S Lukášem Bednaříkem o Ondráši a nejen o něm

Foto Michael Romanovský

Houslista Lukáš Bednařík je absolventem brněnské konzervatoře a magisterského studia na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. To absolvoval v roce 2006. Jako člen komorních souborů se stal laureátem mnoha soutěží, zúčastnil se také několika mistrovských interpretačních kurzů a koncertoval v mnoha zemích Evropy i v USA. Je zakládajícím členem Graffova kvarteta (od roku 1997), kde působí na pozici druhých houslí. Profesně je však již od roku 2007 členem brněnského Vojenského uměleckého souboru ONDRÁŠ, jediného profesionální tělesa svého druhu u nás, provozovaného Ministerstvem obrany České republiky. V souboru vystřídal hned několik postů, nyní je vedoucím uměleckého úseku a s celým ansámblem se chystá na netrpělivě očekávaný premiérový pořad k 65. výročí založení Ondráše.

Děkuji, že jste si udělal čas na rozhovor pro internetový časopis Musicologica, který provozujeme pod záštitou Ústavu hudební vědy FF MU. Pocházíte z Bílovic u Uherského Hradiště, tedy ze svérázného regionu se silným vztahem k lidové tradici. Na úvod se tedy nelze nezeptat – jaký je Váš vztah k lidové písni a k lidové tradici?

Já děkuji za pozvání. Myslím, že tento vztah jasně definuje už podstata mé práce v Ondráši. Je to srdeční záležitost, kterou by vzhledem k časové a někdy i psychické náročnosti člověk bez lásky k folkloru dělat nemohl. Tento vztah ve mně od dětství podporoval zejména tatínek, který – i když jako „nemuzikant“ – měl folklor velice rád, a tak jsme měli doma hodně gramodesek s nahrávkami různých cimbálových muzik a lidových zpěváků. I to možná trochu předurčilo můj vztah ke studiové práci, který mě později přivedl na několik let až do hudební režie v Ondráši. V Bílovicích sice působí folklorní soubor Včelaran, ale jelikož jsem v dětství trávil hodně času u dědečka v Částkově, kde hrávala na hodech jenom dechovka, můj první aktivní kontakt s cimbálovou muzikou proběhnul asi až v osmi letech v Uherském Hradišti.

Pokud se nemýlím, na přelomu 90. let jste byl členem dětské cimbálové muziky Lidové školy umění v Uherském Hradišti, dnešní Základní umělecké školy. Vaše sestava byla jednou z prvních dětských muzik pedagoga a houslisty Pavla Štulíra, který s velkými úspěchy vychoval hned několik generací muzikantů a je v této činnosti stále aktivní. Jak na toto období vzpomínáte? Měl jste ambice hrát v cimbálové muzice?

První krůčky k lidové muzice jsem prožil v Hradišťánku, kde mě vedli otec a syn Gabrielovi. Naši sestavu tehdy primoval Michal Kristýnek, později dlouholetý člen Hradišťanu, dnes vůdčí osobnost a „hlas“ kapely Ponk. Michal byl o něco starší a zažili jsme spolu spoustu legrace
a lumpáren, moc rád na tu dobu vzpomínám. Pod vedením Pavla Štulíra jsem
v cimbálové muzice „lidušky“ strávil pouze jeden rok. Pak jsem byl převelen do komorního orchestru, jelikož jsem se připravoval na konzervatoř a bylo rozhodnuto, že je zapotřebí více klasiky. Musím se přiznat, že ten rok ve školní cimbálce byl pro mě dost těžký, protože jsme nastoupili po velice silné sestavě, kterou primoval Pavel Rajmic – syn primáše Cimbálové muziky Jaroslava Čecha. Naši sestavu jsem ten zmíněný rok primoval, což pro mě jako dosavadního tercáše byla opravdu zkouška ohněm. Už tehdy jsem si uvědomil, že jsem typově spíš ten druhý hlas, což se později naplno projevilo právě v kvartetu nebo v Ondráši.

Jak už jste řekl, dostal jste se potom do Vojenského uměleckého souboru ONDRÁŠ, kde na různých postech působíte již 12 let. Začínal jste v orchestru na postu třetích houslí. Vzpomínáte si na impuls, který Vás podnítil k tomu jít do výběrového řízení?

Po odchodu na konzervatoř jsem na delší dobu ztratil s folklorem kontakt. Moje první vzpomínka na Ondráš je setkání s tehdejším primášem Karlem Martišem, který na nás mladé konzervatoristy svojí hrou velmi zapůsobil. Myšlenka přihlásit se do Ondráše byla vlastně dílem náhody. Jako čerstvý absolvent JAMU jsem se rozhodoval, kam dál, a protože v té době spolu kvarteto hrálo už devátým rokem, můj primární zájem byl zůstat v Brně a pokračovat.
Shodou okolností bratranec našeho primária Štěpána Graffeho Lubomír byl v té době čerstvě primášem Ondráše, a tak jsem se dověděl, že se v ondrášovském orchestru uvolní místo. Vzhledem k mé dosavadní praxi ve folkloru to byla celkem odvaha. Konkurz proběhl, místo jsem získal, ale musím říct, že s Lubošem to žádná procházka růžovým sadem na začátku nebyla. Možná právě kvůli těm příbuzenským vztahům mezi mým stávajícím a budoucím vedoucím jsem dostával dost jasně najevo, že žádnou protekci nemám očekávat a budu si muset všechno „odmakat“ stejně jako ostatní. Začal jsem pěkně odzadu u třetích houslí a postupně jsem se časem posouval dopředu až na zástupce vedoucího orchestru. Živě si pamatuji, jak stresující pro mě bylo po pěti měsících v orchestru učit se nazpaměť repertoár do několika programů na japonské turné, který měla většina kapely již v malíčku.

