Rozhovor nielen o Velikonočnom festivale...

květen 2014 Tatiana Škapcová Rozhovory 2014

Čiže princíp vyššej témy zastrešuje smútok i radosť Veľkonočných sviatkov. Aké čaro a rozdiely vidíte v porovnaní východnej liturgie so západnou Cirkvou?

To kouzlo tkví určitě v samotné vzdálenosti. Docela mne fascinuje, jak moc východní liturgie rezonuje v hudbě současné Anglie, vezměte si Johna Tavenera, Ivana Moodyho nebo Jamese McMillana. Potřeba po duchovnosti v hudbě je i určitým způsobem svázána s hledáním, nebo něčím vzdáleným, takže rozhodně tam funguje i dálka, atraktivita toho, čím nejsme tak běžně obklopeni. Myslím, že pro východní liturgii je fascinujícíi tradice a rozhodně větší přísnost, rigoróznost, která je té liturgické hudbě vlastní přinejmenším v rovině výsostně vokální hudby.

Ako vidíte duchovných autorov 20. storočia v porovnaní s autormi predošlých storočí?

Myslím, že vzdálenost, v tomto případě nikoliv geografická, ale vzdálenost přes několik století, může paradoxně napomoci naší představě o něčem duchovním. Už v samotné rovině antikvování, světská melodie se s odstupem staletí může jevit jako něco docela duchovního. On je to terén bez ostrých kontur. Když si odmyslíme textovou stránku a soustředíme se na samotnou hudbu, rozhoduje spíše intuice.

Koncepcie do budúcnosti?

Festival by se i bez ohledu na samotného dramaturga měl přidržet onoho dýchaní oběma plícemi, tedy využití a naplnění pašijového i velikonočního týdne. Tak to bylo nastavené od počátku festivalu. Také se dosud prakticky neuhnulo z druhé zásady, tedy že se koncerty konají v kostelích. To jsou dvě konstanty už 23 let. Nám se za tři roky, po které se teď festival koná v produkci Filharmonie Brno, podařilo přidat i tenebrae, to znamená večerní hudební meditace v samotném závěru svatého týdne. Co je pro mě zvlášť cenné, že i v rámci tenebrae se otevírají prostory pro delší hledání, možnosti, experiment, větší náročnost, spjatost s posvátným časem.

Okrem dramaturgie Velikonočného festivalu sa podieľate na dramaturgii Ensemble Opera Diversa. Aké inspiračně zdroje nachádzate?

Toto je úplně jiný typ dramaturgické práce, Velikonoční festival je vlastně téma samo o sobě, je to jakési hledání barev, témat a s nimi spojenými svátky. U Diversy je to spíše jakási snaha vytvářet program namíru ansámblu, tedy primárně komornímu orchestru, a to v průběhu celé sezony, ale také ve víceletém horizontu. Snažíme se sledovat jakýsi možný růst, kultivaci ansámblu i publika. Tím spíše, že je docela velký rozdíl mezi diversním publikem, které chodí na opery, a potom prvoplánově méně atraktivního i reflektovaného orchestrálního provozu. Nicméně v případě operní i orchestrální činnosti přinejmenším jednou do roka zazní dílo Ondřeje Kyase (absolventa brněnské muzikologie), letos jsou to dvě původní skladby na naši diversní objednávku. Je to tedy složitější práce a chybí zde nějaké pevné mantinely jako v případě Velikonočního festivalu. Tím spíše se dramaturgova fantazie může rozbíhat do více směrů, objevovat nové horizonty. Pro mne samotného je to možnost přezkoumávat krajiny, myšlenkové nebo hudební, o kterých vím, že do nich s Velikonočním festivalem nelze vstoupit hudbou, která není bezprostředně sakrální, nebo i liturgická. Samozřejmě i spolupráce s dirigenty a kmenovými interprety je v rámci Diversy jakási domáčtější.

Ensemble Versus: Ako sa transformuje Váš záujem o duchovnú hudbu v repertoári ansámblu?

Versus je úplně nejvlastnější záležitost. Zhruba po šesti letech činnosti původního studentského sboru kaMUFFáž jsme bojovali s názvem i dalším směřováním. Navzdory obvyklým konotacím je versus v našem případě zamýšlen především ve významu verše, slova. Náš komorní sbor je prostor, kde se můžeme věnovat tomu, co nás baví, za čím si stojíme. Žádné vnější podněty v podobě festivalových programů, spíše naše pomalé rozhlížení se ve zdánlivě homogenní a přitom ve skutečnosti hodně různorodé krajině renesanční duchovní hudby. Dříve pro mne sbor znamenal hlavní hudební náplň, teď – přiznávám – mi na něj bohužel zbývá méně energie. Tím více se snažíme vycházet z dispozic sboru, dříve jsme běžně konfrontovali renesanci s hudbou 20. a 21. století, teď nějak intuitivně směřujeme k hudbě 16. a raného 17. století. V tom hledání dalších možností už jsme se několikrát propojilii s ansámbly dobových nástrojů; to je pro nás takové to hledání dalších obzorů, protože je co objevovat. Jsou to pro nás nová teritoria, na která vstupujeme, a snad takto ukazujeme nové obzory i našim případným (nečetným) posluchačům. Nedá mi to neodkázat na záznam loňského koncertu s málo známou hudbou přelomu 16. a 17. století.

