Know how diskuze potřetí - film v tísni?

Markéta Hájková Glosaria 2015

Leitmotivem v pořadí třetí Know how diskuze MUSICOLOGICY byl film v nejširším slova smyslu. Témata jednotlivých diskusních subbloků večera spoluurčovali pozvaní hosté a moderátoři. Průvodcovské role se tentokrát ujal absolvent Ústavu hudební vědy Pavel Zajíc spolu s redaktorkou MUSICOLOGICY Markétou Hájkovou. Návštěvníci akce se těšili především na komentáře ze strany odborníků. K dispozici měli poměrně pestrý výběr jmen. Za festival Brněnská šestnáctka přijala pozvání jeho umělecká ředitelka Marika Kupková. Kateřina Petrášová hovořila za brněnskou sekci populárního festivalu Jeden svět. Univerzitní kino Scala přišel blíže představit jeho ředitel Radek Pernica. A za univerzitní prostředí jako celek vystoupil host z nejpovolanějších, rektor Mikuláš Bek.

Od otázek takzvaně k prolomení ledů (Který film vás naposledy nejvíce oslovil?) se diskuze ubírala směrem ke zjišťování provozních a technických aspektů vedení kina, dramaturgii renomovaných festivalů, organizátorským úskalím či ke kladům kina vedeného pod křídly MU. Mikuláš Bek nás seznámil se svou vizí multikulturního univerzitního „hemžení“: „Správná univerzita má mít nejen kino, ale i divadlo a koncertní sál, což asi ještě potrvá.“ (smích) Hovořil o vzorech ze zahraničí, konkrétně o kampusech žijících jako svébytná městečka v USA. Velká instituce jakou MU bezesporu je má jistě právo zasahovat do kulturního dění města a zároveň jej i vytvářet a cizelovat.

moderátoři Markéta Hájková a Pavel Zajíc

To, do jaké míry se to zatím (během dvou let fungování) kinu Scala daří, se pokusil shrnout Radek Pernica. Snažil se ze své pozice postihnout dvě polohy „nové“ existence kina. Zpočátku docházelo ke tříbení vizí prostřednictvím komunikace mezi provozovatelem kina – společností Aeropolis a skupinou filmových vědců. Každý subjekt měl trochu odlišné představy o tom, jak by se kino mělo začlenit do univerzitního života. Z této názorové améby vykrystalizoval unikátní koncept, který se stal jakýmsi prototypem a předobrazem obdobným projektům (kina, vzdělávací ústavy, zahraniční instituce). Pernica uvedl, že modelový příklad kina Scala „maluje do mapy českých kin úplně nový bod.“ Veškeré aktivity se však ladily a ladí za pochodu – know how v přímém přenosu. Na obšírnější bilancování si tedy budeme muset počkat. Šéf kina však již nyní objasnil otázku výhodnosti spojení kina se školou: „Propojení přináší nesporné plusy a pouze drobné mínusy, které jsme začali objevovat se započetím provozu Scaly. […] Plusem je, že kino Scala se otevírá v osm hodin ráno a zavírá se večer v jedenáct. To je celodenní provoz, celodenní vytíženost.” Univerzitní provoz sice bývá oddělen, výuka má zkrátka svá specifika, ale přidanou hodnotou zůstává přesah živoucího kulturního života.

Radek Pernica

Nosným a názorově bohatým se stalo zpočátku nenápadné konstatování Mariky Kupkové, která zde zastupovala poslední městské kino, respektive čtyřdenní festival s bohatou historií (letos se uskuteční 56. ročník), jehož aktivity jsou de facto financovány z peněz daňových poplatníků. Uvedla, že: „Z hlediska celkového rozpočtu nejsou příjmy za vstupné tak vysoké, abychom bez nich festival nemohli realizovat. Mou nebo naší ideální vizí, která předpokládám, že narazí na směrnice magistrátu města Brna, je, aby konkrétně tento festival, který je jediný původní brněnský, který kino Art dělá, aby byl zdarma.“ Kupková upozornila na to, že v minulosti již zdarma byl a tímto gestem by se tak nejenom na tradici navázalo, ale kino by šlo s dobou. Vyslyšel by se všeobecný trend zpřístupňovat kulturu širšímu publiku (např. stálé sbírky v galeriích) – princip absolutní otevřenosti. Pan rektor se vzápětí svěřil, že je k věcem zadarmo skeptický: „Zadarmo mají být národní hodnoty. […] Ale že něco, co pořádá město, bude zadarmo, tak tomu nevěřím. Myslím, že se to nedá prosadit, politicky.“ Tento motiv očividně oslovil i publikum, které nad otázkou dostupnosti festivalu živě polemizovalo. Co myslíte, mělo by to smysl?

rektor Mikuláš Bek

Za kinem Scala stojí univerzita a za Jedním světem stojí humanitární, rozvojová, vzdělávací a lidsko-právní organizace Člověk v tísni. Festival se pyšní poměrně dlouhou tradicí, proto nás zajímala prvotní myšlenka iniciující jeho vznik, kterou přiblížila Kateřina Petrášová. Igor Blaževič prý přišel s myšlenkou, že je třeba tematiku lidských práv a humanitární práce lidem předávat intenzivněji, což dokumentární film umožňuje. Po úspěchu prvotního pražského ročníku festival dále bobtnal a expandoval do dalších měst včetně Brna. Dostal se dokonce až za hranice republiky (Brusel aj.). Tento rozmach dokumentuje fakt, že zahájení letošního vydání festivalu proběhlo právě v kině Scala, ačkoliv dokument není běžným formátem pro kina typu 300 sedadel a více. Kateřina Petrášová konstatovala, že se organizátoři postupně osmělovali, až se odvážili „vyrukovat“ s festivalem i ve velkém sále (viz zahájení). Během večera jsme se dotkli též velmi zajímavé oblasti v rámci financování, kterou je etika. Organizátorka mnohé přítomné překvapila prohlášením, že i partnery a mecenáše si festival vybírá dle svých etických zásad. Bývá to občas obtížné, ale: „Je přirozené, že nemůžeme brát peníze od každého. […] Řada dokumentů jde napříč tématy, která ovlivňují chod velkých firem. […] Není to luxus, je to nezbytně nutné a souvisí to s posláním organizace.“

V rámci besedy byly zmíněny i další neméně poutavé okruhy, např. dobrovolnictví, vizuál, PR a mediální spolupráce či smysl tištěných matriálů, přičemž pro Scalu se jedná o přežitek, pro Art reprezentuje papír mnohdy jediný a důležitý komunikační kanál a zároveň jakýsi fetiš pro sběratele, artefakt. Teď je už jen potřeba si chod jednotlivých „institucí“ osahat i v reálu.

Foto: Kateřina Mikešková

KOFROŇ, Václav (ed.). Čáp. Praha: Národní filmový archiv. 2013. ISBN 978-80-7004-157-4.