S janáčkologem Jiřím Zahrádkou nejen o jeho nové knize

březen 2013 Eva Mikulášková Rozhovory 2013

Svůj profesní život jste zasvětil osobnosti Leoše Janáčka a jeho skladatelskému odkazu. Vaše pracoviště sídlí na Janáčkově náměstí na Ústavu hudební vědy, v Janáčkově archivu Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea a spolupracujete také s Janáčkovou operou na přípravě mezinárodního festivalu Janáček Brno. Která činnost Vás momentálně nejvíce naplňuje?

Ve své profesi jsem vždy hleděl na to, udržet si vedle vědecké činnosti také aktivity spojené s praxí. V průběhu času se občas stane, že některý okruh mých zájmů převýší nad jiným, ale většinou jsou spíše v rovnováze. Jako hudební historik se pochopitelně zaměřuji na vědeckou činnost, zároveň připravuji janáčkovské kritické edice, což úzce souvisí i s hudební a divadelní praxí. Spolupráce s festivalem Janáček Brno je oddychem od not a bádání, kterým se věnuji většinu času. Potom je tady pravidelná pedagogická činnost, ve které je asi nejdůležitější skutečnost, zda se daří vychovat další generaci muzikologů, kteří budou přínosem pro svůj obor. Učím asi 13 let a za tu dobu se podařilo mnoha studentům stát se nadějnými muzikology. Nejsou to samozřejmě jen moji žáci, ale také mých kolegů na hudební vědě. Pokud bychom chtěli mluvit o Janáčkovi, musím zmínit Veroniku Vejvodovou, která dnes pracuje v Muzeu Antonína Dvořáka v Praze a také Libuši Janáčkovou, moji kolegyni v Oddělení dějin hudby MZM. A pak je tu práce v muzeu – od péče o Janáčkův archiv, zapisování přírůstků po pořádání výstav apod. V současné době mě asi nejvíc naplňuje práce na kritické edici Janáčkovy Sinfonietty pro vídeňské nakladatelství Universal Edition.

„Divadlo nesmí býti lidu komedií“! Vaše nová kniha o Leoši Janáčkovi a Národním divadle v Brně se dostala na pulty obchodů. Jak dlouho jste na tomto vyprávění o vztahu Janáčka ke kultuře v Brně a jejich čelných představitelích pracoval, z jakých materiálů jste čerpal?

Práce na samotné knize netrvala dlouho - napsal jsem ji za necelé dva měsíce. Ale tomu předcházela dlouhá a důkladná příprava. Pokud se věnujete životu a dílu Leoše Janáčka bezmála 20 let, mnohé již víte, ale na pramennou faktografickou knihu by to nestačilo. Proto jsem důkladně studoval prameny uložené v různých institucích – především zápisy schůzí výboru družstva českého Národního divadla, které jsou dnes uložené v Archivu města Brna. Je to velmi zajímavé, ale časově dost náročné čtení (také kvůli tomu, že zapisovatelé často neměli příliš čitelné písmo). Navíc schůze se konaly každý týden, takže za třicet let se jedná o obrovské množství materiálů. Snad proto bylo toto téma dosud nezpracované – naštěstí pro mě. Velkou pomocí byl digitalizovaný dobový tisk na portálu Kramerius, přístupný on-line. To je luxus ještě před pár lety nepředstavitelný. Obrovskou pomocí byla také digitálně zpracovaná databáze janáčkovské korespondence. Další časově náročnou fází přípravy knihy bylo hledání zajímavé dobové ikonografie, která dosud nebyla publikována. Celkově ale musím říct, že to pro mě nebyla nijak nezáživná a zdlouhavá práce, spíš radostná. Z toho, že se nakonec knížka snad podařila, mám samozřejmě radost a o dobrém ohlasu svědčí řada pozitivních recenzí.

Janáčkova díla jste slyšel mnohokrát, studoval jeho partitury, korespondenci, vytvářel kritické edice jeho děl, publikoval... Jak jste sám přiznal, máte vytipovaná místa v operách, podle kterých soudíte, zda je inscenace kvalitní. Můžete doporučit ke zhlédnutí inscenace, které máte v oblibě?

