K fotografování ho přivedla hudba, kterou jako náctiletý miloval. Sám říká, že ač textům angličtině nerozuměl, hudbu intenzivně prožíval. Někdy kolem roku 1975 vznikly jeho první fotografie, když jako 20letý dokumentoval holandského hudebníka Hermana Brooda a jeho skupinu v Groningenu. Tyto fotografie postupně proslavily nejen Brooda, ale i Corbijna. Zúčastnil se 18měsícíčního kurzu fotografie v Haagu a poté pracoval jako asistent Gijsberta Hanekroota v Amsterdamu. Brzy se ale rozhodl osamostatnit a podařilo se mu stát se hlavním fotografem časopisu OOR (nejstarší–od roku 1971–dosud vydávaný hudební časopis v Nizozemsku, oor v překladu znamená „ucho“).
V roce 1979 se přestěhoval do Londýna, aby byl blíže svým post-punkovým hudebním idolům (hlavně Joy Division, o nichž natočil v roce 2007 úspěšný film Control, Public Image Ltd, Magazine,…), kde přispíval svými, vlastními slovy „téměř dokumentárními” portréty do časopisů New Musical Express (NME), Elle, Harper’s Bazaar aj. S NME byl ve spojení až do roku 1985, kdy během této doby fotografoval mnoho hudebníků a skupin, s nimiž poté pracoval i v průběhu několik dekád a stal se jejich „dvorním“ fotografem (U2, Depeche Mode, Captain Beefheart, o němž natočil v roce 1994 pro BBC krátkometrážní film Don Van Vliet: Some YoYo Stuff,…). V této době se z milovníka hudby stává milovník fotografie.
Corbijn začal také vytvářet videoklipy (od roku 1983 jich má na svém kontě má přes 80) a obaly na studiová alba (přes 100) pro umělce jako Nirvana (za video k písni Heart-Shaped Box dostal 2 ceny MTV), Metallica, Depeche Mode, Johny Cash, U2, Nick Cave,… Jeho fotografie Davida Bowieho, Milese Davise nebo Captain Beefhearta jsou známy celosvětově, ale proslavil se především jako tvůrce vizuální image skupin U2 a Depeche Mode (pro ně od roku 1986 vytvořil 20 videoklipů, obaly na CD, záznamy z koncertů i stage designy pro světová turné). Po roce 1985 fotografuje umělce nejen do časopisů, ale i pro vlastní potěchu (Rolling Stones, R.E.M. a mnoho dalších).
Je známý především pro své portréty slavných osobností, které jsou v drtivé většině černobílé. Nefotí klasické glamour portréty, ale zvláštní, magické obrazy, kdy nefotí lidi „takové, jací jsou, ale takové, jací by mohli být“. Jeho typickými fotografiemi jsou vysoce kontrastní nebarevné analogové snímky s velkou zrnitostí, často s rozostřeným popředím–tento prvek se často objevuje i v jeho videoklipech z počátku 90. let např. Useless,Barrelof a Gun,I Feel You od Depeche Mode, Heart-Shaped Box od Nirvany, Mama Said od Metallicy atd. Přitom většina jeho videoklipů (hlavně z přelomu 80. a 90. let) se skládá i z téměř nehybných záběrů, čímž vlastně upozorňuje na to, že to jsou ve skutečnosti jen rychle či pomalu se pohybující obrázky. Také s náboženskou tematikou, která se vzhledem k jeho rodinnému zázemí nabízí, se spíše setkáváme ve videoklipech než ve fotografiích. On sám věřící není, a pokud se někde náboženské téma objeví, je to většinou kvůli symbolickým obsahům v textech písní.
Dalším typickým znakem jeho portrétů jsou „suverénní/cool/sebevědomé“ postoje a pohledy zobrazovaných (např. stojící skupinka hudebníků s vážnými výrazy uprostřed pusté planiny), většinou s velmi pronikavým očním kontaktem (či naopak záměrně bez očního kontaktu, kdy divák postupně odhaluje pohledy jednotlivých aktérů) a symbolickými gesty. Naopak z jiných fotografií člověk cítí velkou intimitu, přátelství a blízkost (jedná se hlavně o snímky ze soukromí hvězd), kdy jsou ale pořád neuvěřitelně kvalitní (kompozicí, náměty, prací se světlem,…), a z většiny člověk má pocit, jako by na těch místech se slavnými zpěváky byl, jako by to všechno s nimi prožil, což je diametrálně odlišné od Corbijnovy tvorby pro oficiální přebaly alb apod.
