Je libo silné Caffè s Jiřím Miroslavem Procházkou?

září 2013 Rozhovory 2013

Před rokem jsme se seznámili na znojemském barokním festivalu, kde jsi měl jako laureát holešovské Letní školy barokní hudby 2011 vlastní recitál na vranovském zámku. Zúčastnil ses i letos srpnových kurzů souboru Czech Ensemble Baroque?

Ano, a díky tomu, že jsem minulý rok nebyl na Letní škole, tak letos jsem si to vynahradil, protože jsem od Romana Válka dostal dost velký oříšek, hlavní postavu Daria v Telemannově Danielovi v jámě lvové. Byla to pro mě obrovská výzva, protože jsem do té doby nedostal tak velkou roli, plnou recitativů accompagnato a secco se třemi áriemi v němčině. Mými lektory se stali Jakub Burzynski a Adam Plachetka, tedy opravdová špička.

K příležitosti nadcházejícího brněnského Týdne kávy jsi zkomponoval mini operu, nesoucí název Caffè kabaretní fraška. Co si pod tímto názvem lze představit? Hledal jsi snad inspirace v Bachově Kantátě o kávě?

Sice jsem před nějakou dobou v této kantátě zpíval, ale složil jsem nyní veselohru, která není psána pod vlivem Bachovy hudby. Když jsem se zamyslel nad pojmem káva, okamžitě jsem si ho spojil s Jižní Amerikou. Velkým inspirátorem je pro mě argentinský Astor Piazzolla – ten, kdo posunul lidovou hudbu, jako je tango, na úroveň koncertních pódií, obdobně jako třeba Janáček. Hudebně jsem použil španělské rytmy, tango i nadčasové baroko (Vivaldi). Napsal jsem prózu, dialogy bez zpěvů, a úlohu libretisty svěřil Kubovi Krulišovi. V mnoha koncepčních záležitostech jsme se ale neshodli, tak jsem učinil vlastní finální zásahy do libreta. Krulišovými původními texty jsou ve hře tedy pouze árie. Postavy spojené bezprostředně s kávou jsem se snažil vystavět alegoricky a karikaturně („káva“– Don Caffè Nero, cukr a smetana). Ústřední postavou je kavárenský švihák Štefan Krópa, dále stylizovaná Die Sahne jako smetana, zemitá operní diva a tvrdá aristokratka. Zdálo se mi nesmyslné, aby žena zpívala Ten cukr, tak jsem ji nazval Mademoiselle Sugar (inspirace Marilyn Monroe). Charakterem je hodně naivní a přecitlivělá a jejím motivem je takový stupidní swing. Nad těmi třemi stojí Bůh kávy – Don Caffè Nero, který na konci zmíní „ony [cukr a smetana]mě tou chutí, tou svojí přítulností někdy otravují. Káva má být černá jako noc.“ Don je takový solitér. Ženy k životu nepotřebuje a hledá vyšší princip.

Tvoje práce byla vždy citelně zakořeněna v moravském folkloru a díle Leoše Janáčka. U Caffè jednoaktovky se už ale tyto vlivy mísí se jazzem a barokní hudbou. Jak jsi se skladatelsky vyvíjel?

Moje první kompoziční úspěchy přišly těsně před nástupem na konzervatoř, když jsem chodil do skautu. S mým nejlepším kamarádem Prokopem Holým jsme vytvořili takový malý projekt, který byl provázán lidovými texty. Morava a folklor, to je moje srdce a duše, můj život, od toho jsem začal.Intuitivně jsem psal to, co jsem cítil, bez znalostí a poučení. Tenkrát mi Evžen Holiš, velmi legendární dirigent, řekl: „Počkej si na harmonii, na formy, na to, až budeš něco umět“. Dneska to doceňuji, protože pokud skladatel neumí řemeslné základy a neumí napsat fugu, sonátovou formu, nemůže tvořit. Já jsem pak měl to štěstí a docházel jsem soukromě na skladbu k Jarmile Mazourové [žačka Petrželky, Kohoutka a Kapra], která učila podle vlastních osnov.

Umělec, který nevychází z toho, co bylo, tak nemůže vytvářet něco nového, nemůže porušovat, protože nemá co porušovat. A to je hrozně důležité.Současná nová hudba mnohdy ani není o tom skladatelství a kompozici, ale o „experimentech performera“. Nebráním se tomu, dnes žijeme v elektronické době a myslím, že je určitá cesta, podél které můžeme na tradičních základech hudbu deformovat. K tomu bych se chtěl jednou dostat, ale zatím se to řemeslo chci naučit pořádně a to můžu jenom tím, že tu skladbu uslyším naživo.

V době studia konzervatoře jsi koketoval s uměleckou stylizací lidových písní, ze kterého vznikla nahrávka skladeb Leoše Janáčka Čierna zem. Pochvalně ji hodnotil i přední janáčkolog John Tyrrell (zde). Proč jsi klavírní sazbu svěřil dvěma cimbalistům a zpěvní party neoperním hlasům?

Do Čierné země jsem skočil rovnýma nohama na konzervatoři, kdy jsem tenkrát spolupracoval s Michalem Javůrkem a zkoušel s prof. Petrem Julíčkem výběr z Dětvanských písní. Bylo mi to hodně blízké a tak jsme z toho vycházeli a v podstatě jsme z toho poskládali příběh. Ten nejčastější a nejednodušší, a to příběh lásky. A já jsem dostal možnost ho vyprávět.

