abychom si v Beowulfovi našli něco víc − abychom se dostali k jádru této starodávné básně nejen v jejím moderním filmovém hávu, ale i v její původní syrové formě.

Alena Vrabcová – The Story of Beowulf in Recent Films (bakalářská práce)

Lýdia Rezničáková − Tolkien's The Hobbit: Bilbo's Quest for Identity and Maturity

Cílem této práce je prozkoumat vybrané jevy, které se objevují v knize Hobit spisovatele J. R. R. Tolkiena. Právě tato kniha je hlavním předmětem této práce. Tato práce je rozdělena do tří hlavních kapitol. Kapitola 1 se zaměřuje na informace z Tolkienova života, na jeho profesní zájmy a okolnosti vydání jeho knihy Hobit. Kapitola také nabízí autorův pohled na fantasy jako literární žánr, a to prostřednictvím analýzy jeho eseje O pohádkách. Následuje (pokus o) bližší vysvětlení termínu „fantasy“. Hlavním tématem Kapitoly 2 je psychologický vývoj hlavní postavy knihy, Bilba Pytlíka. Bilbo se mění z osoby, jejíž hlavním zájmem je především osobní komfort, v odvážného a vyspělého vůdce. Kapitola 3 se zaměřuje na aspekty, které stojí za popularitou Hobita. Dvě strany Bilbovy osobnosti, pohodlí milující Pytlík a odvážný Bral, s koncem příběhu naleznou vzájemný soulad. Tato proměna je založena na třech klíčových momentech: incidentu s troly, setkání s Glumem a zabití pavouka. Tato změna Bilbova postavení v příběhu se objevuje v momentu, kdy se Bilbo stává vyspělým vůdcem. Přestože má Bilbo mnoho vlastností, které nepřísluší hrdinovi, jako je tuctovost nebo pohodlí milující povaha, může být považován za symbol průměrného jednotlivce. Stejně tak i jeho dobrodružná výprava může být symbolem psychického vývoje obyčejného člověka. A právě proto je pro čtenáře jednoduché ztotožnit se s hrdinou knihy. Bezčetné keltské a anglosaské folklorní prvky, jako například runy, hádanky, kouzelníci, medvědi, ptáci či elfové, jsou předurčeny k nalákání anglického čtenáře. Příběh může být zajímavým i pro jiné národy, jež mají v oblibě dobrodružství, protože ta představují základní prvek každého folkloru.

Corey Olsen − Exploring J. R. R. Tolkien's "The Hobbit"
Humphrey Carpenter − J. R. R. Tolkien: A Biography
Jared Lobdell (ed.) − A Tolkien Compass
Lýdia Rezničáková − Tolkien's The Hobbit: Bilbo's Quest for Identity and Maturity (bakalářská práce)