Extrémy v jevištním ztvárnění děl Richarda Wagnera

červen 2014 Vladimír Kiseljov Glosaria 2014

Frank Castorf
Kompletní nastudování tetralogie Ring des Nibelungen (Das Rheingold, Die Walküre, Siegfried, Götterdämmerung) s premiérou na Bayreuther Festspiele 2013, v roce celosvětově slaveného 200. výročí od narození Richarda Wagnera, tvoří milník v dějinách inscenování tohoto díla – bohužel spíše v negativním smyslu. K režírování byl pozván Frank Castorf, scénografii vytvořil Aleksandar Denić, kostýmy Adriana Braga Peretzki, autorem světelného designu byl Rainer Casper a videoprojekce v inscenaci byly dílem Andease Deinerta. Hudebního nastudování se s velkým úspěchem ujal Kirill Petrenko.

Aby Wagnerova hudba a mýty vyzněly, potřebují v jevištním zpracování velkou míru abstrakce a prostoru pro fantazii - opaku naturalizmu a brutální potřeby aktualizace do současného komerčního světa, který použil Castorf (paralela se sama nabízí a divák ji cítí intuitivně, nepotřebuje ji polopaticky vidět na scéně). Wagner v Ringu ukazuje drama vnitřního světa idejí, které vyzní, jen když se v inscenaci nezahltí rozptylující popisností vnějšího, hmotného světa. U Wagnera musíme mít na jevišti prostor pro to se zasnít a zamyslet, do hudby i skrytého a mnohovrstevnatého obsahu děje.

Základní ideou inscenace byla paralela mezi všeovládajícím prstenem moci a všeovládající silou ropy – jejím objevením, započetím její těžby, obchodu s ní, vyrábění a prodeje produktů z ropy a s tím spojenou politikou, válkami a intrikami. Tato idea je velmi podrobně popsána v programu k inscenaci, ve kterém, šokujícím způsobem – i vzhledem k výjimečnému jubileu Richarda Wagnera, chybí jakékoliv texty o Wagnerově konceptu díla, jeho filosofii a záměru, o souvislostech s mnoha náboženstvími, filozofiemi atd. V programu byl pouze text režiséra Castorfa, který psal o svém dramaturgickém konceptu, zcela opomíjel univerzální symboliku díla (práci s mýtem, symboly, lidským podvědomím, archetypy, příznačnými motivy) a zplošťoval ji jen na svůj koncept ropy. Tato nevyváženost mezi původním Wagnerem a režijním pojetím Castorfa je výrazná a vyznívá tak drtivě ve prospěch Castorfa. Nestačíme se divit, že o ní rozhodli právě potomci Richarda Wagnera (Katarina a Eva Wagner), kteří dnes festival Bayreuther Festspiele řídí.

Koncept zhmotnění ideje všeovládajícího prstenu a ropy byl velmi přesvědčivě popsán, a jako samostatný dramaturgický koncept také v programu - nezávisle na jevišti - dobře funguje. Je ale utrpením dívat se 16 hodin na jeviště zahlcené banálně všední, naturalistickou, až filmově popisnou a extrémně nákladnou scénografií a rekvizitami, představující čerpací pumpu, automaty na Colu, záplavu spotřebních výrobků v regálech obchodů, přívěs s prodejnou Kebabu na zaplivané ulici u popelnic a podobně. Nejvíce destruktivní složkou v rámci inscenace byly projekce, které online snímaly kamery. Promítaly na zadní stěnu scény jeviště v zákulisí se pohybující postavy ve spodním prádle v obrovském detailu, byly plné nesouvisející vulgarity a obscénnosti. Rozptylovaly pozornost a odváděly od tématu.

Velmi důležitou sexualitu ve Wagnerově díle lze jevištně zhmotnit mnohem rafinovaněji a funkčněji – náznakem, stylizovaně. Mýtus, symbol a jeho využití Wagnerem vyniká svou abstrakcí, přesností, koncentrovaností, prací s naším podvědomím, naším vnitřním prožíváním děje a individuální volností interpretace – v tom je jeho nadčasová trvalost, bohatství a přínos. Tento děj je u Wagnera úmyslně textově, hudebně i jevištně v partituře a poznámkách formulován tak, že je nadčasový, nadnárodní, „nadnáboženský“. Jeho smyslem je propojení a jednota všech lidí. Úmyslně integruje množství mýtů a symbolů od antického Řecka, přes vlivy buddhismu, raného křesťanství, zednářství, alchymie – které fungují na základě své čistoty a jednoduchosti kdekoliv a kdykoliv. Symboly - jako rozbitý a znovu skutý meč, prsten, kopí, strom, pramen, řeka a podobně – ve všech kulturách a částech světa rozeznívají lidské podvědomí a otevírají v něm cestu k nalezení svého já, smyslu života a životního poslání. To je příběh a smysl postav ve Wagnerových dílech – a hrdinové představují kromě lidské roviny sebepoznání i zosobnění filosofických idejí, živlů, kosmických dějů. Tento aspekt jim nesmíme při inscenování odejmout, musíme se snažit ho podpořit, aby dílo zafungovalo, splnilo svůj účel – a nebylo jen plýtváním energie, času a peněz inscenátorů a diváků.

