Zúčastnila jsem se filmového úterý, jež lákalo na projekci za dva miliony Kč digitálně restaurované podoby opusu Františka Vláčila Marketa Lazarová. Program nabízel i vystoupení klezmerové hudební skupiny Klec a slavnostní zahájení výstavy Brno – město s duchem bauhausu. Výstavu o funkcionalistických brněnských stavbách připravilo Centrum obnovy památek 20. století pod křídly ministerstva kultury, má za sebou už také první křest ohněm na mezinárodní scéně – na jaře se prý setkala s nebývalou odezvou v izraelském Tel Avivu. A právě v Nostickém paláci je poprvé k vidění v Česku. Pokud by vám nebyla jasná volba hudebního doprovodu, objasňuje ji TZ: „K Izraeli nerozlučně patří klezmer, proto slavnostní vernisáž doprovodila hudební skupina Klec.“ Nic už mi ale neobjasní logiku výběru promítacího plátna – pokud si myslíte, že nákladně zrestaurované „rodinné stříbro naší kinematografie“ mělo snadnou cestu ke vjemům návštěvníků večerního programu ministerstva, mýlíte se. Dívali jsme se na obří nafukovací plátno, které muselo být neustále přifukováno, aby nespadlo. Dar sponzora, jak jsem se dozvěděla. Samozřejmě, že vhánění vzduchu do gumového stojanu neustále chrčelo, takže jsme z křehkého i autenticky divokého klezmeru téměř nic neměli – hráči a zpěváci skupiny Klec působili před monstrózní a hučící plachtou velmi nepřiměřeně a ztraceně… To Alena Hanáková a Markéta Ševčíková, ředitelka kabinetu ministryně a mluvčí ministerstva kultury, komplikaci vyřešily po svém – pro svůj úvod si přinesly mikrofony, takže je mohlo být i opravdu slyšet.
Výstavou Brno – město s duchem bauhausu měl provést profesor Vladimír Šlapeta, ale vzhledem k časovému skluzu zmínil jen celkovou koncepci, zpátky do výstavních prostor už jsme nešli. Tak snad někdy příště. Do konce promítání Markety Lazarové zůstalo jen asi pět lidí. Není se moc čemu divit – vzhledem k neustálému hučení a vkrádající se zimě si tento skvostný snímek s meditativními dlouhými záběry a mnohdy tichými promluvami vskutku nešlo plně vychutnat.
O den později jsem si to mířila do Nostického paláce na restaurovanou verzi Formanova filmu Hoří, má panenko za 1 milion Kč. Ten den návštěvníky čekala i několika umělci komentovaná prohlídka výstavy současného 3D umění Sculpture now!, jejíž vernisáž proběhla již 3. července, a o které jsem se toho chtěla více dozvědět.
Výstavy Sculpture now! se zúčastnili čtyři umělci a role moderátora se ujala mluvčí ministryně – Markéta Ševčíková. Pokud byl přítomen i kurátor Edmund Čučka, nijak se neprojevoval. Jak se z různých otázek a odpovědí ukázalo, s umělci se celkem důvěrně znala (zazněla perly jako „vždyť bydlíme ve stejné ulici, řekneme si to někdy u kafíčka“). Celkem nás do podzemních prostor Nostického paláce na Maltézském náměstí vstupovalo asi deset, dvanáct. Těšit jsme se mohli na „reprezentativní průřez současným mladým 3D uměním a má zájemcům o moderní výtvarno ukázat, jak pracují se sochou coby komunikačním médiem hvězdy současné výtvarné scény – např. David Černý, Krištof Kintera, Lukáš Rittstein, Michal Cimala, Dana Sahánková, Lenka Klodová, Milan Houser a další.“
Mě konkrétně čekalo ještě i mnoho zvídavých pohledů, když jsem si vytáhla zápisník a zapisovala si poznámky k tomu, co zaznělo z úst Markéty Ševčíkové a z úst přítomných umělců. Tato má, zřejmě drzá nepředloženost neproběhla bez reakce. Následovalo doptávání ministerských lidí (jsem si jistá, že jsem viděla přímý pokyn mluvčí, aby mě šel jeden muž proklepnout) – na povolání, úmysly, důvod poznámek, link na web, kam hodlám svou reportáž vložit… Byla jsem na vážkách – jsem pořád na akci otevřené zdarma pro všechny? Proč si chtějí na ministerstvu kultury zjišťovat, zda si nějaká Sedláčková, kterou vidí prvně v životě, píše poznámky pro studijní účely nebo jako podklad pro novinový článek? Jsme opravdu v demokracii?? Úsilí mluvčí posléze vyvrcholilo tím, když mě přede všemi přítomnými v mikrofonu jako jedinou z přítomných vyzvala, abych se pánů umělců na něco zeptala, když si tak pilně dělám do bločku celou dobu poznámky. (!) Poznamenávám, že tón hlasu Ševčíkové v tu chvíli vůbec nebyl milý, ale spíše arogantní. Výraz očí byl neproniknutelný, protože byl po celou dobu prohlídky skryt za tmavými slunečními brýlemi. Asi chtěla mermomocí naplnit větu z tiskové zprávy: „Výstava vzbudila nebývalý ohlas, proto ministerstvo připravilo setkání s autory, během níž s nimi mohou diváci diskutovat o dalším směřování české výtvarné scény.“
Milan Houser (1971) představil své prostorové červené kolo, které vznikalo ze speciálně vyrobeného nitrocelulózového laku zhruba půl roku – Houser každý den obkroužil štětcem namočeným v barvě dřevěný rám, nechal stéci kapičky a další den natřel další vrstvu, přetáčeje dřeveným kulatým rámem, aby vznikl efekt stalagnátu. Měkčený nitrolak i po vyschnutí zůstává gumovitý a 3D – ve svém díle pojednává autor o barvě v prostoru podléhající gravitaci. Většinu svého proslovu pojednával o specifikách nové barvy a o jednání s jejími výrobci.