Do akej miery vidíte Vy úlohu dramaturga, ako tvorcu hudobného vkusu, povedomia?

Protože se snažím pohybovat v několika rovinách, nikoli jenom v rovině dramaturga, nedokážu na tuhle otázku celkem zodpovědět. Službu, nebo to, co vnímám jako součást této činnosti, vidím v jakési roli cestovatele, to znamená: byl jsem tam, přináším úlomek z cizí krajiny, měl jsem tu možnost nahlédnout do země dosud nepoznané nebo do časového koutu, který se nám ztratil z obzoru. Ona to samozřejmě nemusí byt žádná geografická záležitost, ale časová. V tom vidím smysl dramaturgické činnosti a přitom spoléhat na intuici: co smysl má, nemá, co ještě zatím to štěstí nemělo, ale je to samozřejmě metoda pokus-omyl.

Čiže akési poslanie.

Posláni je jakákoli lidská činnost, když se má dělat dobře…

Ako vidíte diskutabilnosť dejepisu hudby? Je v naších silách vzdorovať určitým zabehnutým informáciám z dejín hudby a prijímať ich ako vierohodné, hoci pri hlbšom zamyslení, mohlo byť všetko inak, než ako sa to traduje? Mám na mysli rôzne klišé dejín hudby, ktoré berieme ako fakty…

Myslím, že k takovýmto rychlým spojením dochází do velké míry kvůli vytváření potřeby zkratek pro učebnice. O to hůř si pak uvědomujeme, že jsou místa, kde hudební kontinuita má jinou dynamiku, místo na mapě. Takto vidím Anglii, jako jakýsi rezervoár těch postupů, které třeba na evropském kontinentu dávno zastaraly, přežívajících forem, nástrojů, krajiny relativně uzavřené, což je specifikum onoho ostrova. Je to i záležitost boulezovské koncepce nové hudby: diktát toho, co má být nová tvorba. Prostě jak to nedávno postřehl skladatel James McMillan: „V našem kontinentálním prostředí si ani neuvědomujeme míru uzpůsobení a manipulace představy o tom, co je ona současná tvorba.“

A mne, alespoň co se Velikonočního festivalu, Ensemble Opera Diversa i našeho sboru Versus týče, baví zahlížet za hranice tohoto vykolíkovaného teritoria, v němž někdo hlasitě určuje co se (ne)patří. Baví mne prostě do našeho zorného pole přitáhnout další věci, které za to stoji.

Čo si myslíte, ktoré osobnosti z hudobnej minulosti si ešte zaslúžia vyjsť na povrch? Ako vidíte škatuľkovanie na veľké a malé zjavy?

Mám pocit, že kdykoliv se vytváří seznam, tak už je to příliš velká interpretace, jakési přetváření k obrazu svému. Myslím, že stojí za to ten koncept spíše trošku převrátit a vyzvat ať už posluchače, nebo studenty, badatele, k volbě té méně pohodlné cesty. Nespokojit sejen s tím, co mu předžvýká nějaká učebnice, nebo článek. To je jakási rychlá zkratka, hloupě řečeno– cesta autem, při které člověk nemá čas objevovat krásu krajiny.

Dá sa to teda aplikovat takmer na všetko, ako určitá metóda narábania s faktami… Do akej miery vidíte hranice medzi dôslednosťou a interpretáciou? Kde vidíte zlatý stred?

Veškeré konání, veškerá činnost by měla být v souladu s vlastním svědomím. Není-li, může se myslím velmi rychle vytratit smysl onoho konání. Naopak, je-li v souladu, dokáže tak nacházet nevyčerpatelný zdroj.

Čiže bádanie, akákoľvek cesta vychádza zvnútra?

V ideálním případě by měla. Samozřejmě nebezpečím jakékoli institucionalizace, ať už se bavíme o hudebním provozu nebo vědě, je to, že se vždycky objeví nějaká tendence k vytvoření zmíněné rychlé zkratky, nebo pohodlné cesty.

Rozprávali ste o nových krajinách a horizontoch, ktoré sa ponúkajú pri objavovaní hudby, prístupu, který nemusí mať prívlastok toho najľahšieho… Ďakujem Vám za rozhovor a prajem veľa inšpirácie do spoznávania nových obzorov.