Hudební inventura v Domě umění

První prosincové úterý navázal Ensemble Opera Diversa na svoji koncertní linii s názvem Hudební inventura, která započala v roce 2017 a věnuje se objevování a objednávání skladeb (méně známých) domácích autorů. Šestého prosince se tak ve foyer Domu umění města Brna rozezněly tóny skladeb Pavla Slezáka, Terezy Opálkové, Rudolfa Komorouse a Radima Bednaříka. Tři skladby zazněly ve světové premiéře a jedna v české. Orchestr vystoupil pod vedením dirigentky Gabriely Tardonové a sólového cimbálového partu se ve dvou skladbách ujal Michal Grombiřík.

Koncert byl zahájen skladbou Rapsodie pro smyčce, op. 52 z pera brněnského skladatele Pavla Slezáka. Ačkoliv se jednalo o světovou premiéru, je třeba podotknout, že skladba byla původně premiérována již v roce 1984 v rámci koncertu Svazu československých skladatelů. Později byla ale přepracována, a právě v její nejnovější verzi ji mohli posluchači slyšet poprvé. Skladbu zahájily výrazné rytmicko-melodické motivy v unisonu, které skladbě vetknuli až rockový nádech. Velmi zajímavým způsobem byla užita modální melodika, která může být odrazem jak výše zmiňované rockové, tak východní nebo středověké evropské hudby. Orchestr skladbu interpretoval velmi dobře, až na pár míst, ve kterých nebyla úplně dokonalá intonace. To ovšem nebylo nic, co by pokazilo celkový dojem z provedeného díla. Nerušený poslech ovšem narušilo pár neukázněných diváků, kteří přišli po začátku koncertu a s tichým příchodem si hlavu moc nelámali. To ale samozřejmě není chyba, která by se dala jakkoliv přičíst na vrub orchestru.

Následující skladba Obrazy z Valašska skladatelky Terezy Opálkové nás v čase přenesla téměř o tři generace dopředu. Tato kompozice pro cimbál, malý cimbál a smyčcové kvarteto vznikla jako absolventská práce na brněnské konzervatoři. Pro potřeby koncertu byl ale značně upravena. Původně skladba zahrnovala dívčí sbor a některé scénické prvky, kvůli epidemii covidu však Obrazy zůstaly v původní verzi neprovedeny a v nové upravené zazněny na koncertu ve světové premiéře. Skladba je rozdělena do tří částí, přičemž samotný Obraz je ohraničen dvojicí intermezz. Ve skladbě byla velmi výrazná modální melodika, která z valašských lidových písní přímo vychází – kompozice je ovšem přímo necituje. Výrazná rytmika byla podtržena cimbálem, který nebyl používán pouze jako nástroj melodický, ale také jako perkuse. Při provedení skladby se orchestr přeměnil ve smyčcové kvarteto ve složení Barbora Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola) a Iva Wiesnerová (violoncello). Kvarteto i cimbál Michala Grombiříka se velmi dobře spojily a skladbu interpretovaly bez jediného zaváhání. Zde si zaslouží pochvalu zejména dramaturgie EOD, jelikož se ukázalo, že kompozice mladých skladatelů na koncerty soudobé klasické hudby určitě patří.

Druhá půlka večera byla zahájena skladbou původem českého skladatele žijícího v Kanadě Rudolfa Komorouse Serenade pro smyčce z roku 1982, která zazněla „pouze“ v české premiéře. Tři věty, I. Lento, ma non tanto, II. Cavatina prima a III. Cavatina seconda, jsou hrány bez výraznějšího rozdělení a působí jako celistvý hudební proud. Dirigentka Gabriela Tardonová dílu velmi dobře porozuměla a pod jejím vedením vynikly jak expresivní, tak lyrické momenty, které byly slyšet zejména v závěru díla.

Koncert zakončila Fantazie č. 2 pro cimbál a smyčce Radima Bednaříka, která vznikla přímo na objednávku Ensemble Opera Diversa a přímo tak navázala na objednávku souboru z roku 2017, kdy byla zahrána jeho Fantazie. Podle vlastních slov autora mu v kompozici pomohlo zadání – přítomnost cimbálu. Fantazie č. 2 tak byla spojena s druhou skladbou večera na dvou úrovních – obě skladby spojuje použití cimbálu a Tereza Opálková byla Bednaříkova žačka. Skladba byla poměrně statická (to ovšem není v tomto případě myšleno nijak pejorativně), hrála si s barvami, využívala zvukového kontrastu sólového cimbálu a orchestru a celkově měla velmi meditativní charakter. Otázkou je, zda se takové meditativní dílo hodí na závěr koncertu. Někdo by mohl preferovat energičtější konec, mně ovšem toto zakončení nijak neurazilo. Provedení skladby bylo bezchybné jak ze strany sólisty, tak ze strany orchestru a nabídlo tak příjemnou melancholickou tečku za tímto večerem.

Celkově se koncert velice povedl a posluchačům nabídl skladby, které by asi jinde neuslyšeli. Nezbývá, než doufat, že to nebyla poslední Hudební inventura a podobného koncertu se dočkáme co nejdříve.

Foto: M. Olbrzymek