S Agnes Tyrrell z moravského Manchesteru do toho anglického aneb Můj konferenční deníčku

„Milý konferenční deníčku, v Manchesteru prý bude konference o ženách v hudbě v 19. století! To je paráda!“ Ano, takto nějak by mohl začít tento příběh, kdybych si nějaký deníček vedla. Protože si ho však nevedu, začne trochu jinak.

S chýlícím se koncem října 2019 sdílela spolužačka call for papers na konferenci s názvem Musical Women in Europe in the Long Nineteenth Century, jež se měla konat o čtyři měsíce později v Manchesteru na Royal Northern College of Music. Okamžitě jsem nad přihlášením začala uvažovat, ale celá myšlenka byla ještě velmi nekonkrétní a snivá. Jediné, co bylo hned od počátku jasné a nepotřebovalo žádné uvažování, byl výběr ženy, o které by můj potenciální příspěvek byl – Agnes Tyrrell.

Později, po informování svého školitele (prof. Štědroně) o konferenci, jsem byla povzbuzena natolik, že jsem hned vymýšlela, jaký příspěvek by dokázal zaujmout dostatečně na to, aby byl vybrán. Volba okamžitě padla na využití přezdívky moravský (rakouský) Manchester pro Brno, kde se Agnes Tyrrell narodila. Nyní tedy bylo nutné vymyslet a sepsat chytlavý název, abstrakt a krátký životopis, přeložit vše do angličtiny, zaslat před uzávěrkou přihlášek, jenž byla 1. prosince 2019, a doufat. Dvanáct dní po uzávěrce jsme obdrželi email, zda jsme byli vybráni či ne – v mém případě nastala ta první varianta jinak bych toto povídání nepsala. Zároveň jsme byli vyzváni, abychom se do čtrnácti dnů rozhodli a napsali, zda se zúčastníme konference v celé její délce či pouze vybraných dnů, aby mohl být naplánován program. Ten nám byl jako malý předvánoční dárek zaslán den před Štědrým dnem.

Od obdržení přijímacího emailu do samotného přednesu jsem měla téměř dva a půl měsíce na sepsání celého příspěvku, jeho přeložení, vytvoření doprovodné prezentace, trénování si všech aspektů přednesu, zajištění cesty tam i zpět a ubytování. A abych pravdu řekla, tak plánování a zařizování mě bavilo mnohem víc než psaní příspěvku. Alespoň částečně jsem však ušetřila své nervy tím, že jsem si příspěvek nechala přeložit i přes fakt, že si v angličtině docela věřím. K tomuto kroku jsem přistoupila především z obavy, že by výsledný překlad nemusel dosahovat opravdu akademické úrovně jazyka. Proto tuto možnost vřele doporučuji, pokud se (stejně jako v tomto případě já) chystáte na první konferenci s aktivní účastí vůbec. Rozhodně to není projev toho, že byste jazyk neovládali, na samotné konferenci budete mít mnoho prostoru ukázat pravý opak.

Úplně první věcí, kterou jsem zařizovala, byla doprava do Manchesteru. Nejvýhodnější cenově i časově (abych stihla co nejvíce z konference a zároveň se vrátila včas do práce) byl odlet den před začátkem konference, tedy v neděli 23. února, z Vídně s přestupem v Eindhovenu, pro cestu zpět pak přímý středeční let do Prahy. Následovalo tedy zajištění ubytování. V duchu spořivosti jsem si přes Airbnb našla a pronajala na tři noci samostatný pokoj. Dům, v němž se pokoj nacházel, byl kousek od hlavní cesty, kudy jezdily přímé spoje z letiště do centra, na jejichž trase se nacházela i Royal Northern College of Music. Ačkoli nebyl situován v samém centru, byl pro mě v docházkové vzdálenosti, tudíž jsem mohla ušetřit za dopravu v rámci města. Tím bylo vše, co mohlo být předem zařízeno, uděláno, a nezbývalo než se těšit a obávat, aby se něco nepokazilo. Když přišel den odjezdu, probíhalo vše zpočátku vcelku hladce. Menší komplikace se objevily až před přestupem v Eindhovenu a během něj. Abych byla stručná – zpoždění kvůli počasí, pokažený rentgenový skener a procházka k letadlu tím nejhorším lijákem, to prostě musíte chtít. Promočená na kost jsem dorazila na manchesterské letiště. Z letiště pak autobusem na zastávku kousek od adresy ubytování a najít „domov na tři noci“. O tom, jaké ubytování bylo, se rozepisovat nebudu, ale mám jednu důležitou radu – nezapomeňte si redukci zásuvky, ať ji pak nemusíte chodit shánět po všech čertech.