Kromě černobílých fotek měl Corbijn i svá barevná období – např. modré na konci 80. let (nabízí se srovnání s Picassem), ale tento styl brzy opustil. Jeho tvorba však nevykrádá vlastní styl, který na počátku 80. let započal (ač svého uměleckého vrcholu již zřejmě dosáhl), ale vyvíjí se. V poslední době začal fotit i barevně a zveřejnil i své (poněkud depresivní) soukromé fotografie hotelů, po kterých během svých pracovních cest přespává.
Sám říká, že na fotografii má rád její nedokonalost, proto své fotky nikdy neořezává a fotoaparát drží vždy v ruce, aby tak divákovi „přiblížil skutečnost“. Fotografie neretušuje, jen pokud se jedná o přebaly alb apod., ale i tam jde maximálně o drobné kosmetické úpravy. V roce 2005 v rozhovoru proThe Guardian přiznává, že nepoužívá digital, protože by viděl výsledky hned, čímž by zkazil celé dobrodružství a už zmiňovanou nedokonalost (jinak by měl chuť hned všechno znovu přefotit). Fotí na Hasselblad (pro čtvercový formát) a Leicu (pro 35mm film), jako film používá Kodak Tri-X, ač si připadá „jako by všichni kolem něj řídili auta a on jezdil autobusem.“ Vystavuje po celém světě, ale v Česku byl jen jednou (v roce 2002 v Leica Gallery v Praze). Prezentace jeho snímků je dle jeho slov „monumentální, ale pocity z ní jsou velmi osobní“. Zatím vydal 13 publikací svých fotografií (Famouz, StarTrak, Werk, U2 & i, Waits,…).
Z těch několika článků, knih a dokumentů je velice těžké snažit se vytvořit jakýsi psychologický rozbor jeho osoby a interpretovat jeho dílo. Jak sám říká, nebýt fotografování, byl by z něj zřejmě úplný asociál. Za svůj život nebyl schopný vytvořit si nějaký hlubší vztah, nabízí se tedy otázka, jestli svými autoportréty, v nichž se stylizuje do slavných osobností, nebo i prací pro známé hudebníky (jejichž vizuál je téměř identický), se tak do nich nesnaží promítnout sám sebe. Přiznává, že když se nějaká „jeho“ skupina, s níž spolupracoval mnoho let, obrátila na jiného fotografa, byl z toho zdrcen a několik měsíců bral antidepresiva, protože to vnímal jako zradu jejich přátelství (ač to samozřejmě nemusí znamenat, že by byli s jeho prací nespokojeni).
Lidé, kteří ale Antona znají, ho popisují v prvé řadě jako velmi vtipného člověka. To je poznat nejen z fotek (U2 jako velmi přesvědčiví transvestiti) a z přípisů u fotek v jeho knihách (kterak Bono (ne)byl v županu,…), ale i ve videoklipech (hlavně z přelomu 80. a 90. let, drobné hříčky jako nepovedené záběry a následný smích zpěváků (Strangelove), nečekané tahání vlasů od mimina (Questionof Time) apod.) dělají z nedosažitelných „cool“ idolů smrtelné lidské bytosti.
Zdroje:
Anton Corbijn Inside Out (dokument, režie Klaartje Quirijns, 2012)
Anton Corbijn, U2 & i, Mnichov 2005
http://www.antoncorbijn.com/
http://www.theguardian.com/technology/2005/mar/31/interviews.onlinesupplement
http://c41.net/articles/anton-corbijn/
http://en.wikipedia.org/wiki/Anton_Corbijn
http://www.waits-corbijn.com/en/the-book.html
http://www.lgp.cz/cz/udalost/vystava/anton-corbijn.html
PAVLÍNA DOSKOČILOVÁ
Jaké jsou možnosti současných sbormistrů při rozšiřování repertoáru vlastních sborů? Mohou nenotové prameny sbormistrovi poskytovat nějaké další informace ke skladbě? Proč jsou tak užitečné kritické edice neprovozovaných skladeb?
HANA PTÁČKOVÁ
Proč “poslouchatelnost” a krása už tolik neznamenaly? To je otázka, kterou si možná často kladou lidé při poslechu hudby 20. stol. Zkusme se zamyslet nad jedním z důvodů při noření se do Šostakovičovy 13. symfonie Babí jar.