Nejlepší české nebásně

Pavel Zajíc Glosaria 2015

Na konci podzimu mě třeba zaujala aktivita ředitele Národní knihovny Tomáše Böhma, který vytvořil bizarní facebookovou platformu (Verše pro všechny) na sdílení svých básní. Primárně jsem tento krok chápal jako sondu do duší lidí, pro které stále básničky vytvářejí určitý obraz kýčovité krásy nebo do jejich obrazu krásy zapadají. Nakonec jsem si od Tomáše Böhma nechal i jeho sbírku zaslat (Tomáš Böhm vyměňoval své sbírky za like jeho stránky?!?). Její obsah mě nijak nepřekvapil, byla plná toho, čím poezie pro většinu národa je. Pro definici dnešního chápání poezie v širším okruhu čtenářů je ale opravdu přínosná. Je možné, že právě toto je cílová skupina, na kterou se snaží nakladatelství a básníci zacílit? Je to skupina čtenářů, která by vyvedla českou poezii z šuplíků „jen“ ostatních básníků?

Dokud poezie nevystoupí z literatury jako takové a nevstoupí více do prostředí ostatních „intelektuálů“, určitě nedojde takového zadostiučinění, za kterým je, věřím, tvořena. Jako dobrý příklad takového funkčního spojení mě napadají třeba Typltovy a Ratajovy škrábanice. Více než z prostředí literárního se totiž odezva objevila ze stran hudebních publicistů (Klusák, HisVoice apod.). Typlt je v této dvojici chápán jako básník a texty jako medium rovnocenné hudbě/zvuku, což by mohla být vhodná cesta propagace poezie na místech, kde jsou jí dveře otevřené. Za další důležitý krok, který posouvá poezii do širšího uměleckého kontextu, považuji také antologii displej.eu. Ta mapuje konceptuální poezii posledních let z pohledu českého, slovenského a německého. Kniha je pro mne logickým vyústěním snahy kolektivu kolem psího vína postupně exportovat českou poezii ven a naopak importovat překlady severských a jiných autorů k nám. V neposlední řadě je atraktivní také po stránce grafické.

Na konec jsem si ponechal objev z hlediska literárně-sociálního snad nejzásadnější. Nedávno jsme se kolegou, který je muzikolog, bavili v souvislosti s narozeninami umění (since: Robert Filliou - 17. ledna 1963) o různých formách outsider, art brut a jeho podobách v umění. Co se týká literatury, tak je pro mě v současnosti jasným představitelem Igor Kandra. Tento romský básník publikuje svoji tvorbu podobně jako Tomáš Böhm ve své facebookové komunitě. Pokud navštívíte jeho skupinu „básničky Igora Kandry“ budete zahlceni snad nejpřirozenější milostnou a náboženskou lyrikou. Kandrova tvorba je specifická tím, že není zatížena literárními předsudky, kritikou ani gramatikou. Kandra nijak nepřetváří kýč, naopak s ním pevně souzní a díky monotematickým vyznáním, které je schopen chrlit několikrát za den, dává jasně najevo (snad pravou) funkci a využitelnost poezie. Do jaké míry může být pro současné „opravdové“ básníky inspirací je otázkou, nicméně musíme uznat, že pevně vytyčuje jednu stranu hranic současné české poezie.

Autor je podnikatel a básník.