Je 1. května, podvečer, krátce po dešti a ulice jsou zelené a žluté. Z trolejbusové zastávky u brněnského výstaviště pozoruji tramvaj č. 1, jak se klikatí a pomalu mizí. Tuším vlastnost jejích oken – jsou zaprášená a zvlhlá – a docela jistě vím, že se v pozdním slunci lesknou, a kdyby snad mohla vydávat zvuk, byla by to zvonkohra. Je slyšet skřípění kol o koleje tramvaje a útržky rozhovorů. Malovat neumím, a přece se mi zdá, že jsem pohlcena obrazem.
Podobně se přede mnou se skřípěním kol klikatila a mizela tramvaj č. 5 při cestě na Rheinpromenade, moje nejmilejší místo v Mannheimu. Široké koleje hlavního nádraží se mi vrstvily před očima a já po dlouhé době „nemusela nikam jít a chtělo se mi zůstat“. (Snad by měl Danny Smiřický radost.) Opodál se rozkládal majestátní barokní zámek a ze všech stran na mě doléhal lomoz rušného industriálního města. Odsud byl už jen krůček k podchodu vedoucímu na Rheinpromenade, který svou nevábností nedával ani zdaleka tušit, co se skrývá na jeho konci. Vypozorovala jsem ostatně, že tato skrytost je pro Mannheim typická – jdete a dlouho hledáte krásu, a najednou bum! Těch úderů není mnoho, jsou ale silné a mohou ve Vás rezonovat velmi dlouho.
Chodívala jsem na Rheinpromenade odpočívat o volných hodinách a pozorovala jsem široký tok Rýna a na něm plující labutě a nákladní lodě. Těžkopádné průmyslové zvuky sousedního města Ludwigshafen na druhém břehu se mísily s křikem dětí a ptáků, zpoza kamenů omletých vodou vykukovaly drobné mušle a přes řeku se vypínal zářivě bílý most, ze kterého je vidět město. Nebylo lepšího místa k rozjímání a nabírání sil. A těch zvuků! Inspirována Janáčkem jsem se nadchla pro jejich zaznamenávání, místo manžet na košili mi však posloužil mobilní telefon. Co s touto pozoruhodnou audiokolekcí udělám, není zatím zcela jasné, jisté ale je, že se mi „bude jednou hodit“.
Rheinpromenade
 |
| Wohntürme |
Mannheimský chill by nebyl úplný bez
Neckarpromenade, kde se dají dělat podobné kousky jako na Rheinpromenade, jen kolem Vás protéká jiná řeka – Neckar – a místo nákladních lodí se zde plaví lodě výletní. Ve vodě se zrcadlí Wohntürme, nevzhledné obytné věžáky, které vypadají mnohem přívětivěji na hladině než ve skutečnosti. Je v tom ale zvláštní kouzlo, posuďte sami. Když jsem se ptala svého učitele Philippa Stangla, jak této architektuře říkají, odpověděl po krátkém zamyšlení: „No… prostě ošklivá?“ A krátce se zasmál. Mannheimští zřejmě po stránce architektury neberou své město tolik vážně, vědomi si toho, že je v tom „tak trochu nevinně“. Mannheim byl za druhé světové války téměř z 80 procent vybombardován. Bylo tedy nutné vtisknout mu novou tvář. A jako si město hledalo novou identitu v architektuře, na jejíž nejednotu doplácí, domnívám se, že tak dnes hledá svoji identitu kulturní a lidskou.
Multikulturalita Mannheimu může být zpočátku matoucí. Když jste tu noví a hledáte, čeho byste se chytili, tápete. Město nemá jednoznačný „německý“ charakter, najdete tu mnoho různých kultur a etnik. Stačí ale jen mít oči otevřené a Mannheim se Vám záhy otevře také. Možná právě v tom tkví jeho nová identita – ať už člověk přichází odkudkoli, může se zde cítit jako doma.
 |
Na vánočních trzích u Wasserturm – zleva Mariachiara, Adham,
jeho kamarád, Isaak a já |
Kde tedy o nen domov hledat? Tím mým se stal na půl roku
Emilie-Hucht-Haus, mezinárodní koleje přímo v centru města, kde o rozmanitost a zároveň pospolitost nebyla nouze. Hned na začátku se mě ujali Adham a Isaak, dva křesťanští utečenci ze Sýrie, kteří mi neustále pomáhali a hostili mě. Ve volném čase bylo možné navštěvovat akce pořádané Heimparlamentem. Personál domu částečně tvořili lidé ve znevýhodněných životních okolnostech. V kuchyni jsem se seznámila s Eglė, dívkou z Litvy, která na kolejích uklízela. Na můj váhavý dotaz, zda studovala, řekla jen: „Jo, anglickou filologii.“ Hádám, že podobných překvapení bych zažila více, kdybych jen měla odvahu se ptát.
