Díl první: Úvod. Vyostřování kontur.
Pojem „Mannheim“ či „Mannheimská škola“ patrně nebude Vám, čtenářům Musicologicy, neznámý. Možná si představíte toto město v dobách jeho největší slávy – v 18. století – kdy hostilo věhlasné hudebníky a pyšnilo se výtečným orchestrem nebo si vzpomenete na básníky Goetheho či Schillera, kteří zde pobývali. Čím je ale Mannheim dnes? Dostalo se mi velikého štěstí hledat odpověď na tuto otázku každý den. Ale popořádku.
Rozhodla jsem se zpestřit si magisterské studium hudební vědy na Masarykově univerzitě studijním pobytem v zahraničí. Díky programu Erasmus to není nijak složité, a proto doporučuji každému z Vás, kdo třeba váhá, aby této skvělé příležitosti využil. V tomto seriálu se pokusím vylíčit, proč je to tak důležité, přínosné a obohacující, a některé z Vás třeba i nalákat ke studiu na Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst Mannheim, kde nyní pobývám už dva měsíce. Jak se to celé seběhlo? A co tady vlastně dělám?
V červnu tohoto roku, uprostřed papírování, které je nezbytnou součástí předodjezdového procesu, jsem napsala e-mail Erasmus koordinátorovi na MuHo (zkratka pro výše zmíněnou instituci). Jako absolventka konzervatoře v oboru skladba jsem zatoužila po studiu předmětů, které s tímto oborem souvisejí – odeslala jsem tedy několik nahrávek svých skladeb s dotazem, zda by bylo možné některé tyto předměty navštěvovat. K mému překvapení zanedlouho přišel e-mail s odpovědí, že profesor Sidney Corbett mi nabízí místo ve své kompoziční třídě. Byla to veliká radost, která trvá do dnešních dnů.
Říká se, že v Mannheimu pláčete jen dvakrát. Poprvé, když přijedete, a podruhé, když odjíždíte. Něco na tom bude. Když jsem poprvé přijela do Mannheimu, byla jsem trochu zklamaná. Představovala jsem si hrdé historické město, kde mi v uších zní pomyslný klasicistní soundtrack, ulice jsou úzkostlivě čisté, okna nablýskaná a vše se odehrává s pověstnou německou precizností a noblesou. Místo toho mě uvítalo trochu chaotické a neupravené město, tolik vzdálené od mých romantických představ. Můj první dojem vzal však zanedlouho za své. Ano, Mannheim nepatří k městům, která si zamilujete na první pohled. Ani k městům, kde Vás bolí za krkem od neustálého obdivování krásných staveb. Patří ale k městům, kde Vás přijmou za vlastní dříve, než Vy přijmete je. Patří k městům, kde se kvůli Vám pohádá celá hospoda jen proto, aby Vám, zbloudilé, poradili správný směr. A nakonec Vás tam dovedou. Mannheim si zkrátka zaslouží, abyste objevovali jeho mnohdy skrytou krásu, která však často nespočívá ve viditelných věcech.
Určitě znáte pocit, když jste někde poprvé a vůbec nikoho tam neznáte. Vše kolem jako by ani nemělo jasné obrysy, barvy a postavy se slévají jako na expresionistickém obraze a řeč lidí kolem zní jako včelí úl. Hádám, že takový je začátek asi každého studenta na Erasmu. Jenže – kontury se postupně vyostřují. Z toho amorfního (s)hluku se odštěpují drobné částečky, které se stávají důvěrně známé a hovoří k nám známým hlasem. Začínáte rozumět. Malé každodenní nejistoty se mění v zaběhnuté rituály a z prvotního úleku vždy nachází člověk cestu ven.
Poprvé jsem se v Mannheimu lekla na první hodině se Sidney Corbettem, svým učitelem skladby. Byla to hodina orchestrace, kde se nás schází pravidelně jedenáct studentů z celého světa (Bělorusko, Česká republika, Itálie, Německo, Čína, Japonsko, Jižní Korea, USA). Poslouchali jsme tehdy Quatre chants pour franchir le seuil od francouzského spektralisty Gérarda Griseyho. Profesor Corbett nahrávku průběžně zastavoval a pečlivě volenými dotazy zkoumal, zda pouze sluchem, bez partitury, rozpoznáváme nástroje a jejich úlohu v této skladbě. Moji spolužáci si vedli výborně. Tu a tam svůj odhad opentlili bezchybným určením výšky tónu, nebo k nim z hřmotného zvuku doputovalo nenápadné tremolo vibrafonu v tom nejtišším pianissimu. Jako bych se ocitla ve zvukové laboratoři! Nebo spíš observatoři? Byla jsem trochu vyděšená a fascinovaná zároveň. Měla jsem strach, že odpovím špatně, tak jsem radši neodpovídala vůbec. Ale… S každou další hodinou jsem se víc a víc osmělovala. I já jsem začala pomalu rozpoznávat širší zvukové spektrum a odpovědi už se tolik nebála. Navíc, jak jsem poznala, k obavám nebyl nejmenší důvod. Sidney Corbett nečeká na chybu, spíš se nám jako starší kolega snaží otevírat nové světy. Leknutí je pryč, zůstala jen fascinace a napětí.
Na MuHo je úžasná tato interakce mezi vyučujícím a studenty. V hodinách se diskutuje, žáci jsou často tázáni a až na výjimky se nejedná o pasivní vysedávání na přednáškách. Na MuHo neexistuje žádný IS. Ani žádné online zapisování předmětů či zadávání známek. Asi teď pokyvujete hlavou, jak to může fungovat. Zdá se, že docela bez problému, i když s občasnými zmatky. Na začátku školního roku obdrží každý student katalog předmětů, sestavený s ohledem na jeho obor studia, a z něj vybírá. Studijní materiály nosí učitelé vytištěné do hodin, literaturu si každý opatřuje sám. Známky se koncem semestru zapisují na arch papíru. Tato záliba v jakési konzervativnosti se promítá ve více ohledech. Vyučovacím jazykem je až na drobné výjimky němčina a ne jinak, protože, jak jsme se dozvěděli na zahajovací schůzce: „Ctíme tradici a na německé škole hovoříme všichni německy.“ Školní koncertní programy jsou hojně zastoupené díly německých autorů. Nelze se tomu divit, Mannheim je velmi multikulturní město a možná právě toto může být snahou o zachování identity.
Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst Mannheim je pro studenta na Erasmu tak trochu továrnou na sny. Škola nabízí studium hry na hudební nástroje, skladby a dirigování, hudební teorie, tance, jazzu, mediální praxe a učitelství hudby. Každý z těchto oborů má bohatou nabídku předmětů – dveře jsou otevřené a učitelé laskaví. Chcete se naučit improvizovat v renesančních technikách? Nebo Vás láká práce s kamerou a se zvukem? Není problém, pokud máte pro danou činnost nějaké předpoklady, záleží jen na domluvě s učitelem. Já se například jen tak ze zájmu ocitla jako posluchač a pozorovatel na baletním tréninku, ačkoliv s tancem nemám žádné zkušenosti. Momentálně docházím na dvanáct předmětů a můj rozvrh se odehrává od pondělí do soboty. O tom, jak to chodí ve výuce, o rozdílech mezi českým a německým školstvím a o životě v Mannheimu se dozvíte v následujících dílech seriálu. Bis dann!
