Práce s radostí, láskou a entusiasmem neunaví, naopak, stává se zdrojem energie

srpen 2014 Dana Komosná Rozhovory 2014

Pane magistře, Vy jste působil jako hornista. Proč jste si jako hudební nástroj zvolil právě lesní roh?

To bylo velmi prozaické. Měl jsem, na základě maminčiných vyprávění o zážitcích z konzervatoře, romantickou představu o muzikantech, i o hudbě samotné. Nastoupil jsem do hudební školy na Mendlově náměstí, kde učila paní Kohoutová, manželka prvního učitele lesního rohu na JAMU. Hrál jsem dobře na klavír, ale paní Kohoutová mi jednou řekla: „Bohoušku, těch klavíristů je jako psů, tím by ses asi neuživil. Přijď k nám na Pellicovu, pan profesor si tě vyzkouší a případně bys mohl jít na konzervatoř ke zkouškám.“ A tak se stalo. Začal jsem k němu chodit na hodiny a udělal jsem zkoušky na konzervatoř. V prvních ročnících jsem se za ten „futrál“ styděl, ale pak jsem to přijal za své a jsem rád, že jsem se tomu mohl věnovat.

Jak byste definoval význam hudby ve Vašem životě?

Jako student jsem měl hudbu jako absolutní prioritu. Já a moji přátelé jsme se nezaměřovali čistě na studium hlavního nástroje, ale chodili jsme také na výstavy, do divadla a hodně jsme četli. Když jsem studoval na JAMU, tak jsem hrával v činoherním studiu Marta s Maxem Wittmannem a Felixem Slováčkem. Posléze jsme, pod vedením profesora Bořivoje Srby, já a moji přátelé, včetně Vladimíra Kramáře, založili divadlo Husa na provázku. Dalo by se říci, že hudba pro nás byla jako život sám. V životě hudebníků se nachází také prostor pro přátele, kulturu obecně a samozřejmě zábavu.

Vy jste studoval u Františka Šolce…

Ano, ale na konzervatoř mě připravoval profesor Kohout, který bohužel zemřel, když jsem byl v prvním ročníku. Máte pravdu, poté mě vedl profesor Šolc.

Jak vás ovlivnilo studium u pana profesora Šolce? Máte pocit, že měl na Váš další rozvoj zásadní vliv?

Zcela jednoznačně. Jeho vliv se uplatňoval v rámci jakési zdravé soutěživosti mezi námi hornisty, jeho schopnosti rozeznat vhodné hráče, a také ve vedení k určitému drilu, který samozřejmě k vrcholovému sportu patří. Působil na mě svou disciplinovaností, cílevědomostí a umožnil mi inspirovat se činností špičkových hráčů, komorních ansámblů i symfonických orchestrů. Byl jsem veden ke schopnosti poslouchat hudbu skutečně intenzivně a získávat zkušenosti.

Co považujete za klíčový prvek při výchově nových filharmoniků?

Základem musí být talent. Samozřejmě je zapotřebí také vynikajícího pedagogického vedení a porozumění mezi žákem a pedagogem. A v neposlední řadě považuji za velice důležitý intelekt. Bez intelektu a obecně bez rozumových dispozic se talent nezhodnotí. Ovšem také cílevědomost, disciplína a píle patří mezi klíčové prvky. Dokud člověk fyzicky roste, může se vyvíjet technika. V okamžiku, kdy se tento růst zastaví, nastupuje intelektuální složka a pakliže není přítomná, nemůže rozvoj pokračovat.

Vy jste svého času také působil ve Filharmonickém dechovém kvintetu (později Q Moravi)...

Já jsem hrával dokonce ještě s kvartetem Brněnských hornistů. A také v jazzrockovém souboru Hornfon.

Jak jste se cítil jako komorní hráč ve Filharmonickém dechovém kvintetu?

V sedmnácti letech jsem začínal v tehdejším symfonickém orchestru Filharmonie pracujících Gottwaldov, poté jsem, asi v pětadvaceti letech, udělal konkurz do brněnské filharmonie na místo sólohornisty. A teprve posléze jsem začal hrát s filharmonickým kvintetem, který jsem spoluzakládal. Čili jsem zde hrál s přáteli, se špičkovými hráči filharmonie a divadla. Cítil jsem se zde jako doma, s mnohými z nich se dodnes rád vídám.

