Rozhovor s doktorem Martinem Haltrichem

ENGLISH VERSION

Vážený pane doktore, děkuji, že jste si udělal čas na krátký rozhovor pro internetový časopis Musicologica, který provozujeme pod záštitou Ústavu hudební vědy FF MU.
Pracujete jako knihovník a archivář v klášteře Klosterneuburg v Dolních Rakousích. Domnívám se, že vysokoškolské studenty zcela jistě zajímá, co tato práce obnáší. Vaše dnešní přednáška na Masarykově univerzitě se týkala rukopisných hudebních pramenů v digitální éře dneška. Popište prosím, jak vypadá každodenní rutina vědce, ve Vašem případě historika-archiváře.
Děkuji za pozvání. Klosterneuburg je starý klášter s dlouhou tradicí badatelského a intelektuálního života. Konkrétně v Dolních Rakousích máme zhruba deset aktivních klášterů, nicméně většina z nich nedisponuje finančními zdroji pro vědecko-výzkumnou činnost. V Klosterneuburgu jsme naproti tomu ve šťastné situaci, kdy se přítomnost prostředků pro najímání sekulárních vědeckých pracovníků zpracovávajících zdejší sbírku prolíná se zájmem samotného kláštera o výzkumnou činnost. Spolupracuji se dvěma kolegy: kurátorem umělecké sbírky a archivářem, já sám jsem knihovníkem a také archivářem hudební sbírky. Součástí naší práce je rovněž hledání možností a příležitostí pro projekty mladých akademiků.

V čem se náplň Vaší práce liší od předešlých let a v čem naopak zůstává stejná?
Toto je velmi dobrá otázka, protože když jsem ve zdejší knihovně začínal pracovat před šesti lety, jednalo se o velmi poklidné místo. Dokonce zde nebyl ani počítač, takže vše potřebné se dělalo manuálně a psalo ručně na papír či do kartotéky, proto bylo po mém nástupu do pracovního poměru mým prvním počinem pořízení počítače. Museli jsme potom začít od úplného začátku, tedy digitalizací a katalogizací. Na druhou stranu, klášter disponuje velmi důležitým oddělením rukopisů a Rakouská akademie věd tak vytvořila odlišnou databázi se zdroji nacházejícími se zde v Klosterneuburgu, například pro vodoznaky (filigrány) nebo středověké rukopisy. Tyto projekty jsme mohli využít a pracovat velmi efektivně. Nyní, o šest let později, máme asi 350 tisíc digitalizovaných snímků, knihovna se těší velké návštěvnosti a téměř vše je díky počítačům propojeno. Dovolím si tvrdit, že věc, která se nejvíce změnila, je způsob, jakým nakládáme s originálními rukopisy. Ty bývaly dostupné pouze omezenému množství expertů, ale nyní se setkáváme s mnoha lidmi z různých oblastí života, kteří se o rukopisy zajímají a mohou s nimi přijít do kontaktu. Pracujeme také s mladými lidmi – organizujeme mezinárodní letní kurzy, kde můžou studenti na stáži získat potřebné dovednosti jako je například digitalizace, které později budou moci uplatnit v jiných knihovnách či dalších institucích. Rovněž disponujeme velmi flexibilní digitální infrastrukturou.

Digitální technologie badatelům nepochybně usnadňují podmínky pro výzkum či spolupráci. Nejsou nicméně právě technologie faktorem, který odebírá konkrétním kulturním institucím jistou jedinečnost? Jsou z tohoto hlediska kláštery (a jiné instituce) proaktivní nebo se spíše snaží držet cenné materiály tzv. „pod pokličkou“?
Domnívám se, že dochází ke změně mentality. Podle mého názoru existují dva typy institucí – státní archivy, které jsou závislé na finančních příspěvcích například od badatelů. Osobně si myslím, že nikdo nevlastní autorská práva na autografy starší než sto let, tudíž by mělo být badatelům umožněno jednodušší a méně nákladné získání těchto pramenů. Druhým typem jsou privátní instituce jako kláštery a další soukromé archivy. Tyto instituce jsou obvykle poněkud malé na to, aby disponovaly profesionální infrastrukturou pro poskytování služeb. Měli bychom pro jejich podporu mít financování z veřejných zdrojů. Může se také jednat o generační přístup. Řekl bych, že starší generace se obvykle snaží cenné materiály držet pod pokličkou, nebo je aspoň uchránit pro publikování v budoucnu. Modelová situace – jsem badatel a našel jsem dosud neznámý rukopis Franze Schuberta uložený v Národní knihovně. Starší generace by se snažila rukopis „ubránit“ před veřejností, nechat si jej „na později“ a proslavit se. Nová generace by k tomuto požadavku přistoupila liberálněji – oslovila a shromáždila by skupinu pracovníků, kteří by na novém materiálu pracovali kolektivně, poněvadž si myslím, že týmová práce poskytuje lepší a rychlejší porozumění pro danou problematiku. A také je potom práce větší zábavou (aspoň doufám).