Kromě Adhama a Isaaka mi byl velkým pomocníkem Tomáš Ibrmajer, korepetitor tanečního oddělení na MuHo a jediný Čech, se kterým jsem se v Mannheimu pravidelně setkávala. Uměl mi vždy se vším poradit. Přála bych každému v podobné situaci takovou oporu.
Jednou z mých největších mannheimských radostí se staly vyhlášené trhy na Marktplatz. Chodívala jsem tam každou sobotu pro čerstvé ovoce a zeleninu a na výbornou kávu. Byla to skvělá příležitost se tak trochu ztratit, uprostřed vší té zeleniny, květin, sýrů, čerstvých oliv a rozmanitých vůní, a vlastně se tak trochu i nalézt, protože všudypřítomný ruch pulzujícího a VŠEMU velmi otevřeného města byl někdy vyčerpávající. Jaké to bylo například u stánku s kávou, si můžete poslechnout zde:
 |
| Interiér Schlosskirche |
Nesmím zapomenout na
Schloss Mannheim, barokní perlu města a krásný příklad toho, jak troskám vdechnout nový život. Dnešní sídlo
Universität Mannheim prošlo po druhé světové válce velmi pečlivou rekonstrukcí a atmosféra jeho interiérů bere dech. Pokud do Mannheimu zavítáte, vyhraďte si na prohlídku raději několik hodin, noblesní a elegantní svět zámku se Vám bohatě odmění. V přilehlém
Schlosskirche hrával na varhany samotný Mozart a na bohoslužby chodíval také do nedalekého
Jesuitenkirche, impozantního chrámu, který rovněž prošel mimořádně citlivou rekonstrukcí. Jesuitenkirche je kromě nezpochybnitelné krásy bohatý také na hudební produkci. Bylo úžasné vyslechnout si v předvánočním čase mši
Josquina Desprez, a to „jen tak“, během bohoslužby.
 |
| Blaubarts Geheimnis |
Přívlastek „multikulturní“ získal Mannheim z více důvodů. Nemusíme chodit významově daleko a dostáváme se k výraznému plusu tohoto města, a tím je veliká rozmanitost umělecké produkce. Pro mě se stal nejsilnějším zážitkem balet Blaubarts Geheimnis (Modrovousovo tajemství) v Nationaltheatre Mannheim. Nikdy nezapomenu na scénu, kdy Modrovous klečí u nohou své ženy, přede dveřmi, které skrývají nejtemnější zákoutí jeho duše, jeho žena jej přitom drží za ruku a sama dveře otevírá.
 |
| Frankfurt, pohled z Eisener Steg |
Kdyby Vám snad byl Mannheim těsný, jeďte do
Frankfurtu. Nepotkala jsem zatím žádné jiné město, kde by se tak dokonale snoubilo staré s novým. Jeho dynamika Vás nenutí spěchat, ale
něco vytvářet. Moderní ráz města je elegantní a čistý a narazíte zde také na vše „staré dobré německé“. Pokud jste ale spíš staromilci, nesmíte vynechat
Heidelberg. Malebné dokonalé uličky Vás možná po čase začnou nudit, ale proč si nedopřát trochu starobylé sentimentality?
 |
| Renesanční okna do nikam, Schloss Heidelberg |
O Heidelbergu se říká, že je hezčí sestrou Mannheimu.
Nemyslím si to. Půl roku je dlouhá doba na to, ocenit trvalé půvaby. Když se ohlédnu, vidím obraz Mannheimu optikou více než dvouměsíčního odstupu stále jasněji. Teď už mohu
„napsat své jméno v rohu obrazu“[1]. Co z něj září nejsilněji, je touha nepromarnit jediný den. Proto bych se s Vámi, milí čtenáři Musicologicy, ráda rozloučila slovy, která mě po celý můj pobyt provázela:
„Dnešní den nedávničko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej, a hle, již zmizel! Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul, a na věky se nevrátí více? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě, a moudře sobě počínáme vidouce, an tu místa k přebývání není.“ (Jan Amos Komenský)
[1] z Prévertovy básně Jak namalovat portrét ptáka
