Galerie příběhů ožívá v každém z nás

Filip Klega Glosaria 2015

Poslední týden divadelního festivalu Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě přinesl dne 25. 5. jednu zajímavou premiéru. Nejednalo se však o premiéru v tom pravém slova smyslu, jelikož každé provedení tohoto představení (a toto nebylo v žádném případě první) přináší zcela novou podobu této inscenace. Vypravěčský spolek Slovosledi v příjemném prostředí předzahrádky kavárny Galeryje9 předvedl svůj kus Galeryje příběhů. Dle jejich slov se jedná o „vyprávěný příběh, který netvoří vypravěči, ale diváci“. Celé představení bylo navíc ozvláštněno tím, že v určitých záchytných bodech, většinou po odvyprávění části příběhu, zazněla originální píseň Storytellingové kapely, jejímiž členy jsou právě vypravěči, kteří měli tento večer na starosti.

Po krátkém úvodu Matěje Záhoříka dostala slovo Dominika Šindelková, která vyprávěla o své minulosti a zkušenostech jakožto kavárnice — baristky. Na první poslech se zdálo, že se jedná pouze o jakousi variaci na jejich další představení Slovosledi ve vlastní šťávě, kde vypráví se o zkušenostech a zážitcích, které byly určitým způsobem pro vypravěče klíčové. Zvrat nastal v momentě, kdy její (docela krátké) vyprávění skončilo a diváci se dozvěděli o existenci jistého podniku KIP — Kavárna intenzivní péče. V tomto bodě si Slovosledi z obecenstva vyžádali člověka schopného aspoň trochu kreslit a publika se začali ptát, jak tato instituce KIP vypadá a na další podrobnosti. Šikovná slečna kreslířka fixem vše v obrazech zaznamenala na tabuli.

Markéta Holá

Po tomto svižném brainstormingu dostal slovo Matěj Záhořík, jehož vyprávění též zpočátku působilo jako variace na jejich další hru. Po čase však bylo znát, že je vyprávění z větší části smyšlené a netýká se života performera. Hrdinou jeho příběhu byl školák, kterému spolužáci přezdívají štěně, přičemž poučení znělo: nepřepracujte se. S problematikou přepracovanosti tento protagonista bojoval právě v Kavárně intenzivní péče. Zde se tedy dva zdánlivě nesouvisející příběhy setkaly na konkrétním místě, které bylo definováno publikem samotným.

Následoval další rychlý branstorming, ve kterém dali diváci podobu postavě, která bude figurovat v následujícím vyprávění. Postavě, o které žádný z profesionálních vypravěčů doposud nemluvil. Třetí část tohoto velkého příběhu si vzala na starost Markéta Holá. Opět bylo znát, že spíše fabuluje a do jejího vyprávění se jistou měrou promítly prvky ze všeho, co již zaznělo: KIPka, štěně, přepracování atd. Svůj výstup zakončila se slovy, že „je vážně zvědavá, co se dozví o tom našem hrdinovi.“ A v tuto chvíli představení získalo vskutku netradiční ráz. Soubor velice dobře podpořil představivost diváků pokládáním základních otázek (jak se hrdina jmenuje, čeho se bojí atp.) a paměť posílil rozdáním tužek a papíru na poznámky. Poté každý dostal prostor vstoupit na „jeviště“ a seznámit ostatní se svou vizí, svým náhledem na vyprávění.

Matěj Záhořík

Strukturu celého příběhu shledávám velice zajímavou v tom smyslu, že se různě proměňovalo. První vyprávění bylo osobní, upřímné; směřovalo k určitému bodu. Vyprávění druhé se od reality odvrátilo, přičemž stále sledovalo totožný ústřední prvek. Třetí příběh, taktéž smyšlený, využil a zkombinoval složky ze dvou předchozích a zamířil opět k jednomu pevnému místu narace. Toto vše probíhalo za přispění diváků, kteří dotvořili výsledný obraz. Vyzráleji na mě působila práce s propojením příběhů, které už vedle sebe neležely samostatně (jako při předchozím „setkání“), ale navzájem spolu rostly (rozuměj, že spolu souvisely). Taktéž oceňuji poloimprovizovaný ráz představení, kdy publikum definuje jen určitou část příběhu, se kterou potom vypravěči pracují, což skýtá nemálo možností uplatnit virtuózní divadelní (vypravěčské) schopnosti. Nejúctyhodnější je však snažení souboru dostat vyprávění a vypravěčství mezi lidi. Snaží se toho docílit právě tím, že lidem dávají prostor k sebevyjádření, k dovykládání si svého vlastního partu. S touto snahou naprosto souzním, a proto nyní nabádám Vás, čtenáře, k netradiční seberealizaci. Připravte si svůj vlastní příběh (tak na pět minut vyprávění), nebo se přijďte jen podívat a nechat se unést příběhem, jenž ve vás Slovosledi vzbudí. Kdy a kde? Každou poslední sobotu v měsíci se v kavárně Galeryje9 koná takováto storytellingová seance. Jistě budete vítáni.

Foto: Seanínel