Jsou s digitalizací hudebních (či jiných) pramenů spojena nějaká úskalí nebo problémy?
S knižními dokumenty se při masové digitalizaci lépe pracuje, protože mají na sebe logicky navazující očíslované stránky nebo folia, ale digitalizace hudebnin, které máme například zde v archivu, je trochu odlišná. Každá ručně psaná hudebnina je originální a může se lišit třeba z hlediska velikosti formátu. Pro jednu sborovou skladbu lze například najít 15 různých sopránových partů, které jsou stejné – ale zároveň nejsou. (smích) Protože v minulosti, když tento pramen využívali jednotliví zpěváci, mohli zde například dopsat různé provozní poznámky. Musí se tedy pečlivě rozhodovat o tom, který pramen je z té hromádky zdánlivě totožných kusů vhodný pro digitalizaci.

Digitalizujete potom všechny části?
Záleží na tom, jestli to dává smysl. Je však důležité toto rozhodnutí zdokumentovat a odůvodnit. Digitalizace sama o sobě je jedna věc, výchozí bod… Je pak však potřeba dostatek prostředků pro budoucí zpracování a udržování těchto dat. Rozhodování o množství digitalizovaných pramenů při masové digitalizaci by se mělo řídit pravidlem „vše, co je potřebné“, a ne „vše, co je možné“.

Digitální technologie nám umožňují interdisciplinárně sdílet nové objevy – myslíte si, že to přinese větší mezioborovou spolupráci? Byl jste už svědkem těchto snah, nebo jsou tyto tendence spíše snem budoucnosti?
Myslím si, že v humanitních oborech je tato problematika stále záležitostí budoucnosti, je však na nás, abychom tuto budoucnost započali právě teď. V současnosti pracujeme na projektu Kloster_Musik_Sammlungen a naším prvním cílem je pořídit digitální kopie hudebních pramenů a inventářů a vybavit je základními metadaty. Dalším krokem je získat pozornost jiných institucí a přizvat je ke spolupráci. Pokud se podíváte například na internetové sbírky Europeana, nachází se zde miliony fotografií a jiných materiálů, problémem však je to, že nevíte mnoho o původních zdrojích. Ano, jsou zde i popisky vytvořené při příležitosti několika projektů, je nicméně poměrně složité najít něco o kontextu a úplnosti dat. Na druhou stranu máme nyní k dispozici tyto rozsáhlé databáze vytvořené starší generací na přelomu tisíciletí. Do internetových databází vědci vložili spoustu dat, které však skrývají mnoho neduhů – jsou dostupné pouze badatelům, kteří vědí, jak s příslušnou databází pracovat. Pokud jste muzikolog, pak budete pravděpodobně spokojen, ale pokud jste hudebníkem, který by si přál zahrát nějaký nevydaný pramen, budete pravděpodobně velmi frustrován. Mám tedy za to, že bychom měli zapracovat na využití a možnostech poskytování zdrojů pro více než jednu disciplínu.

