Kolokviální střípky

listopad 2014 Aneta Freislerová Glosaria 2014

Příspěvek Doc. PhDr. Evy Vičarové, Ph.D. : František Waic - olomoucký spolupracovník Vladimíra Helferta, nemohl pro nemoc zaznít z úst autorky, a tak se jeho prezentace ujal prof. PhDr. Karel Steinmetz, CSc.

Referát představil osobu Františka Waice, kritika, popularizátora soudobé hudby, pedagoga, sbormistra a interpreta, ale také propagátora a průkopníka výukové metody intonace za pomoci intervalů českých lidových písní, tzv. metody prima vista.

Vztah mezi Waicem a Vladimírem Helfertem líčí autorka jako vztah vědce a praktika, kteří dospěli k totožným závěrům. Jejich cílem bylo zavedení hudební nauky a komplexní pojetí hudební výuky na všech stupních školství, vyjma specializovaných hudebních ústavů, který se, po úsilí obou osobností povedlo z velké části naplnit.

František Waic dále působil jako lektor učitelů hudební výchovy a rovněž publikoval vlastní pěveckou čítanku.

Závěrem podvečerního bloku vystoupil s referátem: Muzikológ Josef Kresánek a „slovenská hudobná moderna” Doc. Mgr. Vladimír Zvara, PhD.

Příspěvek otevřel téma hledání slovenské národní hudby v dobovém kontextu, hledání identity. Vladimír Zvara se postupně věnoval problematice Nové hudby v jednotlivých obdobích a to z pohledu Josefa Kresánka i jeho oponentů. Zajímavým momentem bylo představení problémů současné hudby dle Kresánkova názoru jako např. preferování techniky, spekulativnost, příliš racionální konstrukce, to vše mělo za následek vzdalování se posluchačům, změnu sociální funkce hudby. Kresánek se obrací k Eugenu Suchoňovi jehož kompozici vyzdvihuje právě kvůli sociálnímu vlivu, humanismu či tomu, že se dokáže přispůsobit potřebám posluchačů, ovšem vyhýbá se ideologickým záměrům. Právě díky svým názorům byl Josef Kresánek kritizován zastánci z řad avantgardy i Nové hudby a to zejména po vydání publikace Sociálna funkcia hudby v roce 1961, pro svou „ohraničenost a konzervativnost” myšlení o hudbě. Kresánkův odkaz je bezpochyby jedinečný a aktuální pro všechny další generace.

Středeční dopolední blok započal příspěvkem PhDr. Jiřího Zahrádky, Ph.D. : Leoš Janáček a česká hudební věda. Jak sám autor předestřel v úvodu, jednalo se o příspěvek bilancující. Historie českého bádání o Leoši Janáčkovi začíná především u kritické reflexe jeho děl, až po premiéře Její pastorkyně v roce 1904 na sebe skladatel strhává větší pozornost a začínají být reflektováni i jeho žáci. V širším měřítku si Janáčka poprvé všímá Zdeněk Nejedlý, ačkoli mu vytýká primitivismus a přílišný naturalismus jeho díla. Rovněž Vladimír Helfert je k Janáčkovu dílu zpočátku velmi kritický. První monografie se Janáčkovi dostalo až z pera Maxe Broda a později Adolfa Vaška, ovšem v současnosti na našem území neexistuje žádná ucelená aktuální monografie která by se hlouběji Leoši Janáčkovi věnovala, ačkoli ve světě na štěstí taková monografie dostupná je díky usílí Johna Tyrrella. Jiří Zahrádka tuto skutečnost označil za dluh, který ke skladateli stále máme i přes další pokroky které se na půdě janáčkovského bádání od doby uvedení Její pastorkyně udály. Jedná se především o založení badatelského Janáčkova semináře, vydávání komentovaných edic jeho díla, geneze skladeb, databáze nápěvků mluvy, zpracování korespondence a další. Je ale jasné, že si tato výjimečná osobnost zaslouží badatelskou pozornost i nadále.

PhDr. Jarmila Procházková, PhD. ve svém následujícím příspěvku Hudební konzervátoři a jejich role při reorganizaci hudebního života v Republice československé po roce 1918 osvětlila tzv. bílá místa v badatelském snažení a představila organizace, které se v době první republiky staraly o hudební památky, jejich sběr, ochranu a zpřístupňování, stejně jako funkci konzervátorů jakožto důležitého postu při shromažďování materiálů o hudbě. Zajímavou skutečností byl jak vznik hudebního archivu (1919), tak hlavně Poradního sboru hudebního, který podléhal Ministerstvu školství a národní osvěty. Tato instituce měla za úkol např. řešit odborné otázky, reformu výuky na hudebních školách ad. sestávala z jednotlivých sekcí (pro hudební vědu, operu ad.). Složení sboru bylo neméně zajímavé, zasedali v něm mj. Jan Bramberger, Vítězslav Novák, Otakar Ostrčil, Leoš Janáček, Václav Talich či Karel Kovařovic.

Následně vznikly pod záštitou Ministerstva školství a národní osvěty jednotlivé odbory, které měly rozděleny úkoly. Odboru hudebních památek pod vedením Zdeňka Wirtha připadlo řídit agendu všech hudebních památek a celý jejich soupis pro ČSR. Právě soupis hudebnin zajišťovali konzervátoři, kteří měli určeny jednotlivé oblasti za které zodpovídali, a tak se stali důležitými osobami v přímém kontaktu s hudebními prameny. Bohužel tento systém se prokázal jako nefunkční, post konzervátorů nebyl, vzhledem k financím, dlouhodobě udržitelný a tak celý projekt zanikl. Jarmila Procházková uvedla jako příčinu rozpadu a nefunkčnosti odboru kromě finanční stránky zejména nevhodnou volbu lidí kteří rozhodovali o tom, jakým směrem se odbor vyvíjel.