Inscenace J. Heřmana a J. Hrůši jako garance úspěšnosti

Svérázné spojení Janáčkovy opery Z mrtvého domu a scénického obrazu kantáty Glagolské mše zahájilo 2. listopadu osmý ročník věhlasného bienálního festivalu Janáček Brno. Nelehkého a ambiciózního úkolu se ujala domácí produkce Janáčkovy opery Národního divadla Brno, která si jako garanci úspěšnosti vybrala mezinárodního uznávaného dirigenta Jakuba Hrůšu k nastudování hudby a domácího vynikajícího režiséra Jiřího Heřmana k vypracování celé inscenace. Originální nápad pojmout obě poslední Janáčkova díla v jeden logický celek se opravdu vydařil.

Janáčkova kantáta Glagolská mše, jež symbolizuje vykoupení a očištění člověka na zemi, byla dokončena a poprvé uvedena v roce 1927. Opera Z mrtvého domu byla zhotovena o rok později, ale své premiéry se dočkala až po autorově smrti, roku 1930. V této inscenaci se ale obě díla hrála v opačném pořadí. Syrově a depresivně pojatá mužská opera vrcholí v jakési smíření, na které plynule navazuje vizuální sborová choreografie Glagolské mše. Ženská přítomnost, jež se výrazně objevuje až v kantátě, má být symbolem světla a naděje v drsném a bezútěšném životě vězňů. Duchovní kompozice tak zesiluje katarzní charakter celého večerního provedení.

Scénograf Tomáš Rusín s Jiřím Heřmanem, jenž je také autorem světelného designu, společně řeší části opery převážně statickými scénami, ale i ty jsou někdy obohaceny vypjatými momenty. Nechávají vězně často buď stát nebo ležet. Díky tomuto pozadí jsou zvýrazněné jednotlivé epizody, ať už jde o samostatné monology Skuratova, Luky a Šiškova nebo dialogy Aljeja s Gorjančikem, či náhlé vězeňské konflikty. Rovněž dochází k podivným situacím, kdy se v opeře odehrává další divadlo či brutální vpády bachařů během několika scén. Mezi poslední scénou opery a Glagolskou mší dochází k elegantnímu přechodu prostřednictvím několikerými údery gongu. Vizuální podoba duchovní kantáty nepodává konkrétní obraz, respektive, jde o inscenaci mše, v níž je snaha vyjádřit podstatu textu, tj. vykoupení a očištění duše, pokory, důvěry apod.

Z mrtvého domu je jedna z mála oper, která nemá určenou hlavní postavu. Několik sólistů tak mělo příležitost se více zviditelnit, ačkoliv byl na jejich výstup poměrně omezený časový prostor. V důležitých rolích vystoupili skvělí tenoristé Gianluca Zampieri (Luka), Pavol Kubáň (Šiškov), Peter Berger (Skuratov) a Roman Hoza v roli politického vězně Gorjančika. Tatarského chlapce Aljeje si zahrála vynikající mezzosopranistka Jarmila Balážová. Další sólisté jako tenorista Eduard Martyniuk, mezzosopranistky Jarmila Balážová a Jana Hrochovou, Jan Šťáva a Josef Škarka, kteří účinkovali v opeře i v Glagolské mši, rovněž nezaostávali svými kvalitními pěveckými výkony. Na konci opery se objevovaly tiché postavy, z nichž poslední představovala ženu v bílých šatech – Akulinu – ztvárněnou Kateřinou Kněžíkovou. Její osobitý a zvonivý hlas zazněl až v sopránovém partu v Glagolské mši. Orchestr vedený Jakubem Hrůšou prokázal v dramatických situacích i v klidných zádumčivých partech velkou hráčskou schopnost a smysl pro detailnost. Rovněž sbory precizně sezpívaly svá čísla.

Otevírací večer letošního festivalu odstartoval vysokou laťku pro další třítýdenní akci. Úspěšná, avšak náročná realizace a logické spojení Z mrtvého domu / Glagolské mše svědčí o vysoké profesionalitě a originalitě J. Heřmana a J. Hrůši. Zejména Hrůšova pečlivost, detailnost a zároveň umělecká fantazie, krása a svoboda uplatněna v hudebním provedení zvedla publikum v Janáčkově divadle ze sedadel.

Foto: M. Olbrzymek