Mahler mi zatopil, Netopil mě ale nepotopil

Přes všechny možné náhody a úděly nejen mého osudu jsem měl možnost hrát v brněnské filharmonii celestu na lednovém abonentním koncertu. Vskutku, nic moc převratného, přece jenom, co si budeme nalhávat, celestu nikdo nikdy moc neslyší – ať už v publiku anebo přímo od dirigentského stupínku. Pod Tomášem Netopilem, jedním z našich předních dirigentů to však byla nenahraditelná zkušenost. A dokonce jsem měl za to i peníze!

V neděli 10. ledna večer, mě přepadl lehký záchvat nervozity, poněvadž jsem stále nevěděl, kdy mám zítra vlastně přijít na zkoušku. Krátká zpráva inspektorovi orchestru a jeho rychlá odpověď naštěstí vše objasnila: Zkousky jsou od zitrka, vzdy v 9 h. Zítra se zacina Mahlerem.
„Začíná se tedy Mahlerem, výborně. Přes Vánoce jsem měl dostatek času vše nacvičit, zítra bych tedy neměl mít problém. Kdyby se ale začalo Gubaidulinou, vůbec bych se nezlobil. Dokonce naopak! Hm, ne, to zvládneš Patriku“ honí se mi hlavou.
Sedám si ještě ke klavíru, na pult dávám Mahlera a jen tak lehce, pro jistotu, kontroluji, zdali to opravdu umím. Tu část, kdy pravá ruka hraje ve 3/4 taktu a levá ve 4/4 bohužel stále nechápu. Kapituluji na porozumění, však ono to zítra nějak dopadne. Mahlera měním za Gubaidulinu; střídání kvintol, sextol, decimol, undecimol, dvaatřicetin a čtyřiašedesátin s triolami a duolami jsem už dostal do prstů i do hlavy. Teď jde akorát o to, jaké zvolí dirigent tempo.
„Snad to nedá moc rychle, ježišmarja nemůže to dát rychle, je tam čtvrťová 54. To ale neznamená, že to nemůže dát rychleji“ přemítám. Přestávám to řešit a raději jdu spát.

Ráno se probouzím s velmi zvláštní náladou. Nevím, zdali se mám těšit nebo bát, a tak se raději najím, abych zahnal nevhodné myšlenky. Jak se tak přibližuji k Besednímu domu, kontempluji nad tím, proč se do takových podniků vlastně pouštím. Už je ale pozdě něco měnit. Navíc mě ani nenapadá kloudná odpověď, a tak chmurné úvahy zaháním.
V 8:45 vcházím do Besedního domu vchodem pro zaměstnance.
„Kampak, kampak“ ptá se paní vrátná.
„Na zkoušku mladá pani“ odpovídám. (Mladá nebyla ani náhodou, takovým vtípkem jsem chtěl spíše splynout s okolím. Myslím, že se mi to moc nepovedlo).
„Tak já vás pustím.“ Zabzučela dveřmi a pustila mě do budovy.
„Prosím vás ještě, mladá pani, nevíte, kde bych našel pana dirigenta Netopila“ zjišťuji.
„Jo, je na sedmadvacítce, ve druhým patře“.
Děkuji a vydávám se hledat sedmadvacítku. Ze sálu slyším, jak se všechny možné nástroje přes sebe ladí a na poslední chvíli ještě cvičí obtížná místa. Procházím chodbou a nenápadně hledám sedmadvacítku. Našel jsem ji záhy. Chystám se zaklepat, když v tom slyším za zády:
„Teď tam někoho má, počkejte“.
Otáčím se. Toho člověka neznám, ale dbám jeho rady a čekám. Když je konečně možnost, klepu na dveře maestra.
„Ano?“ ozývá se zevnitř
Vcházím dovnitř: „Dobrý den, pane dirigente, já hraji celestu a v Mahlerovi nastupuji až na poslední tři minuty v šesté části, v kolik hodin myslíte, že bych tak měl přijít?“
Dirigent Netopil mi klidným hlasem a s nenuceným úsměvem na rtech odpovídá, že stačí, když přijdu přibližně za hodinu, v deset hodin. Loučím se, děkuji, klaním se a odcházím zpět na chodbu. Chvíli se dívám na rozpis zkoušek. Nechtějí se mi vyndávat dioptrické brýle, a tak nic nevidím a před ostatními muzikanty jen předstírám, že vše chápu. Znalecky kývu hlavou a pod vousy si pobrukuji souhlasné „hm, hm.“ Odcházím do nejbližší šatny naproti vchodu na podium.
Otevírám dveře a slušně se ptám přítomného pána, který se svým mohutným tělem seděl za stolem a pracoval na notebooku, zdali je v místnosti volno a mohu tu trávit čas.
Od počítače se zvedly dvě nechápavé oči plny skryté zloby, které mě chvíli pozorovaly. Po momentu ticha jsem byl pokárán odpovědí „proč by tu jako nebylo volno?!“
„Nevím“ odpovídám poněkud zaskočeně a vcházím dovnitř. Pána obcházím co nejdelším obloukem a sedám si na pohovku. Po bližším prozkoumání si všímám, že jsou na ní mnohé fleky různého původu, a tak raději vyndávám z aktovky ruštinu a pokouším se soustředit na studium.
Po chvilce učení mě vytrhne výbušná reakce kolegy, který sedí nalevo ode mě a pracuje na počítači, na nedovřené dveře do sálu, kde se stále všichni rozehrávají:
„Ku*** zavři ty po***** dveře!! Zku***** hudba!“
Nepatrně hýbnu hlavou a vykulím oči v překvapeném gestu, jinak se snažím být jako myška.