Smyslem inscenování musí být, aby tento přenos duchovního a filozofického přesahu díla od autora díla k divákovi nastal – což se může stát, když necháváme na jevišti ve všech složkách volný prostor (fyzický i mentální) pro fantazii a vnitřní prožitek každého diváka. Nemůžeme všechny smysly diváka zahltit zcela nesourodou a banální záplavou všech vizuálních podnětů, s původním záměrem díla a jeho hudbou nesouvisející, které odvádějí pozornost od smyslu díla. Nedovolují nám poté dílo ani naplno slyšet, ani prožít. Pokládám za zbytečné předhazovat divákům chaos a změť na scéně – i když v době zahlcení dnes žijeme – ale to všichni víme. K tomu nemusíme zneužívat mistrovské dílo, které především vypovídá o moci Lásky, které má zvítězit nad láskou k moci. Tento podstatný aspekt – lásku – Castorf ve své inscenaci upozadil, nedochází tu k transcendenci v díle obsažené, ke katarzi diváků, k jakémukoliv pozitivnímu impulzu, kromě pocitu zahlcení a zneužití. Rozhodně lze z cynického a dnes módního postoje člověka říci – můžeme svobodně ignorovat transcendenci díla, překrucovat ho, nerespektovat, nemít úctu, nečerpat z tradice, nesnažit se o duchovní přesah – můžeme vše postavit na hlavu, být jen cool a in, jen se dobře bavit. Otázka je, proč je tato duševní a duchovní bída pozvána k inscenování do ideálního a pro toto dílo dokonalého Festpielhausu v Bayreuthu.

V umění vždy platí, že méně je více. Méně objektů na scéně – ale přesně hrajících a podporujících význam a filozofický přesah díla, který byl jediným smyslem, proč Wagner Ringu při tvorbě věnoval více jak čtvrt století, 26 let svého života. Wagnerovým záměrem bylo vytvořit dílo, které probudí a změní lidské vědomí, společnost donutí zamyslet se nad sebou. Ring má velký morální a lidský přesah – a požadavek kladený na inscenátora a diváka. Nejedná se o dílo, které je tu jen pro pobavení – je to dílo určené k transformaci lidí a transcendenci. To jediné odůvodňuje, proč se má hrát 16 hodinové, nad míru drahé a technicky náročné dílo. Neměli bychom přenášet nihilismus naší doby, absenci morálních hodnot, plochost emocí a cynismus na dílo, které přináší svou podstatou pravý opak. Smyslem umění je od počátku sebepoznání duše člověka, duchovní probuzení. Umění vychází z rituálu, iniciace - a mělo by jimi být i dnes. Pokud má dílo účinkovat a fungovat – stejně jako kterýkoliv stroj nebo zdravě žijící organizmus – musí si uchovat svou podstatu, fungování svého vnitřního ústrojí a vyzařování svého pozitivního poslání. Castorf má z právního hlediska svobodné právo v této inscenaci ukazovat absenci víry, naděje a lásky, že nevěří v budoucnost, v transcendenci a spásu, v Boží jiskru v člověku. Eticky ale jedná jako ignorant, jako člověk, který kromě zahlcení banalitami a snahou cynicky pobavit diváky nemá co pozitivního přinést. Vadí vám to? Stačí vám to? Co s tím jako diváci a lidé v oboru můžeme dělat?

Stefan Herheim
Naštěstí se v poslední době v Bayreuthském Festspielhausu realizovaly i velmi kvalitně dotažené inscenace, jako například Parsifal z let 2008 až 2010 v režii Stefana Herheima, pod taktovkou Daniela Gattiho a ve scénografii Heike Scheele. Tato inscenace geniálně propojila Wagnerovy jevištní poznámky s jeho osobním životem, rodinou a děním v Německu a Evropě od roku 1882 až do současnosti – včetně 1. a 2. světové války, obnovy poválečného festivalu v Bayreuthu, současné krize světové politiky i cesty naděje do budoucnosti. Herheim dokázal projekce použít k prohloubení tématu, nikoli k roztříštění pozornosti diváka a zahlcení. Tato inscenace skvěle zachytila momenty, kdy se konkrétní historické osudy lidí a národů prolínají s mytologickým, abstraktním nadčasovým dějem – a zhmotňují se v něm. Tuto inscenaci jsem naživo viděl dvakrát – v roce 2010 a 2012 – a strhujícím způsobem ukazuje mnoho vrstevnatost díla a umožňuje jeho individuální a svobodné prožití divákem.

Stefan Herheim podobně geniálně inscenoval i Die Meistersinger von Nürnberg na Salzburgském festivalu v roce 2013, opět pod taktovkou Daniela Gattiho. Tato inscenace opět okouzlila přesným psychologickým, hereckým a pěveckým vedením postav, prací se změnou měřítek na scéně – loutkového divadla, pohádek svatojánské noci a bratří Grimmů, také propojením historických souvislostí doby vzniku díla s jeho postavami – a hravým humorem.

Dovětek
Jsem velmi otevřený pro používání nových inscenačních postupů, performancí a projekcí – pokud souvisí s filosofií díla a posouvají ho dál. Nesouhlasím jen se zplošťováním díla, které má samo hlubší přesah.

Autor je malířem, předsedou Sdružení Richarda Wagnera v Brně, režijně a scénicky ztvárnil Wagnerovu operu Parsifal pro NDB (Reduta, 2008). V minulém roce vydal knihu Mysteria Richarda Wagnera v obrazech (Nakladatelství Magda, Brno 2013). Více na http://www.kiseljov.net/.