Podílíte se na projektu Kloster_Musik_Sammlungen, mohl byste prosím krátce popsat, jak tento projekt vznikl, co je jeho cílem a jaké jsou prozatímní výsledky?
No, počátky tohoto projektu jsou úzce svázány se zmíněnou koupí počítače. (smích) Zjistil jsem, že hudební archiv není ve zrovna příznivém stavu a nikdo tomu nevěnoval pozornost. Všichni věděli, že ten hudební archiv existuje, ale nedostával jsem žádné dotazy či požadavky od badatelů. Během dvou let jsem měl pouze dva požadavky a oba se týkaly inventáře z roku 1780. Bylo potřeba něco změnit, tak jsme pro archiv našli nové prostory a nový skladovací systém. V ten moment jsem si říkal: „A co teď?“ Hlavní část archivu tvoří hudebniny od poloviny 18. století do poloviny 19. století. Jsou zde uloženy taktéž autografy některých nepříliš známých skladatelů. Jsem historikem, který je zvyklý respektovat všechny typy pramenů, nejen takzvané originály nebo autografy. Říkal jsem si tedy, že bychom těmto pramenům mohli věnovat více pozornosti. Takže jsem navázal spolupráci s dalšími dvěma rakouskými kláštery v Melku a Göttweigu s hypotézou, že by mohl jejich archiv disponovat podobnými prameny. Do té doby u nás probíhal pouze částečný výzkum prominentnějších skladatelů, nikdo se však nezajímal o komplexní hudební tradici klášterů. Nicméně v těchto sbírkách se ukrývá více než opisy Mozartových a Beethovenových děl – máme seznam 440 skladatelů, jejichž skladby se v naší sbírce nacházejí! Uvědomili jsme si, že ve významný počet všech těchto skladatelů by se mohl nacházet ve všech třech klášterních sbírkách, neboť se často jedná o lokální skladatele, mnohdy působící na postech sbormistrů či varhaníků. Proto jsme tento projekt koncipovali s cílem spojit standardní muzikologický a historický výzkum s výzkumem sbírkotvorné činnosti. Rádi bychom získali co nejvíce informací nejen o lidech, kteří dochovaná hudební díla zkomponovali, ale také o jejich interpretech. Například Klosterneuburg se nachází zhruba 12 kilometrů od centra Vídně, takže houslista hrající první Beethovenovu symfonii pod skladatelovou taktovkou mohl taktéž hrát jen o několik dní později Haydnovu mši v klosterneuburgském klášteře. Snažíme se těmto spojitostem přijít na kloub. Je důležité si také uvědomit, že každý klášter disponoval chlapeckým sborem. O nich dosud mnoho informací nevíme, máme však většinou dochované jmenné seznamy a již nyní můžeme s jistotou říci, že mnoho renomovaných hudebníků svou kariéru začínalo jako Sängerknaben – zpěváčci. Právě kláštery byly dobrým místem prvního hudebního vzdělávání, protože k němu měly prostředky a rovněž potřebovaly zajistit četné hudební aktivity. V Klosterneuburgu máme nevídaně zdokumentovaný hudební provoz o všech nedělních mších od roku 1840 do roku 1929. Tyto informace do projektu Kloster_Musik_Sammlungen taktéž zahrneme.

Jakým způsobem v rámci projektu spolupracujete s jinými evropskými státy? Jaké jsou další a budoucí cíle projektu?
Začali jsme se třemi zmíněnými kláštery v Dolních Rakousích, jsme však velice potěšeni, že našim mezinárodním partnerem je brněnská Masarykova univerzita, v rámci které spolupracujeme s Janou Perutkovou a Vladimírem Maňasem. Grantový projekt má prozatím dvouleté trvání a opravdu doufám v to, že se nám podaří tuto dobu minimálně o další rok prodloužit. Během těchto tří let se budeme snažit vybudovat digitální infrastrukturu a vyvinout vlastní databázi, a posléze integrovat další kláštery z Dolních Rakous a České republiky. Velice rádi bychom nabyli mezinárodního významu a neustále rozšiřovali naši působnost, protože hudební propojení nezná hranic.

Na základě čeho probíhal výběr jednotlivých klášterů? Byla účast na tomto projektu něčím limitována?
První kontakt byl velice jednoduchý, prostě jsem se spojil s archiváři, které jsem znal – s muzikologem Johannesem Prominczelem z Melku a kunsthistorikem Bernardem Ramederem z Göttweigu; vedle našich konexí však výhoda spočívá také v tom, že sbírky v jednotlivých klášterech jsou si velice podobné. Ty zastávaly sice odlišné, avšak víceméně podobné pozice v hudebním životě Dolních Rakous. Dále bychom rádi spolupracovali s klášterem v Heiligenkreuzu. Prvotní myšlenka byla ta, že nemůžeme naráz začít spolupracovat se všemi kláštery. Začali jsme tedy na čísle tři a později, až si vše sedne, se budeme snažit přidávat další.