Za pár minut se ze sálu začaly ozývat první akordy Mahlerovy Písně o zemi. Zkouška začala. Teď jen počkat než tam půjdu. Minuty se vlekly, 9:20, 9:30, 9:40. V 9:47 se pán zvednul, že si půjde zahrát svých 16 taktů ve 4. části. Vyšel po schodech, otevřel těžké vypolstrované dveře na podium a vešel dovnitř.
Po půl minutě se dveře znovu otevřely. Vyšel z nich ten samý pán, zlostně je za sebou zabouchl a jda po schodech si kolegům na chodbě stěžoval: „No do pr**** on furt dělá první písničku, já se z toho pos***! Ten se s tim ale se**!“
Po rychlém vyhodnocení situace jsem si spočítal, že za deset minut dirigent pravděpodobně nepřeskočí na konec poslední části, a tak jsem se ještě hlouběji zabořil do studia ruštiny. Tak hluboko, že najednou odbilo čtvrt na jedenáct. První polovina zkoušky skončila a já jsem ani neopustil šatnu.
Opatřen brýlemi, jdu ještě jednou zkontrolovat rozpis zkoušek; 10:30 Gubaidulina, prozrazuje nástěnka.
„Co když se ale bude chtít ještě věnovat Mahlerovi?“ uvažuji.
A tak se rozmýšlím, zdali mám jít otravovat dirigenta ještě jednou s mým dotazem. Rozhodnutí padlo hned. Opět klepu mistrovi na dveře.
„Dále“.
„Pane dirigente, to jsem zase já, chtěl bych se zeptat, budeme po přestávce dělat ještě Mahlera?“
„Ano, přeskočíme na poslední část, ve zbytku zkoušky se pak budeme zabývat Gubaidulinou.“
S tisíceré díky na rtech a všemi možnými úklonky a poklonky opouštím dirigentovu pracovnu a vracím se zpět do šatny, která se mezi tím zaplnila dalšími členy orchestru.
Opět si sedám na gauč, beru do ruky ruštinu a pokouším se učit. Nemohu se však ubránit poslouchání muzikantské debaty o všem a o ničem;
„Ty, hele, ten se s tím drbe, já mam ve čtvrtý části šestnáct taktů a to prostě dneska nestihneme“, stýská si pán, který neustále pracuje v Sibeliovi 6 na svém počítači.
„No jo, je to dlouhý“ odpovídá mu kolega.
„Hele, viděli jste B.? Ten vypadá strašně. Já vám říkám hoši, ta rakovina, to je sviňa“ začíná muzikant v rohu.
„Já ho málem nepoznal, takovej seschlej děda, teď chodí na chemo, tak ho to sestřelilo“ dostává odpověď od kamaráda.
Do rozhovoru se zapojuje další: „Hele ale kluci, kolem tý sedmdesátky to skolí plno lidí. Jako 69, 70, hoši to jsou kritický roky, to máte támhle D., V. nebo H., všechny to sebralo kolem sedmdesáti!“
„No jo, ale podle mě to je taky o přístupu. Když nedostaneš raka, můžeš tu strašit třeba do sta a bejt pořád aktivní! Vemte si takovýho P. Ten dirigoval, bylo mu skoro devadesát, ale nepoznals to na něm!“ uvažuje první.
„No jo, pak tu je ale například K., kterej nás dirigoval před pár lety, a takhle mu tekla slina (ukazuje, jak tekla slina). To jsme si všichni ulevili, že ten koncert vůbec přežil.“ Vkládá se do rozhovoru další řečník.
V tom hudebník u stolu rozčileně odhodí noviny se slovy: „Ty, že se ten bulvár už nevy**** na toho Slováčka, to jsou bestie, vždyť už to nikoho nezajímá!“
„Hm, hm, slyšeli jste tu Gubaidulinu?“ reaguje na výbuch hněvu jeho druh.
„Myslíš tu Obajšulin? Blázníš? Se chci doma vyspat!“
„Hoši, to je sr****!“
„No ale hoši!“ zvolá muzikant od otevřených novin a pokračuje ve své úvaze: „My jen můžeme být rádi, že R. je totálně vyšťavenej a neskládá už žádný další sr****, který bychom museli hrát.“
„No jo, to je pravda“ ozývá se souhlasné brebentění.
Zvukový signál oznamuje konec přestávky, a tak se všichni zvedáme a odcházíme do sálu. Po cestě k celestě si mě všimne klavíristka, přiskočí ke mně a ptá se, zdali nevadí, že si odložila bundu na mojí židli. Odpovídám, že je to naprosto v pořádku a dychtivě pokukuji po svém nástroji, poněvadž jsem zatím neměl možnost na něj nikdy hrát. Po chvilce si k celestě sedám a zkouším ji. Vesměs nic zvláštního, v podstatě stejné jako klavír, jen to má jiný zvuk.
Koncertní mistr, čekaje ve stoje na ladění, okřikuje neukázněné muzikanty.
„Mahler, poslední část prosím!“ zvolal zvesela dirigent.
Poslední část Mahlera trvá stejně, jako pět předešlých částí dohromady – téměř 40 minut. A já hraji až úplně na konci. Odpočívám, sleduji orchestr a čekám. Číslo 59, odkud mám napsané zanášky, se pomalu blíží. Dirigent Netopil se však bohužel několikrát vrací na číslo 33. Zkouška se zdá být nekonečná. Koukám se na hodinky, 11:30, za chvíli konec.
„Přeskočíme na číslo 61! Je to třídobý takt, budu dirigovat na jednu!“ upozornil Tomáš Netopil.
„Aha! Patriku, teď přijde tvoje chvíle!“ probíhá mi hlavou.
Ve třetím taktu v čísle 61 začíná celesta. Sleduji taktovku, dirigent se napřahuje, ladným pohybem jde pravou rukou dolů a odráží se, harfy začínají své sólo; raz, dva, tři, raz, dva, tři, raz, dva, tři a hraji. Hraji celé dva takty, když v tom dirigent volá: „Číslo 62 prosím!“
Hledám dvaašedesátku, připravuji si ruce a pozorně sleduji maestra. Opět začínám hrát. Po třech taktech přestávám, protože jsem se ztratil. V čísle 62 je totiž ono kritické místo, kdy levá i pravá ruka hrají v jiném rytmu. Pokouším se chytit, leč bezúspěšně. Cítím, jak rudnu, srdce mi buší. Chvílemi něco zahraji, aby se neřeklo, po pravdě ale vůbec nevím, kde jsem. Pravděpodobně se blíží konec, sedm taktů před úplným závěrem má celesta jako poslední nástroj sólo. To bohužel na první zkoušce nezazní. K mému úžasu si však nikdo ničeho nevšiml. Dokonce ani dirigent ne. Ze srdce mi spadl balvan a dávám před sebe noty na Gubaidulinu, na kterou zbývá přibližně 15 minut.
Začínají bicí, generální pauza. Bicí – generální pauza. Bicí – generální pauza. Takty se mění, nástroje se přidávají, když se skladba rozjede, jako první nemá sólo nikdo jiný, než celesta – kvintola a osminová nota. Dirigent mi dává nástup a já hraji;
„Půllitrpiva tá, tři, raz, dva, půllitrpiva tá, půllitrpiva tá, půllitrpiva, půllitrpiva.“ Raději si přestávám počítat. Ale jsem spokojený, Gubaidulina mi jde lépe než Mahler. Zkouška končí a všichni jdeme domů. Zítra se tu ale opět všichni shledáme.

Doma se po zkoušce věnuji zejména Mahlerovi – dumám nad prokletou dvaašedesátkou a celkově přehodnocuji počítání ze tří dob na jednu. S pomocí metronomu je ale vše daleko snazší. Ještě dvacetkrát a mám to v krvi!

„Tak pojď ty jeden Mahlere“ vyzýval jsem v úterý dopoledne velikána v sále Besedního domu těsně před začátkem zkoušky.
„Mahler, poslední část! Začneme třicítkou“ zní od dirigentského stupínku.
Opět čekám na mé místo. Polohlasně si počítám, už už se to blíží. A začínám. Hraji, hraji. Jsem překvapený, jak dlouho hraji. Bohužel se po chvilce opět ztrácím. A tak po vzoru pondělka občas něco zabrnkám a při tom vrhám naprosto profesionálním ledové pohledy na spoluhráče v orchestru. Mahler končí a já to opět nezvládl. Začínám o sobě pomalu pochybovat. Zkroušený odcházím do šatny, kde kolega pracuje v Sibeliovi 6.
„Teď bude dělat čtvrtou část“ říkám mu hlasem, který pozbyl veškerou naději.
„Jo“ odpovídá mi a odchází do sálu.
Zůstávám sám v šatně pouze s ruštinou a pochybami.
Po přestávce přichází na řadu Gubaidulina.
„Od čísla 65 prosím!“ upozorňuje Tomáš Netopil.
Zvedám se a opouštím sál, jelikož mé hraní v této skladbě končí v čísle 64.
Čekám v šatně na konec zkoušky a poté odcházím domů, kde se opět věnuji Mahlerovi.

Ve středu nás čeká o hodinu delší zkouška. Se sólisty. V devět hodin opět sedím u celesty a čekám na příchod dirigenta. Představuje orchestru Sharon Bazaly a její tři flétny. Gubaidulina odsýpá, celesta hraje co má a kde má a najednou je přestávka. Přicházím do šatny. Za stolem sedí můj kolega a pracuje v Sibeliovi 6 na svém notebooku. Sedám si na pohovku, vyndávám z aktovky ruštinu, posléze i baroko, avšak hloubám spíše nad Mahlerem než nad Vejvanovským.
„Co když to dnes opět nezahraji?“ ptám se. Odpověď přišla až za dlouho; až v 12:40, kdy vcházím do sálu, kde se zkouší poslední část Mahlera. Za celestou očekávám svůj skon, ale dříve než konec Mahlera a nástup celesty přišel konec zkoušky. Ve středu jsem to opět nezahrál. Zítra generálka. „Tady už přestává veškerá legrace Patriku, ty jeden babrale“ spílám si.





Ve čtvrtek se v 10:45 blížím k Janáčkovu divadlu. Bohužel nevím, kudy se jde na podium od služebního vchodu, a tak přemítám nad tím, co budu dělat, ptát se rozhodně nechci! Po cestě naštěstí potkávám houslistu, a tak ho nenápadně sleduji, doufaje, že mě dovede do cíle. Houslista si ale pravděpodobně všiml, že ho někdo stopuje, a tak zastavil, předstíraje velmi důležitou činnost uprostřed chodníku. Nevadí, pokračuji dál. Jdu velmi pomalým až uvolněným krokem, v podstatě se loudám, vcházím dovnitř k vrátnici, pár metrů za mnou onen houslista, kterému ale prozřetelně držím dveře. Dostal se opět přede mě a nevědomky mě vede směrem k podiu.
„Patriku, výborně“ chválím se.
Orchestr už je nachystaný v plné parádě, sedám si za nástroj a čekám na dirigenta a sólistku.
„Vezmeme to tak, jak to půjde na koncertě“ připomíná Netopil.
„Gubaidulina výborná od všech, celesta bez problémů, možná si ještě trochu srovnej ty kvintoly v sóle na začátku“ hodnotím první část zkoušky.
Po přestávce Mahler. Čekám. První část skončila. Čekám, pomalu končí druhá část. Zabavuji se pozorováním lidí v orchestru. Probleskne mi hlavou, že takto budu muset čekat ještě dnes a zítra večer. Jímá mě hrůza.
Šestá část!
„Ještě klid Patriku, hraješ až na konci“ uklidňuji se.
Avšak konec se pomalu ale jistě blíží. Číslo 58, začínám si odpočítávat. Sleduji dirigenta, a zanášky v notách, tlak je stále větší, srdce buší tak, že musí každou chvíli vyskočit krkem. Zhluboka dýchám. Raz, dva, tři, raz, dva, tři a hraji! Hraji, hraji dlouho, poslouchám smyčce, které doprovázím, připojuje se mandolína, se kterou máme sólo, hraji dál, střídám se s harfami, konec se blíží. Hraji, hraji, počítám si a hraji až do konce! Konec!
„Celesta, těch sedm taktů před koncem, dám vám nástup na to sólo, ano?“ Sděluje mi dirigent.
„Ano, určitě“ odpovídám v euforii.
Přešťastný opouštím zkoušku s výborným pocitem a očekáváním večera.

V sedm hodin večer přicházím do divadla, kde se převlékám do fraku. Půl osmá se blíží. Nastupujeme. Nechávám jít hornisty přede mnou, sedám si k nástroji, který stojí vedle nich. Janáčkovo divadlo plné, obhlížím terén, ale s mým bystrozrakem bych nepoznal ani otce, kdyby si stoupl místo dirigenta.
Večer začíná temným duněním bubnů flétnového koncertu Sofii Gubaiduliny. Sólo celesty pomalu přichází. Dirigent mi dává povel.
„Půllitrpiva tá, tři, raz, dva, půllitrpiva tá“ opět si přestávám počítat a raději sleduji dirigenta. Po chvíli už obracím na stranu 9, kde ve čtyřiašedesátce přestávám hrát. Stisknu poslední tón a uvelebím se na židli. Poslouchám a sleduji orchestr, pozoruji dirigenta a sólistku, dívám se do hlediště; „sakra Patriku to je divné. Chodíš sem na koncerty filharmonie a najednou v ní sám hraješ“ velice hluboce uvažuji.
Gubaidulina končí a nás všechny zalila vlna potlesku.
O přestávce si jdu do automatu koupit pití za 15 korun. Víc u sebe ani nemám. Sedím v zákulisí a čekám, až pauza skončí. Při vyčkávání na začátek druhé poloviny koncertu zpozoruji fotografa, jak na mě míří svůj objektiv. Pokouším se tvářit uvolněně a nenuceně. Předstírám, že nevím, že mě fotí.
Opět nastupujeme. Sedám si pohodlně na svou židli s hrůznou představou toho, že teď musím přes hodinu čekat, než zahraji něco, co se mi povedlo jednou na generálce.
Mahler se vlekl. Každá jednotlivá část trvala věčnost. A poslední věta byla nekonečná. Ale tak jako vše, i Píseň o zemi se dostala do svého konce. Číslo 58, začínám si počítat.
Srdce opět buší, krev se hrne do hlavy, dívám se na dirigenta, na noty, poslouchám zpěvačku, „raz, dva tři a hraj! Neutíkej!“ v duchu se rovnám. „Teď ten výjezd, tady se přidá mandolína, ták, výborně“ konejším se. „Raz, dva, tři tá, raz, dva, tři tá“ počítám si.
Poslední kritické místo jsem také zvládl, teď jen spočítat správně pauzy na mé poslední sólo.
„Raz, dva, tři, dva, dva, tři, tři, dva, tři, sakra kolik? Tři, dva, tři?“ Ztrácím se. Už už jsem chtěl začít hrát, když jsem si vzpomněl na blažená slova dirigenta: „Celesta, těch sedm taktů před koncem, dám vám nástup na to sólo, ano?“
Čekám na nástup, kterého se mi dostává. Tja da dá. Třítónové sólo zvládnuto a skladba se ztrácí v drobném pianissimu. Konec. Nikdo ani nedutá a všichni napjatě sledují dirigenta.
„Bravo!“ ozývá se z obecenstva.
Orchestr vstává a děkuje publiku, dirigent děkuje orchestru i publiku, pěvci děkují publiku, ale neděkují orchestru, Sharon Bazaly děkovala orchestru i publiku. Odcházíme.
Muzikanti opouští divadlo v rychlosti. Však se sem zítra zase vrátí. A za 14 dní také.
A za tři týdny jakbysmet. Budou se sem vracet pořád, dokud se budou věnovat hudbě. Budou se sem vracet sice beze mě, ale já jsem vděčný i za ten pouhý jeden týden, který jsem se všemi prožil, neboť to byl neopakovatelný zážitek.