Konečně první den konference! Vstát, posnídat, vypravit se a pěšky dojít na RNCM zaregistrovat se, zaplatit registrační poplatek a občerstvení a seznamovat se. Při čekání na zahájení konference klavírním recitálem jsem si přisedla k doktorce Helen Metzelaar. Tato energická dáma se v tu chvíli možná trochu nečekaně stala mou „parťačkou“ pro celou konferenci. Na úžasném klavírním recitálu Marie Stratigou, jež vše zorganizovala, zazněl výběr z Études od Louise Farrenc a také Sonata Tragica Nikolaje Karloviče Medtnera. Po něm proběhla přednáška, kde Maria přiblížila výzkum právě klavírních Études Louise Farrenc. Tím a následnou nutnou občerstvovací pauzou byla konference řádně zahájena. Dále probíhaly vždy dva bloky zároveň, proto bylo někdy velmi těžké se rozhodnout, který si vybrat, případně zda přebíhat z jednoho do druhého. Paralelně tak probíhaly přednášky týkající se francouzských a belgických skladatelek a hráček na smyčcové nástroje, v dalším bloku se přednášky věnovaly sestrám Wieckovým a zpěvačkám. Den byl zakončen recepcí, kde jsem se seznámila se skvělou klavíristkou Genou Raps, se kterou bych si asi dokázala vykládat hodiny (což jsem taky téměř udělala). Po recepci byl čas se plná dojmů, nabitá pozitivní energií a přátelskou atmosférou, která vládla celé konferenci již od prvního momentu, vrátit na ubytování a vyspat se na další den.

Druhý den se přednášky konaly pouze v jedné místnosti, odpadlo tedy sáhodlouhé vybírání. Od rána až do pozdního odpoledne bylo možné poslechnout si a vidět neuvěřitelně zajímavé příspěvky. První blok se věnoval anglické skladatelce Ethel Smyth. Před obědem ještě proběhla perfektní hlavní prezentace Sylvii Kahan o salónní hudbě v Paříži se zaměřením na využívání společenské rubriky k propagaci nové hudby. Společenské rubriky a zprávy v nich byly jako tehdejší verze současného Facebooku, odkud jste se dozvěděli mnohé. Zajímavé však je, že nikde ne kritiku. I kdyby se koncert vůbec nepovedl, dočetli byste se třeba o tom, jak to komu slušelo a kdo tam byl, ne však pravdivou recepci díla. Inu, hudební kritik by nad takovým přístupem zaplakal, ale ze sociologického hlediska je tento fenomén fascinující. Neméně poutavé pak byly příspěvky o ženách v hudebních manufakturách a diskuze s Genou Raps obhajující ženy-muzikantky. Závěr konferenční části dne patřil panelové diskuzi čtyř vědců a vědkyň vyjadřujících své názory na problematiku „oddělených sfér“. Tečkou za celým dnem pak byl koncert studentů RNCM, díky nimž jsme mohli vyslechnout díla některých skladatelek 19. století.