Mám zkušenosti s inscenováním Janáčkových oper u nás i ve světě a díky detailní znalosti jeho hudebně dramatického díla tuším, co by mělo být pro inscenaci dané opery důležité. V žádném případě mi nevadí různé interpretace díla, ale provokuje mě uvažování některých režisérů, kteří svým přístupem desinterpretují myšlenku celé opery. Protože jsme nyní v období tzv. režisérských inscenací, problematických nastudování spíš přibývá. V poslední době mě asi nejvíc rozčílila inscenace opery Z mrtvého domu, kterou ve vídeňské Státní opeře připravil Peter Konwitschny. Na druhé straně mě nadchlo nastudování Káti Kabanové v londýnské National Opera (režie David Alden), na festivalu Janáček Brno 2012 jsme viděli vynikající Káťu Kabanovou Harryho Kupfera a Věc Makropulos Roberta Carsena. Také jeho Káťa Kabanová je výjimečná a ta je k vidění i na DVD. Na DVD je dostupná také moje oblíbená inscenace opery Z mrtvého domu (režie Patrice Chéreau). Nepřekonatelná je pro mě televizní inscenace Věci Makropulos Václava Kašlíka z roku 1966. Kašlík byl geniální v tom, že příběh prostě důsledně a přitom logicky a působivě převyprávěl bez potřeby postranních interpretací, zároveň jako detektivku plnou tajemství a místy i humoru, nadto k obsahu vhodném výtvarném řešení typu Laterny Magiky. Spolu s perfektním civilním herectvím vytvořil skutečný inscenační klenot. Takto jednoduše inscenovaný Janáček mi prostě připadá nejmodernější. Příliš velké interpretační výklady vlastně Janáčkovy opery vrací do 19. století.

Jako student jste zpíval ve sboru a přivydělával si psaním hudebních kritik pro večerní tisk. Nyní vedete Seminář kritiky a kulturní publicistiky, ale reálně již nejste recenzentem. Dá se srovnat typ kritiky tehdejší a soudobé? Jaká pravidla by, podle Vás, měla kritika mít?

Samozřejmě se situace určitým způsobem změnila. Já jsem ještě psal kritiky i několikrát do týdne a noviny je ochotně uveřejňovaly. Kritika tak nebyla pouze reflexí něčeho výjimečného, ale odrážela celkové kulturní milieu daného místa. To už je dnes bohužel nenávratně pryč. Z mého pohledu by nikdy (ať už tehdy nebo dnes) neměla být kritika urážlivá a zlá. I podstatné výtky se dají formulovat kultivovaně a slušně a člověk nesmí zapomínat na určitý morální aspekt kritiky – tzn. že i slovem se dá vážně ublížit. A to celým uměleckým souborům, ale především jednotlivcům.

Pozoruhodné je, že se jako hudební vědec zabýváte i výtvarným uměním. Několikrát jste publikoval texty o významné osobnosti Dalibora Chatrného a pomáhal mu v jeho pokročilém věku organizovat výstavy. V červenci minulého roku Dalibor Chatrný zemřel. Jaké jsou Vaše vzpomínky a zážitky? Nese Váš syn jméno po tomto tvůrci?

Dalibora Chatrného jsem si velice vážil a jsem přesvědčen, že je to jedna z vrcholných osobností českého umění druhé poloviny 20. století. Nejen jeho dílo, ale i jeho myšlení bylo obdivuhodné. Hodně jsem se od něj naučil a pochopil, za což mu vždy budu vděčný. Bylo to intenzivní přátelství a i navenek z toho vzešlo mnoho pozitivního – kompletní on-line katalog autorova díla, několik kvalitních výstav atd. Musím přiznat, že mi opravdu schází. Je pravdou, že můj syn Dalibor dostal jméno po Daliboru Chatrném, ale vybrali jsme toto jméno i z jiných důvodů – také podle Smetanovy opery, kde je Dalibor „udatný, statný rek.“ A také se nám líbilo, že neexistuje žádný svatý Dalibor. Jinak co se týče výtvarného umění, je pro mě důležitým protipólem mé muzikologické práce. Baví mě, zajímá mě a je to určitý odpočinek od not. A navíc většinu mých blízkých přátel tvoří právě výtvarníci.

Dokument o životě evropsky ceněného malíře, grafika a neúnavného experimentátora, který zemřel po dlouhé nemoci ve věku 86 let v roce 2012 zde.

Přiznal jste se, že v mládí jste lehával na pohovce, kouřil a pročítal si klavírní výtahy a vybranou literaturu. Jak relaxujete nyní?

Pochopitelně už to není jako za starých dobrých časů. V posteli už žel nekouřím a odpočívám paradoxně u práce – nejspokojenější totiž jsem, když poté, co děti usnou a doma je klid, si uvařím čaj a pracuji na kritických edicích. Tento rituál mě naplňuje spokojeností a klidem. Někdy u toho poslouchám rozhlas. A jiný druh relaxace je s dětmi – rád s nimi chodím do divadla, zejména starší dcerka už je zkušenou operní divačkou. Je to vnímavá posluchačka a cením si toho, že je zatím ochotná se mnou do divadla chodit…

Velice Vám děkuji za rozhovor.