Přestože si většina lidí nejspíš představuje klášter jako čistě asketické místo, je známo, že klerikové si taktéž uměli vychutnat krásu hudby světské. Jakou roli hrála světská hudba v hudebních sbírkách jednotlivých klášterů, zejména tedy v Klosterneuburgu?
Velmi významnou roli! (smích) Naše představy o klášterech jsou plné různých klišé, které se odvíjejí od jednotlivých období, o nichž se bavíme… Často však zapomínáme, že všichni, kdo byli spojeni s klášterním životem, měli specifickou a vysoce individuální mentalitu. Klosterneuburg byl například velmi dobře napojen na vídeňské elity. Známe několik příkladů, kdy Ferdinand Lukas Schubert, bratr Franze Schuberta, navštívil Klosterneuburg a vzal s sebou skladby svého bratra, které hrál společně se členy konventu. Po společném obědě si pak zahráli Beethovenův kvintet. O těchto událostech víme málo, jen útržky. S jistotou však můžeme říct, že v 19. století se zde nacházelo mnoho tištěných partitur světské hudby ­– písňové tvorby, kvartetů, klavírních trií… Stav před rokem 1850 se těžko odhaduje, protože například právě v Klosterneuburgu se dochoval jen zlomek hudebního materiálu.

Byli v Klosterneuburgu nějací lokální regenschori nebo kněží či kanovníci, kteří byli aktivními skladateli? Byl některý z nich nadregionálního významu?
Ano, například Johann Georg Albrechtsberger, který byl zpěváčkem v Klosterneuburgu, kde se také narodil (a mimochodem později působil jako zpěvák i na řádovém gymnáziu v Melku), ale je zde i více skladatelů jako Anton Komenda, který do kláštera přišel jako chlapec, a nakonec se stal varhaníkem a skladatelem. Nevíme zatím moc o tom, nakolik se jeho díla hrála, jeho autografy se však v naší sbírce nacházejí. V Melku to pak byl například P. Marian Paradeiser, který je tak trochu „místním hrdinou“, ale takových příkladů je zde vícero.

Existuje podle Vás nějaký typ historického pramene, kteří hudební historici neprávem opomíjejí?
No jéje! (smích) Myslím si, že problematika opisovačů by stála za větší badatelské úsilí, vždyť ti lidé drželi téměř každou partituru ve vlastních rukou a znali její původ. Hudební vzdělání by taktéž mohlo být lépe prozkoumáno, v mnohých případech lze zpěv ve chlapeckých sborech považovat za úplný počátek skladatelské kariéry. Nejsem však hudební historik, je tedy možné, že takových možností může být více.

Co je Vaším hlavním objektem vědeckého zájmu?
V projektu Kloster_Musik_Sammlungen nejsem tak úplně vědcem, ale snažím se svou pozici archiváře využít k motivaci badatelů, aby si vytvořili vlastní názor a hledali kontexty mimo obvyklý rámec. Než jsem začal působit v Klosterneuburgu, pracoval jsem po několik let jako vědecký pracovník v Institutu středověkých studií (Institut für Mittelalterforschung) Rakouské akademie věd. Zde jsem získal mnoho zkušeností se středověkými prameny a filigrány, naučil jsem se taktéž pracovat s databázemi a digitalizací. Momentálně se podílím na několika projektech a jsem neustále v kontaktu s vědeckou komunitou, mým cílem však není publikovat tři až čtyři studie ročně… Chtěl bych vzájemně propojovat badatele, pedagogy a studenty různých odvětví a umožnit jim dostupnou a jednoduchou komunikaci. Problémem je, že většina vědců odvede skvělou práci, již posléze publikují, ale která jsou dostupné pouze jejich komunitě, a nezprostředkovávají své výsledky zbytku populace. Myslím si, že v rámci humanitních věd bychom se měli více soustředit na intenzivnější spolupráci. Byl bych velmi rád, kdyby byl náš projekt schopen propojit výsledky badatelského úsilí se snahou o zpřístupnění těchto výsledků širšímu záběru humanitních věd a posléze sdílet tyto informace s neakademickou veřejností. Mám tedy za to, že většina vědců cílí pouze na finální produkt jejich práce a nesoustředí se na sdílení samotného badatelského procesu.

Jak můžeme vylepšit mezioborovou a mezinárodní spolupráci? Pokud máte konkrétní příklady, s čím bychom měli začít? Co lze změnit?
Asi bychom se měli věnovat tématům, která jsou pro naši společnost relevantní. Humanitní vědy by také mohly být sebevědomější, protože nabízí mnoho informací a znalostí, které se dají objevovat a sdílet. Měli bychom i přemýšlet v širších souvislostech a hledat styčné body nejen pro vědce, ale pro všechny.

Děkuji za Váš čas, byl to velice příjemný rozhovor! Přeji Vám a projektu Kloster_Musik_Sammlungen jen to nejlepší!

Photo © Walter Skokanitsch