Čím pro Vás bylo založení Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk?

Prvního srpna 1997 jsem nastoupil do role ředitele filharmonie. Vzápětí jsem se setkal s Casparem Richterem. Diskuse o filharmonii dospěla k tématu tehdy rekonstruovaného Špilberku a začali jsme uvažovat o uspořádání festivalu pro zvýšení prestiže filharmonie a obohacení kulturního života v Brně. Poté přišel nový šéfdirigent Aldo Ceccato se stejnou myšlenkou. Pak už bylo na nás, managementu, abychom pokračovali v přípravách, které vyvrcholily festivalem v roce 2000. Zítra (19. 8. 2014) začne tento festival patnáctým ročníkem.

Značně jste se podílel na začlenění filharmonie do globálního kontextu, na zvýšení jejího renomé a zkvalitnění technických možností (mezinárodní ohlas římského koncertu pro papeže v roce 2000, zisk grantu japonské vlády (2002), velké turné do šesti států východní Asie na podzim 2004). Považujete aktivity filharmonie na těchto akcích za zkoušky, které dokazují její kvalitu?

Každý koncert je novým konkurzem pro hráče, nebo sólistu filharmonie, protože se prezentuje nejen před publikem, ale i před svými spoluhráči. Management se samozřejmě snaží o zajištění významných turné, neboť orchestr získává nejenom finanční prostředky, ale pochopitelně i prestiž.

Zaškolením Davida Marečka jste dal najevo, že Vám na filharmonii záleží a chcete ji „předat do dobrých rukou.“ Do jaké míry považujete kvalitní vedení za významný faktor při udržení cesty vývoje filharmonie vpřed?

V každém případě na vedení záleží. Důležitá je také idea, směr, krátkodobé i dlouhodobé plány a míra schopnosti je uskutečnit. Pokud jde o vztah mezi managementem a orchestrem, jedná se o symbiózu. Základ je orchestr, management má za úkol kvalitu hráčů prodat.

Jak velkou roli přikládáte projektu Janáčkova kulturního centra s koncertní síní?

Brnu chybí skutečný koncertní sál, který by měl odpovídající akustické dispozice. Janáčkovo divadlo je výborné pro operu, ne však pro filharmonii. Brněnský posluchač by slyšel jednoznačný rozdíl, kdyby měl možnost srovnání se zážitkem z pražských koncertních sálů, například v Rudolfinu. Problémem je také zkoušení v Besedním domě, špičkovém komorním sále, pro filharmonii ovšem akusticky nevyhovujícím.

Byl jste také členem Rady Českého rozhlasu, Asociace ředitelů orchestrálních těles a Umělecké rady rektora JAMU…Jak moc bylo náročné to vše skloubit?

Práce s radostí, láskou a entusiasmem neunaví, naopak, stává se zdrojem energie. Musíte mít nějaký ventil, já jsem hodně sportoval a sportuji dodnes, čili jsem si zajišťoval kompenzaci sportem. Mě to nabíjelo, pro mě bylo těch deset manažerských let ve filharmonii nezapomenutelných, krásných a nesmírně cenných.

V čem spočívá tajemství rovnováhy mezi uměleckou prací a pragmatickým přístupem ředitele?

To je těžké definovat. Já jsem muzikant, emoce u mě hrají roli, ale v manažerské pozici je třeba zajistit raciu dominanci. Mé zkušenosti jako hráče se zúročily v manažerské oblasti.

Máte nějaký vzor?

Měl jsem vzory jako hráč, jako manažer ne. Ctil jsem Václava Riedelbacha, Ilju Šmída, Romana Bělora, a další, jsou to skvělí přátelé a spolehliví lidé. Absolvoval jsem jakousi univerzitu života a vykonával jsem své povolání, jak nejlépe jsem dovedl.

Poslední otázka: čemu se věnujete nyní?

Pravděpodobně budu spolupracovat s brněnským rozhlasem. Rozvíjí se myšlenka obnovit mezinárodní soutěž veřejnoprávních rozhlasů tématem hudební pořady. Český rozhlas Brno tuto soutěž pořádal do začátku devadesátých let a chystá obnovu tohoto festivalu.

Pane magistře, já Vám děkuji za sebe i za naše čtenáře a přeji Vám mnoho štěstí a úspěchů v dalších projektech, kterých se budete účastnit.