La vie en rose...

červenec 2013 Helena Tomalová Glosaria 2013

Předzvěstí šarmantní Paříže byla krátká návštěva Berlína, pro některé z nás důvěrně známého z loňské exkurze. Věděli jsme tedy dobře, jak zastávku byť na pár hodin maximálně využít a neomylně jsme vyrazili do místních galerií. Já osobně do Martin-Gropius-Bau na doporučené výstavy „Kosmos Farbe. Itten – Klee“ a „Kapoor in Berlin“. Zvláště druhá jmenovaná byla fascinující. Ne na každé výstavě zažijete střelbu z děla. Před dlouhou noční cestou jsme se ještě tradičně posilnili nudlemi u nádražního stánku (bez toho by Berlínské zastavení nebylo tak nějak úplné) a vyrazili jsme směr douce France.

Rozespalí a lehce rozlámaní jsme odhodili zavazadla do hotelu a nedočkavě vyrazili na procházku po Montmartru. Pro mě to byla po pár letech další návštěva Paříže, a tak jsem se trošku bála, že za tu dobu mohla ztratit něco ze svého kouzla, nebo že to pro mě nebude už tak dech beroucí jako v sedmnácti, ale při pohledu na Sacre-Coeur mi bylo hned jasné, že jsem už navždy nenapravitelnou milovnicí Paříže.

První večer nás zavedl do Cité de la musique. V budově, kterou navrhl Christian de Portzamparc, najdeme například Centrum pro dokumentaci soudobé hudby, kde jsme měli možnost se porozhlédnout a také debatovat s místními pracovníky o tom, jak se skladatelé dostávají do místní databáze a jak dlouho v ní zůstanou, nebo jak my sami můžeme nahlížet do partitur či poslouchat nahrávky, které jsou zde k dispozici. Návštěvu jsme pak završili koncertem, v jehož rámci sám autor Heinz Holliger řidil svou skladbu Scardanelli-Zyklus pro sólovou flétnu, malý orchestr a smíšený sbor. Rozhodně se jednalo o náročný, ale také nezapomenutelný hudební zážitek. V místním koncertním sále probíhají koncerty od vážné hudby přes jazz až po současný rok či pop, a některé z nich jsou dokonce dostupné i online na citedelamusiquelive.tv.

Další den bylo v plánu putovaní do Normandie, abychom v Honfleur navštívili rodný dům Erika Satieho. Muzeum, které je v jeho domě vytvořeno, má roztomilou dada atmosféru. Každý sám se sluchátky na uších prochází domem, poslouchá výklad a v průběhu cesty zapojí snad všechny své smysly. A po poslechu samohrajícího bílého piána můžete prohlídku završit jízdou na kolotoči. Samotné městečko Honfleur je velmi malebné, a když se díváte na starý dřevěný kostel sv. Kateřiny Alexandrijské v pozadí s barevnými plachetnicemi, máte pocit, jako by se zastavil čas. Cestování vlakem k exkurzím už tak nějak neodmyslitelně patří, a tak jsme díky přestupům na cestách do a z Honfleur měli možnost navštívit také Le Havre a Trouville-Deauville.

Le Havre je díky bombardování za druhé světové války naprostým opakem Honfleur. Hrázděné domečky nahrazují železobetonové stavby, kterým dominuje osmiboká věž kostela svatého Josefa. Celý urbanistický komplex je dílem Augusta Perreta a možná právě díky jednotné autorské ruce působí čistě a monumentálně. Roku 2005 byl dokonce připsán do seznamu Unesco. Město Trouville-Deauville, ve kterém byl naplánován přestup na zpáteční cestě a pro otužilé i koupání, bych přirovnala asi k našim Karlovým Varům s mořským pobřežím, ale hlavně také s francouzským šarmem. Najdete zde kasino, pláž s promenádou i dostihovou dráhu.

Zbývající dny už byly zasvěceny pouze Paříži a jejím muzeím a galeriím, večery pak představením v operách Garnier a Bastille či koncertům v katedrále Notre Dame. Do oper se normální smrtelník může dostat koupí levnějších lístků na místa téměř u střechy, jak už to tak bývá, což ovšem stojí za to. V případě Opery Garnier můžete zhlédnout například Händelovu operu Giulio Cesare nebo baletní vzpomínkovou podívanou sestávající z Ptáka ohniváka, Bolera a Faunova odpoledne v podání Béjart ballet za 10 euro – a zároveň se pokochat velkolepými interiéry nebo stropní malbou od Marca Chagalla. V opeře Bastille zase v době našeho pobytu dávali Wagnerův Soumrak bohů.

Kromě tradičních pařížských cílů, jako jsou procházky kolem Eiffelovy věže, Invalidovny, Champs-Elysées, návštěvy Louvru, Musée d'Orsay či Centre Georges Pompidou jsme se v rámci exkurze také dostali do Médiathèque Mahler. Tou nás provedla absolventka brněnské hudební vědy Alena Parthonnaud, rozená Krutová; vede knihovnu mediatéky a je asistentkou profesora Henry-Louis de La Grange, zakladatele sbírky. Dále jsme navštívili Evropský institut židovské hudby – Institut Européen des Musiques Juives. Na obou místech se nám dostalo velmi milého přijetí a zasvěcení do všeho, co daná instituce nabízí – sbírky a dokumenty, archivační práce, online databáze.

Podtrženo sečteno, netuším, jak se žije v Paříži normálním životem, ale pokud jste tady jen na pár dní, musíte se prostě cítit krásně a mít celou dobu bezděčný usměv na rtech... Tedy alespoň na mě to tak funguje, a to v celé Francii.