Glagolská mše / Z mrtvého domu – představení, které zanechává hluboký otisk v duši

Hudba Leoše Janáčka je silná sama o sobě. Ale slyšet ji v neděli 6. listopadu živě na inscenaci Glagolská mše / Z mrtvého domu, kterou uvedla Opera Národního divadla Brno v rámci festivalu Janáček Brno 2022, bylo exkluzivní.

Představení je zajímavé jednak myšlenkou propojení výše uvedených Janáčkových děl, jednak myšlenkou provedení Glagolské mše scénicky. Nejedná se sice o skladbu, která by byla určena pro provádění na jevišti, ale má dle inscenačního týmu dramatický potenciál.

Minimalistická černošedá scéna Tomáše Rusína, která by u většiny hudebních děl byla těžce nedostačují, zde funguje velice dobře. Kostýmy Zuzany Štefunkové Rusínové, které vytváří jednotnou vizáž všech vězňů – černé oblečení (na ošetřovně bílé) a holé hlavy – jednak odpovídá vězeňské realitě, jednak znázorňuje fakt, který nalezneme i v libretu “zde všichni rovni”.

K režijnímu pojetí Jiřího Heřmana opery Z mrtvého domu není třeba mít výhrady, snad až na část, kdy vězni hrají o svátku divadlo. To, jak muži hrají ženy, by se dalo vyřešit poněkud vkusněji, než že si na sebe pověsí něco na způsob nafukovacích balónků napodobujících ňadra. Naopak znázornění přítomnosti Krista trpícího spolu s těmi, co jsou na samém okraji společnosti, je hodno vyzdvihnutí.

Ztvárnění Glagolské mše scénicky je ovšem poněkud diskutabilní záležitost. Dá se souhlasit s tím, že Glagolská mše má dramatický potenciál a využít ji jako smířlivého konce opery Z Mrtvého domu je funkční. Na druhou stranu někdy režie působila jako bezcílné popocházení či běhání lidí sem a tam bez zjevné symboliky a mohla diváky spíše rušit a odvádět je od poslechu nádherné Janáčkovy hudby. Je tedy otázka, jestli by přece jen nebylo lepší provést mši koncertně. Například jako requiem za vězně, kteří se ze Sibiře nikdy nedostali. Nicméně dobré nápady se zde určitě najdou, třeba přenesení postavy Poběhlice z opery do mše jako Máří Magdalény.

Sboru ani sólistům – např. Romanu Hozovi (Gorjančikov), Peteru Bergerovi (Skuratov / tenor v Glagolské mši), Pavlu Kubáňovi (Šiškov), Janu Štávovi (Placmajor / bas v Glagolské mši), Jarmile Balážové (Aljeja / alt v Glagolské mši), Janě Hrochové (Poběhlice / alt v Glagolské mši), Kateřině Kněžíkové (Akulina / soprán v Glagolské mši) a dalším, nelze po pěvecké ani herecké stránce v podstatě nic vytknout. Chvályhodná byla čeština sólistů ze zahraničí, např. Gianluca Zampieriho (Luka – Filka Morozov). Nutno je ocenit skvělý výkon orchestru, a především výbornou práci dirigenta Jakuba Hrůši. Je vidět, že Janáčkovi rozumí a přistupuje k němu s láskou.

Zajímavým prvkem bylo zapojování hudebníků do scény. Například dva ze tří tympanistů seděli po celou dobu na okrajích jeviště v kostýmech vězeňských dozorců. Krom ozvláštnění po stránce divadelnické to bylo funkční i hudebně, tympány vytvářely dojem vícesborovosti. Byla to skvělá zvuková hra s prostorem. Velká škoda je však použití ne dobře znějících elektronických varhan, varhanní sóla mezi orchestrálními částmi tak byla zvukově velmi nevyrovnaná a rušila vynikající hru Petra Kolaře i celkový dojem.

Všichni ze sebe vydali nejen výborný umělecký výkon, ale také obrovskou dávku emocí a přenesli je na diváky. Zanechali v nich hluboký otisk, který v sobě jistě budou nosit ještě dlouho dobu.

Foto: M. Olbrzymek