Středa 26. února 2020, půl desáté ráno tamního času. Bylo to tady – můj první výstup na konferenci vůbec. Jak já byla nervózní! Co když nepojede internet a všichni posluchači budou odkázáni jen na to, jestli vše řeknu dostatečně nahlas a srozumitelně? Abych vysvětlila, proč byl tak důležitý internet – nejsem velký fanoušek powerpointových prezentací, mnohem radši využívám online nástroj Prezi, jenž mi přijde esteticky příjemnější. Avšak spoléhat se na fungující internetové připojení se nemusí vyplatit, přichází tedy další doporučení – pro jistotu mít i zálohu pro případ, že zůstanete offline. Naštěstí však technika nezklamala a vše fungovalo, jak mělo. Příspěvek jsem četla, neboť věřit tomu, že zpaměti řeknu vše, co jsem si naplánovala, by se mi s největší pravděpodobností vymstilo. A upřímně předpokládám, že spatra si na konferenci jen tak přednášet ještě dlouho netroufnu. Nicméně, Agnes Tyrrell přítomné zaujala, deset minut pro otázky bylo plně využito a ze mě už mohla spadnout veškerá tréma. Středeční příspěvky probíhaly souběžně pouze částečně. První dva paralelní bloky se věnovaly skladatelkám spojeným s Velkou Británií (jenž jsem zahajovala) a polským skladatelkám, po nichž následoval blok věnující se salónní kultuře. Bohužel další přednášky jsem již neviděla ani neslyšela, neboť jsem musela zamířit na letiště. Cesta na něj byla klidná, na rozdíl od letu, kdy ani sluchátka na nejvyšší hlasitost nepomohla, abych neslyšela křičení do ucha od vedle sedícího muže obracejícího se na své společníky na sedadlech za ním. Naštěstí cesta z Prahy už probíhala mnohem příjemněji, a tak jsem usínala v příjemné euforii z báječné konference.

A co mě jinak zaujalo na Manchesteru? Příjemně mě překvapila počítadla cyklistů, podle nichž jich i v zimě a dešti jezdilo na trase, kudy jsem chodila, opravdu hodně. Něco, co u nás člověk nevidí, pak byly studentské volební transparenty. Očividně měli před studentskými volbami a bylo vidět, jak jsou pro to zapálení, jak jim na tom záleží. Perličkou bylo, že jsem neviděla ani jednu restauraci řetězce KFC, zato však hromadu rychlých občerstvení, která se jmenovala Krispy Fried Chicken, Krunchy Fried Chicken a podobně, vždy tak, aby první písmena dala zkratku KFC.

Konference v zahraničí je nákladná věc. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity ale do počátku koronavirové pandemie nabízela stipendium pro podporu mezinárodní mobility studentů doktorských studijních programů v rámci konferencí a krátkodobých studijních pobytů. Požádat o stipendium se dalo jak před výjezdem, tak po něm. Já si zvolila druhou variantu, a tak bylo po návratu nutné vyřešit pár formalit. Podat vyplněnou přihlášku, jež obsahuje vyjádření školitele i vedoucího ústavu či katedry, připojit k ní akceptační dopis, doklad o výši konferenčním poplatku (v případě žádosti o jeho proplacení) a v neposlední řadě také závěrečnou zprávu, v níž se hodnotí uskutečněná mobilita. Přiznává se mezi 50 a 100 % částky, která je vypočítána dle kombinace částek registračního poplatku, země cílové destinace a příspěvku na ubytování (jehož výše se také odvíjí od země cílové destinace). Pro mě to ve to výsledku znamenalo, že díky snaze o co největší úsporu na dopravě a ubytování mi přiznané stipendium pokrylo veškeré náklady.

Závěrečné zhodnocení? Celá konference proběhla ve velmi přívětivém duchu, sešli se zde skvělí lidé, kteří se zajímají o tvorbu hudebních skladatelek a snaží se ji představit ostatním jak po teoretické, tak po praktické stránce. Získala jsem velké množství informací o skvělých skladatelkách i jevech v hudebním světě 19. století, avšak nejvíce si cením množství navázaných kontaktů z různých částí světa. Účast na mezinárodní konferenci v zahraničí rozhodně není žádný strašák, je to naopak skvělý zážitek!

Foto Blanka Šnajdrová