Michal Cimala (1975) skloubil rodinnou tematiku letadel (3 piloti), inspiraci abstraktních děl z první pol. 20. století a hudbu. Z toho vznikají objekty na pomezí vizuálního díla a hudebního nástroje, protože na exponáty opatřené strunami a snímačem-kobylkou se dá i hrát, jak sám Cimala předvedl s pomocí horolezecké skoby a paličky. Ve stylovém tričku s nápisem „ART IS TART (LIKE YOGHURT)“ diváky stihl upozornit i na to, že nyní natáčí autorskou hudební desku, kde sampluje a přelaďuje zvuky ze svých výtvarných objektů.
Kryštof Kintera (1973) ozřejmil vznik svého vystavovaného exponátu s názvem Lyžařská bota – protože lyžařská bota podle mínění Kintery není v historii výtvarného umění dostatečně využita a zpracována, tak ji v době svého sochařského absťáku doplnil o sochu podivné mlokospermie, jejíž jediná noha/ocas končí v reálné lyžařské botě… Nyní se věnuje sochařskému využití koberců a „liturgické drobné plastice“ – těšit se můžeme na vycpaná zvířata, která budou v mlčenlivosti sledovat hvězdy. (!)
Po shlédnutých a okomentovaných exponátech a především slovech Kintery už mě nemohlo z výběru hvězd oceňovaného současného českého a slovenského 3D umění takřka nic více zděsit. Mile mě proto překvapil Lukáš Rittstein (1973), který dovedl poutavě hovořit a přemýšlet nad svými díly. Na výstavě se prezentoval diptychem Špinavý nebe, které bylo podle slov Markéty Ševčíkové, znovu opakuji, že mluvčí ministryně, nainstalováno jako jediné z vystavovaných děl přímo na nádvoří Nostického paláce proto, aby otestovali vkus pracovníků Ministerstva kultury. (!) Otázka zní, kdo koho testoval a jak s testovanými Ševčíková s Hanákovou naložily… Ale vraťme se k umění. Špinavý nebe vznikalo vykopáním děr v zemi, které Rittstein zalaminoval a po zaschnutí vykopal. Připomínají proto z jedné strany slizké nitro lidí a z druhé jsou částečně pokryty hlínou jako krunýřem. Díla jsou dotvářena umělými předměty – třeba umyvadlem nebo peřinou. Ty reprezentují základní myšlenku díla – rychlé míjení lidského života a materiální cítění lidí. Zásnubní stopa předkládá jakýsi prst či stopu, která je narvaná starou peřinou, ta symbolizuje začátek a konec života i intimní chvíle. Objekt Pac a pusu zase vypadá jako ušní bubínek protkaný umyvadly – věci, ve kterých slyšíme šumění vody.
Nezbývá než doufat, že ministerstvo kultury nebude lidem vnucovat svůj vkus. A že nechá na akci otevřené léto, otevřené ministerstvo kultury prostory Nostického paláce otevřeny lidem, jejich cítění a myšlenkám, koneckonců i jejich srdcím. A ještě líp by bylo, aby bylo otevřeno i jejich blokům a bločkům.
Tiskovou zprávu o akci Otevřené léto ministerstva kultury naleznete zde: http://www.mkcr.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/ministerstvo-kultury-se-potreti-otevira-verejnosti--akce-otevrene-leto-pokracuje-letnim-kinem!-143359/tmplid-228
PAVLÍNA DOSKOČILOVÁ
Jaké jsou možnosti současných sbormistrů při rozšiřování repertoáru vlastních sborů? Mohou nenotové prameny sbormistrovi poskytovat nějaké další informace ke skladbě? Proč jsou tak užitečné kritické edice neprovozovaných skladeb?
HANA PTÁČKOVÁ
Proč “poslouchatelnost” a krása už tolik neznamenaly? To je otázka, kterou si možná často kladou lidé při poslechu hudby 20. stol. Zkusme se zamyslet nad jedním z důvodů při noření se do Šostakovičovy 13. symfonie Babí jar.