Začíná od malého děvčete, které si vysní chlapce, muže. Lístek odvanutý ji potom přemisťuje do doby, kdy se z ní stane vyzrálá žena kolem dvaceti a v podstatě se zaplete s největším „průserářem“, zbojníkem, který jí dělá ze života peklo. Na vojně ho následně uvězní a ona prožívá stesk. Použili jsme právě z té sbírky Dvacetišesti lidových balad, Dětvanské písně a Lidová nokturna. Do toho jsme zahrnuli i cimbálové verze Po zarostlém chodníčku z prvního dílu. Dramaturgicky jsme chtěli CD hodně přiblížit zvuku lidových balad, jak je Janáček skutečně mohl slyšet. Sazba je sice velmi prostá, ale říká naprosto vše. Skladby pro klavír jsme nahradili instrumentací pro dvěma cimbály. Je jasné, že jeden cimbalista plnou strukturu arpeggii nepojme. Stejně tak u jednohlasých písní jsem zvýšil jejich dramatičnost, snad v pocitu pravdivosti. Např. části, kdy se zpěvák stává komentátorem situace, jsem nahradil hlasy mužskému sboru.

Byl jsi po dlouhou dobu nejmladším členem Královského řádu moravských rytířů svatého Rostislava, kterému jsi věnoval svoji první větší skladbu Svatý kníže Rostislav (nahrávka zde). Byla provedena v Brně tělesem Ensemble Opera Diversa v listopadu 2011. Jak se spolupracovalo s Diversou?

Z mého nadšení pro moravský patriotismus vyrostla původně předehra k jedné jednoaktovce, kterou jsem pak kvůli libretu nedopsal. Když jsem se pak ale na VŠMU setkal s profesorem Košutem, který mě povzbudil, že mě je určitý potenciál a že mám pokračovat, byla to pro mě obrovská výzva a utvrzení, podpora. Rozhodl jsem se tedy pokračovat a po roce ji vytáhnout ze šuplíku. Zjistil jsem, že jsou tam dobré náměty (harmonicky ovlivněné studiem Janáčka) a tak vznikla skladba zasvěcena jednomu z nejvýznamnějších moravských panovníků- Rostislavovi. Je to vlastně posledních pár let jeho života, kdy vedl spory se Svatoplukem. S Diversou jsem měl bohužel málo času zkoušet, alejsou to skvělí muzikanti a myslím, že to přesto dopadlo na výbornou. Můj cíl byl ale vytvořit vlastní těleso, které bych si mohl řídit sám a vybrat si lidi, které já chci. Což u Diversy nebylo tak úplně možné.

Dalším projektem byl scénický rituál Modlitba za zítřek, pro který sis sestavil vlastní Slovanský komorní ansámbl (SKA) a přizval sbor Láska opravdivá. Uskutečnil se v předvánoční době a smyslem Tvojí skladby Tolik všeho bylo „nastavit zrcadlo současným trendům společnosti a mezilidským vztahům“. Provedení rozdělilo diváky Besedního domu na dvě protichůdné názorové skupiny. Jak se na to díváš z odstupu?

S určitou mě vlastní drzostí jsem dramaturgicky spojil svoji skladbu Tolik všeho s mistrovskou Polní mší Bohuslava Martinů. Zvolili jsme hodně avantgardní přístup [Tomáš Pilař – režie, taneční skupina Filigrán]a tento koncept byl pro diváky v adventní době, řekl bych to v pravém slova smyslu, opravdu „brutální“. Modlitba za zítřek byl obří projekt a zpětně si uvědomuji, že to byl pro mnohé troufalý krok, ale asi jsem to potřeboval, protože při mé neuróze a obrovské nadšenosti „změnit svět“ se člověk někdy nekontroluje. Plyne z toho pro mě poučení, proto teď píšu komornější věci, ve kterých jsou pro mě jasný koncept a forma neuvěřitelně důležité.

SKA je tvořeno ze Slovanského kvartetu [Jiří Klecker, Vojtěch Zajíc – housle, Leoš Černý – viola, Lukáš Svoboda – violoncello], Lukášem Krejčím, Michal Grombiříkem, Martinem Opršálem a jeho studenti, Petrem Hojačem, Janou Schejbalovou, Jiřím Hrubým a členy divadelního orchestru Janáčkovy opery, Brněnské filharmonie, studentů Konzervatoře a JAMU. Od vytvoření ansámblu se navázala spolupráce a tvořivá komunikace s dirigentem Tomášem Krejčím, kterého si velice vážím a myslím si, že si zaslouží obrovskou pozornost.

Závěrečný večer Týdne kávy (program zde) bude na Stadecu i scénicky rozpohybován Tvým kabaretem. Které umělce sis na ztvárnění této „jedné aktovky plné kávy“ pozval?

Spolupracuji se skvělým hercem a improvizátorem Romanem Blumaierem, který je mi velkou inspirací, budou tam vynikající muzikanti jako Ctibor Bártek nebo Rastislav Kozoň. Nyní jsem plný dojmu ze zkoušek a doufám, že se inscenace vydaří a bude dle slov Dona Caffe Nera „silná jako polibek a hořká jako láska“.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů.