Média a jejich paměť: amnézie versus nesmrtelnost

březen 2012 Pavlína Sedláčková Glosaria 2012

Ne nadarmo vznikly koncepce o naší době a současné společnosti nazývané jako společnost vědění (Veselý 2004, s. 433–446). Koncepci společnost vědění předcházely termíny jako postindustriální společnost a informační společnost. Tehdy dospěli někteří vědci k názoru, že „informační technologie určují charakter sociální struktury nových společností a že informace se stávají klíčovým strategickým zdrojem, na němž tyto společnosti závisejí.“ (Veselý 2004, s. 436). V takové společnosti je náplní milionů lidí uvádět do pohybu informace nebo další informace generovat. Tato koncepce byla podrobena kritice, až vědci došli k nové formulaci o současné společnosti. Pro společnost vědění, či lépe pro společnost intenzivních vědomostních procesů, je typická „velká dynamika pěti základních vědomostních procesů, a to: produkce vědění, učení, rozšiřování vědění, aplikace vědění a managementu vědění. Kromě nich lze identifikovat i vědomostní procesy vyššího řádu, vzniklé propojením těchto pěti základních procesů, z nichž nejdůležitější je inovační proces.“ (Veselý 2004, s. 444). Vědění zní jistě mnohem lichotivěji než informace, značí cosi vysokého, moudrého. Neměli bychom si ale nic namlouvat. Dnes je vědění přetaveno do informací, které jsou skrze média šířena, navíc často ve zkreslené podobě. Mám pocit, že většinový obsah médií přináší lehkou zábavu, a ne vědění. Jak v rozhovoru s Karlem Hvížďalou uvedl Václav Bělohradský: „Bavičský průmysl semlel informace na 'sajrajt', kterému se říká infotainment. […] Záplavovité obíhání informací vyvolalo tři dramatické deficity – deficit kontextu, deficit norem a deficit identity.“ (Hvížďala 2003, s. 17). Proto je zásadní otázka, zda média (v užším vymezení noviny, rozhlas, televize, internet) vyzdvihují, produkují a uchovávají hodnoty, či zda jen neustále inovují ve své pamětní kapacitě abstrahované informace, kterými by se mohli opětovně zaplavit.

Jak tedy média pracují s pamětí, lépe postaveno jak lidé pracují s informacemi uloženými v médiích? Média jako platformy komunikace a sdílení jsou z antropologického hlediska pouhou šikovnou extenzí člověka, tedy jeho lidských smyslů, fyzických a psychických možností. „Elektrické nástroje, brýle, televize, telefony a knihy, které mohou přenášet hlas časem i prostorem, jsou příklady fyzických extenzí.“ (McLuhan 2008, s. 109). Přání lidí znesmrtelnit svou paměť vedlo k vynálezu písma, fonetickému přepisu řeči, aby do destiček, papyrusů a papírů zaznamenali své smyslové poznatky, přemýšlení, a vůbec informace, které považovali za důležité. Prvním masovým médiem, které umožnilo šířit tyto informace, byla kniha. Zaznamenané historické skutečnosti, příběhy smyšlené i pravdivé se dostaly k velkému počtu lidí v podobě nezkreslené orálním předáváním. Šíření informací se zrychlilo a zdokonalilo, protože zaznamenané a dlouhodobě přetrvávající (napsané a později i vytištěné) slovo bylo také ověřitelné, dalo se k němu nesčetněkrát vracet. Člověk přestal být závislý jen na tom, co uchoval ve své paměti. Z příběhů si lidé mohli brát poučení, tříbit svůj hodnotový systém, nahlížet na situace svého života z nových pohledů, interpretovat a hodnotit. Jednoduše mohli obohacovat své myšlení mnohem více, než dokud byli odkázáni na rozpravy uvnitř komunity, ve které žili. Masové obohacování o informace, které by samotný člověk nebyl schopen sesbírat, souviselo posléze s šířením masového nákladu novin, ze kterých se lidé dozvídali důležité domácí i světové události, přečetli si i komentáře učenců, kteří měli k problémům co říci.

Díky možnosti záznamu a přenosu informací se nám dochovalo nesčetně artefaktů dokládajících vývoj lidského myšlení a žití, od kronik přes legendy k filozofickým traktátům, rozsudkům a divadelním hrám. Naše pojetí lásky by bylo jiné, kdybychom neznali Shakespearovo drama Romeo a Julie. Křesťanství by zřejmě neexistovalo, kdyby apoštolové nezaznamenali Kristovo učení do evangelií. Muzikologové pouze hádají, jak zněly první skladby, protože do vynálezu notačního systému, dále fonografu a lepších technologií zaznamenávajících zvuk, bylo ještě hodně daleko. Dnes můžeme díky mediálním záznamům porovnávat hudební nahrávky různých dávných interpretů (například v rozhlase ČRo 3 – Vltava jsou takové programy často uváděny), máme také možnost záznamu (komplexního) tanečního, divadelního či operního představení. Díky paměti médií zažíváme zprostředkovanou zkušenost pomíjejícího umění, které, když je zaznamenáno, putuje mediální cestou skrz prostor a čas. Díky rozvoji filmu a televize jde tato schopnost médií oživovat uplynulou skutečnost ještě dále. Nejsme odkázáni jen na reprodukci jednou natočeného uměleckého představení, ale můžeme „v reálném čase“ sledovat z míst takřka po celém světě třeba inscenaci z Metropolitní opery v New Yorku.

To zní velmi pozitivně. Jaký může být pomyslný háček? Třeba takový, že musíme mít v souvislosti s médii vždy na paměti, že jsou to pouze platformy, možnosti přenosu, extenze člověka. A že přenosem informací nelze přenést plnost reality. Média zprostředkovávají společenskou zkušenost, interpretují a sdílí témata. Podle slov Tomáše Halíka „jsou také, a především, arbitry pravdy – reálné a důležité je to, co lidé viděli 'na vlastní oči' v televizních zprávách.“ (Hvížďala 2005, s. 5). Otevírá se nám obrovské pole k přemýšlení o etické problematice médií. Do jaké míry média utváří ve společnosti svobodu, hodnoty a morálku? Vytváří nějaký aspoň trochu živý dialog s jejich recipientem? Se vznikem kvazipřátelství s televizními postavami a v současnosti s populárním užíváním sociálních sítí se může vytrácet reálné přátelství mezi žijícími lidmi. Zahlcením médii dochází k vyprazdňování a vytrácení reality. Falešný obraz světa masově šířený v médiích uspokojuje (ne)nároky zpohodlněné vyspělé společnosti. Můžeme se obávat, že vytrácející se realita z života lidí vede k pohodlnému zapomnění, otupění mediálně šířenou masáží informací a infotainmentu (složenina slov information a entertainment). Lidské myšlení a jednání je kvůli médiím nesamostatné a prefabrikované (Eco 1995, s. 264). Hvížďala k tomuto píše:„Jsme v pasti a média, protože se nedefinují jako kulturní fenomén a říkají si marketingová média, nás z ní nevysvobodí. Půjdou stále více za hlasem ošidných sirén, tedy většiny, která touží po pohodlném zapomnění. […] Budou nás dále zbavovat možnosti tuto past popsat a budou nás bavit, abychom si jí ani nevšimli. Úkolem spisovatelů a novinářů za této situace je všemi prostředky suplovat nefungující média na všech možných úrovních, to znamená na přednáškách, internetu, v knihách či na divadle: převzít úkoly médií, vracet slovům původní obsahy a tím prolamovat falešný obraz světa.“ (Hvížďala 2005, s. 144–145). Nezbývá než vzít tuto výzvu za svou a snažit se každý za sebe vymanit z pohodlného příjmu neověřených a banálních mediálních zpráv, myslet kriticky i sebekriticky.

Naznačili jsme, jak (často podvědomě) formují média jako rozhlas, noviny, televize a internet naše vnímání reality; podívejme se nyní na to, jak si lidé projektují svoji životní zkušenost do paměti médií sami. Na mysli mám například fotografie, sociální sítě a blogy, které mohou fungovat jako privátní externí paměť. Sami jste možná tak jako já zažili překotnou dobu technologických inovací u fotoaparátů a jejich rozšíření do téměř každé domácnosti. Když srovnám těch pár černobílých fotografií, které ve zkratce dokumentují mé dětství s přehršlí (často nekvalitních) digitálních barevných obrázků, které dokládají snad každý týden života současných dětí, zmocňuje se mě jistá nostalgie. Dobře si vybavuji svůj pocit z úžasných zážitků na dětském táboře nebo z prázdninového soustředění našeho ZUŠkového orchestru. A pamatuju si na předěl v zážitcích, který se dostavil s tím, jak každou aktivitu, u které se očekávala zábava, doplňovaly pohotové hledáčky fotoaparátů. Z pozice přímých účastníků a spoluaktérů prožitku tady a teď se někteří přesunuli do role diváků, kteří chtěli okamžik zaznamenat. Jenže s touto snahou o dosažení zaznamenavatelné zábavy došlo k jakési nucenosti. Cílem hry se stala fotografie, kterou bychom mohli sdílet a doložit tak rodině, kamarádům i sami sobě, že jsme ji absolvovali a že jsme se přitom bavili. Máme díky tomu možnost si za nějaký čas připomenout tu švandu a všechny účastníky, taky podívat se sami na sebe. Externí paměť v takovém případě funguje dokonale, vede to ale k silnějšímu prožitku přítomnosti?

Do živého dění se vkradla křečovitost pózování, snaha ulovit ten pravý okamžik hodný nesmrtelného zaznamenání. Lidská paměť byla nahrazena externími obrázky, které začaly být ceněny více než sám prožitek. Často slyším zoufalé postesknutí – škoda, že zrovna teď jsme se nenafotili. Jako by už jen externí médium sloužilo k uchování našich zážitků, jako by přítomnost postoupila své živé privilegium budoucnosti a reprodukci prožitého. Na večírku, na workshopu, na setkání býváme s postupným fotografováním ubezpečeni, že fotky budou co nejdříve vyvěšeny na internetu (na sociálních sítích). Protože důležitým se stalo podat o sobě snadno šiřitelnou a dostupnou mediální zprávu. Jako kdyby uživatelé těchto sociálních sítí přijali premisu, že ten, kdo má na svém profilu více statusů, obrázků a videí, také více prožil. A to je moje největší zkušenost s falešným obrazem reality šířené médii, samozřejmě kromě zmanipulovaných a zkreslených zpráv o událostech šířených masovými médii, u kterých jsem však byla sama přítomna. Nezbývá než dodat pár slov McLuhana: „Média jsou významnými zdroji stejně jako základní suroviny.“ (McLuhan 2008, s. 103). A tyto zdroje činí člověka v jistém smyslu závislým. Asi není překvapivou myšlenkou, že média – stejně jako technologické vynálezy – přirozeně proměnily zvyky člověka a při té příležitosti nutně pozměnily strukturu a funkce společnosti. Podle McLuhana „porozumět médiím znamená porozumět účinkům médií.“ (McLuhan 2008, s. 159).

Dostáváme se hlouběji k otázce, jak s pamětí médií nakládají lidé. Vede tato extenze člověka ke kvantitativní i kvalitativní změně lidské paměti, přesněji mysli? Už Platón se ve svém dialogu Faidros vyslovuje k vynálezu písma v tom smyslu, že není lékem pro moudrost a paměť, že se lidé budou více spoléhat na písmo a vzpomínat jen díky pomoci zvnějšku, ne zvnitřku. A pro studenty z toho vyvozuje závěr, že taková pomůcka povede ke zdání moudrosti, nikoliv k větší vzdělanosti. Dnes se o vzdělání také uvažuje z mnoha různých pohledů. Je prosazována snaha vést studenty k samostatnému vyhledávání informací, oproti přecházející snaze předat vědomosti pedagoga přímo studentům, tedy proměňuje se kurikulum i vzdělávací programy. A v neposlední řadě přináší (především technologický) rozvoj médií i nové způsoby podvádění ve školách (Mareš 2005). Významně se proměňuje pozornost dětí, která je uvyklá rychlosti a zábavnému charakteru některých médií. Například podle Zusky se estetická recepce posledních desetiletí značně proměnila, zpovrchnila (Zuska 2001).

Podle Carotherse je tištěné slovo obklopeno netečností, ztrácí svůj podtext a důraz. Čtenář může podle svého rozhodnutí (podle aktuální nálady) tištěné slovo číst, nebo nečíst. Zato slyšené slovo se obrací hned a přímo k člověku (McLuhan 2008, s. 104). Proto by se zdálo, že slovo a hudba slyšená z rozhlasu a televize bude mít mnohem větší vliv (třeba na kulturní povědomí, vzdělanost). V těchto médiích ale převládá komerční sféra se svým infotainmentem. Rádia vysílají písně a šlágry, které se staly svou všudypřítomností pouze hlukem, pozadím, které nenutí k pozornějšímu poslechu. Způsob, jakým se hudba stala dostupnou a snadno konzumovatelnou, ovlivnil schopnost pozorného poslechu (vyžadujícího námahu) i aktivní projevy muzikálnosti (srov. Eco 1995, s. 334–335). Sluchovou složku se nám nyní daří docela dobře vytěsnit z recepce, dokladem je nejen nepozorné publikum na koncertech vážné hudby. Eco tvrdí, že „je-li člen masové industriální společnosti opravdu takový, jak nám ho předvádějí sociologové, to znamená člověk nesoběstačný a nesamostatný (za kterého myslí a touží rozsáhlé aparáty tajného přesvědčování a centra kontroly vkusu, citů a myšlení a který si myslí to a touží po tom, o čem rozhodnou centra psychologického řízení), tak je konzumní písnička jedním z nejúčinnějších prostředků ideologického nátlaku na občana v masové společnosti.“ (Eco 1995, s. 300). Zároveň hra, zábava a osvěžení mají v médiích svůj obhajitelný prostor. „Není totiž vůbec třeba, aby zábava a únik, hra a osvěžení byly synonymem nezodpovědnosti, ztráty postoje, bezzásadovosti a povrchnosti.“ (Eco 1995, s. 304). S tím souhlasím do té míry, že samozřejmě vždy záleží na proporci času, kterou věnujeme své práci, svému rozvoji, získávání vědomostí (které je, jak jsme se dočetli u Veselého, společenskou nutností po celý život), a kolik času věnujeme aktivnímu i pasivnímu odpočinku.

Závěrem dopřeji prostor podle mého mínění důležitým a inspirativním otázkám Karla Hvížďaly, které se dotýkají kvalitativních změn, která média nesou: „Sledujeme média víc proto, abychom se něco nového dovídali, nebo abychom se ve svých názorech utvrzovali? Nebo, jak předpovídal Paul Virilio, stojíme již uprostřed procesu, v němž technická média produkují různou rychlostí pořádky, které nejprve snižují a nakonec zničí naši schopnost přijímat nové informace, aby toto místo obsadily samy, takže nám stačí fascinace rychlostí? […] Jsme schopni přesvědčit veřejnost, že informace není a nikdy nemůže být lehká a zábavná, ale naopak že její pochopení vždy vyžaduje práci a že jde o investici, kterou člověk platí za to, že se z něj stane občan, jenž je schopen sám o sobě a o své obci spolurozhodovat?“ (Hvížďala 2003, s. 8–9).

Text vznikl v rámci kurzu Média a jejich praxe pod vedením doktora Martina Flašara.

Literatura:

ECO, Umberto: Skeptikové a těšitelé. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995.
HVÍŽĎALA, Karel: Jak myslet média: eseje, přednášky, články a rozhovory 2004–2005. Praha: Dokořán, 2005.
HVÍŽĎALA, Karel: Moc a nemoc médií: rozhovory, eseje a články 2000–2003. Praha: Dokořán, 2003.
MAREŠ, Jiří: Tradiční a netradiční podvádění ve škole, in: Pedagogika (2005), r. 55.
McLUHAN, Herbert Marshall: Člověk, média a elektronické média: výbor z díla. Brno: Jota, 2008.
VESELÝ, Arnošt: Společnost vědění jako teoretický koncept, in: Sociologický časopis (2004), r. 40, č. 4, s. 433–446.
ZUSKA, Vlastimil: Estetika. Praha: Triton, 2001.