Po počátečním zájmu o hudebně-historiografickou problematiku zasáhl Fukač zásadním způsobem do vývoje systematické muzikologie, zejména hudební estetiky, sociologie, pedagogiky, sémiotiky a metodologie hudební vědy. Významný je také jeho přínos k historii a teorii nonartificiální hudby a k hudební lexikografii (je jedním ze spoluautorů Slovníku české hudební kultury). Ve většině zmíněných disciplín mají jeho práce v českém kontextu pozici kanonických nebo iniciačních textů. V době normalizace byl Fukač pro své názory proskribován, byla mu znemožňována publikační i pedagogická činnost.
Fukač vycházel z tradice „klasické“ německé muzikologie, nejblíže měl snad k H. H. Eggebrechtovi. Navazoval však také na pozitivisticko-fenomenologický přístup Helfertův, ve svém důrazu na zkoumání sociálně-funkčních aspektů hudby a hudební kultury neměl daleko ani k „nové“ anglosaské muzikologii. Z Fukačových prací vyplývá přesvědčení o poznatelnosti hudebně-historických fenoménů prostřednictvím analýzy fakt a tříbení teoretického a pojmoslovného aparátu (chápaného ovšem také v jeho historické procesuálnosti). Snaha o systematizaci a systémovou deskripci historických jevů se s odstupem času jeví jako nejinspirativnější, ale zároveň také nejproblematičtější metodologický aspekt Fukačova teoretického odkazu.
Z Fukačových samostatných knih zmiňme alespoň ty nejdůležitější: O studiu hudební vědy (1964), Mýtus a skutečnost hudby. Traktát o dobrodružstvích a oklikách poznání (1989) (Tuto publikaci, snoubící popularizační charakter s myšlenkovou hloubkou a precizností, vřele doporučuji i ne-muzikologům!), Pojmosloví hudební komunikace (1991), Hudební estetika jako konkretizace obecné estetiky a muzikologická disciplína (1998). Autorsky se podílel mimo jiné na těchto knihách: Hudba a její pojmoslovný systém. Otázky stratifikace a taxonomie hudby (1981), Hudební věda I.–III. Historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj (1988), Základy hudební sémiotiky I.–III. (1992), Úvod do studia hudební vědy (1995), Slovník české hudební kultury (1997), Hudba a média. Rukověť muzikologa (1998), Hudební pedagogika. Koncepce a aplikace hudebně výchovných idejí v minulosti a přítomnosti (2000).
Fukačovým zřejmě vrcholným dílem je kniha, kterou napsal společně s Ivanem Poledňákem, Hudba a její pojmoslovný systém. K otázkám stratifikace a taxonomie hudby. Jde v rámci české muzikologie o poměrně ojedinělý a dodnes nepřekonaný pokus o systematickou meta-teorii hudby, o definování základních paradigmatických (terminologických a gnoseologických) souřadnic muzikologie, jakožto vědy o „univerzu hudby“.
PAVLÍNA DOSKOČILOVÁ
Jaké jsou možnosti současných sbormistrů při rozšiřování repertoáru vlastních sborů? Mohou nenotové prameny sbormistrovi poskytovat nějaké další informace ke skladbě? Proč jsou tak užitečné kritické edice neprovozovaných skladeb?
HANA PTÁČKOVÁ
Proč “poslouchatelnost” a krása už tolik neznamenaly? To je otázka, kterou si možná často kladou lidé při poslechu hudby 20. stol. Zkusme se zamyslet nad jedním z důvodů při noření se do Šostakovičovy 13. symfonie Babí jar.