Řev Motýlů

Filip Klega Glosaria 2015

V rámci festivalu Měsíc autorského čtení se prezentoval mimo jiné i Ivan Motýl, ostravský básník a „přelétavý novinář”, a to 28. 7. v divadle Husa na provázku v Brně, 29. 7. v ostravském klubu Dock a následující dva dny též v Košicích a ve Lvově. Hned první kuriozitou je, že se ostravské vystoupení nekonalo tradičně v klubu Atlantik, jelikož hlasitá hudba a hluk ruší okolní obyvatelstvo — ano, Ivan Motýl umí být hlasitý.

Tento básník je zajímavý tím, že s železnou pravidelností svou poezii čte či recituje za hudebního doprovodu, který obvykle obstarává rocková kapela. Tentokrát však změnil styl. O hudební složku se postaral jeho syn Metoděj Motýl a nejednalo se o žádný bigbít, naopak. Z počítače do reproduktorů pouštěl elektronickou, místy až industriální hudbu, která připomínala jednak zvuk ostravských železáren, jednak těžkou válečnou mašinérii v pohybu. Šlo tedy o netradiční syntézu mladé moderní hudby a vyzrálé zkušené poezie.

Pro MAČ, kde byli letos čestným hostem ukrajinští autoři a celý festival se nesl na vlnách solidarity s ukrajinským trápením, vybral (a napsal) básník tematické texty, které s celým konceptem letošního festivalu úzce souvisely. V prvním poněkud rozsáhlém textu autor vzpomínal na svého praděda, jenž se zrodil nedaleko Lvova. Přemítal nad svými kořeny a vyjadřoval radost z toho, že konečně spatří ukrajinské (onoho času rakousko-uherské) rodiště svých předků.

V dalších textech nechybělo také znepokojení nad situací na východní Ukrajině. Zajímavým způsobem dával do souvislostí probíhající konflikt, druhou světovou válku a předčasnou smrt své dcery. Obrovskou silou působila refrénovitá ruskojazyčná (nebo snad ukrajinská?) pasáž, kdy dokola opakoval čtyři armádní povely, které sílou hlasu gradovaly až do šíleného ryku válečného pole, doprovázeného těžkým industriálním pravidelným rytmem, jenž byl generován počítačem. Obdobnou tesklivou silou oplýval úsek, v němž vyjmenovával vojáky usmrcené během osvobozování Československa v roce 1945 — padlo mnoho jmen, avšak jen zlomek padlých. Všichni měli jedno společné, zemřeli ve věku nejvýše dvaceti let. Zde šlo právě o souvislost s úmrtím jeho dcery, jež tragicky skonala ve věku devatenácti let. A vzpomínkou na ni zakončil i své autorské čtení. Jednalo se o báseň Dorota, která je v ostravských literárních kruzích již dobře známá, avšak jen těžko omrzí, jelikož v sobě nese opravdovou bolest, kterou rodič cítí, když je jeho potomek vláčen do spárů smrti drogové závislosti. Dorota však tentokrát nebyla, jako obvykle, bolestná a hlasitá jako ječící siréna, ale klidná a spíše pietní. Ivan Motýl tedy dokázal klást svým chraplavým hlasitým řevem důraz na témata, jež byla pro festival zásadní (především válka) a svou osobní ztrátu prožil vnitřně, ačkoliv ji dokázal dokonale usouvztažnit k celému poselství letošního Měsíce autorského čtení.