Archiv VUS Ondráš

V orchestru už pár let nepůsobíte – donedávna jste byl hudebním režisérem tělesa a od
1. července jste nastoupil na post vedoucího uměleckého úseku. Jaké jsou hlavní rozdíly mezi náplněmi posledních dvou pozic? Nechybí Vám někdy to „muzikantství“, když orchestr sledujete z hlediště nebo řekněme z „kancelářské židle“?

Musím přiznat, že pomalu chybět začíná, protože byrokracie se postupně s výměnou postů stupňuje a já jsem přece jen vyšel z uměleckého prostředí. Na druhou stranu, ten přechod byl postupný, protože Ondráš je relativně malý kolektiv se specifickým zaměřením, a když se ukáže, že někdo má schopnosti i mimo svoji pozici, je to velmi kvitováno. Takže už při hraní v orchestru jsem postupně vyzkoušel určité produkční povinnosti, například přípravu výběrových řízení na nákup hudebních nástrojů. V pozici hudebního režiséra jsem pomáhal se spoustou administrativních věcí dlouholetému vedoucímu uměleckého úseku Čestmíru Komárkovi.
Projít si všemi těmi pozicemi byla velmi zajímavá zkušenost. Člověk pak stejné věci vnímá dost odlišně. To, co se zdálo jasné na jedné pozici, na další vidí v úplně jiném světle. Osobně mě to snad naučilo i určité pokoře, protože opravdu nic není černobílé a je potřeba vidět situace z co nejvíce úhlů. Každá část souboru má své potřeby a neexistuje jedno správné řešení. Je pak úkolem vedoucího, aby rozhodoval v co největší prospěch celku a dokázal všechny získat pro společnou myšlenku.

Pozici vedoucího uměleckého úseku jste převzal po zmíněném Čestmíru Komárkovi, který v Ondráši působil několik dekád a je ikonou, nebojím se říct legendou tělesa. Jak moc těžké nebo závazné je vystřídat člověka, který se v Ondráši o mnohé zasloužil?

Odpověď na tuto otázku je trochu složitá. Ono je vlastně nemožné na něho navázat. Vzhledem k Čendovým nesmírným zkušenostem, a zároveň velmi odlišné době, kdy začínal a působil v souboru on, je podle mě v podstatě nereálné snažit se být druhým Čendou Komárkem. Bylo by to snad i chybou. On sám říká, a s tím souhlasím, že nám může předat odkaz, ale dál už musíme jít vlastní cestou.

V neděli 13. října uvedete v brněnském Janáčkově divadle celosouborovou premiéru „kRok za kRokem“, kdy budete slavit zmíněné 65. výročí souboru. Zajímavé ale je, že den předtím v Sono Centru uspořádá výroční pořad ke svým 70. letům brněnský soubor Poľana. Věděl jste dopředu o této události, respektive musel jste nějak korigovat datum Vaší premiéry, nebo je tento dualismus „výročí brněnského folklorismu“ dramaturgickým cílem souborů?

Nevím, jak dlouho dopředu plánovala termín pro své výročí Poľana, my jsme jej znali už na podzim loňského roku a byl určen hlavně volným termínem Janáčkova divadla, jehož budova je velmi vytížena. Až posléze nám přišlo úsměvné, že jsme se s Poľanou takto potkali. Za nás je to ale opravdu náhoda a vzhledem k odlišnému pojetí folkloru u obou souborů je pro diváky vlastně dobře, že budou moci v jednom víkendu zhlédnout oba soubory a s nimi pestrost brněnské folkloristické scény.

Archiv VUS Ondráš

Hudbu k pořadu vytvořil Jiří Slavík, skladatel, jazzman a multiinstrumentalista, který již s Ondrášem několikrát spolupracoval. Mohou se diváci, často po Ondráši vyžadující tradiční zpracování lidové kultury, tentokrát těšit na její více stylizované pojetí?

S Jiřím Slavíkem začala naše spolupráce před několika lety. Poté, co získal hudební cenu Anděl za nahrávku Mateřština, hledal kapelu, která by mu umožnila přivést tento projekt na pódia. Docela živě si pamatuji jeho tehdejší návštěvu u nás v Ondráši spolu s uměleckým ředitelem festivalu JazzFestBrno Vilémem Spilkou. Působili na nás jako zjevení. Byla to velká pocta a zároveň výzva, protože Ondráš získal možnost dostat se na pódia do té doby nepoznaná. Spolupráce to byla velmi obohacující, jelikož Jirka je opravdu mimořádný muzikant, skladatel i aranžér. Na základě této zkušenosti jsme došli k myšlence, že bychom ho rádi získali pro některý z našich dalších programů. Už dříve nám prozradil, že zahrát si v Ondráši býval jeho dětský sen. A protože již nějakou dobu uvažoval o spojení svojí hudby s tancem, rozhodl se spojit splnění snu s touto výzvou. Po společné konzultaci jsme došli k rozhodnutí, že hudba i text budou autorské a Jirka se vrhnul do psaní s živelností a zápalem sobě vlastním. Neznám mnoho podobně produktivních tvůrců, kteří by přesto tvořili na tak vysoké umělecké úrovni. On sám rád mluví o hudbě ke „kRoku za kRokem“ jako o svém dítěti, což svědčí o tom, s jakou láskou a zanícením k tvorbě přistupuje.
Není to ale samozřejmě jen o hudbě. Obrovský kus práce na představení odvedl vedoucí taneční složky Ondráše Honza Kysučan společně s Lenkou Fučíkovou, která byla v minulosti také naší členkou a působila mimo jiné v Slovenskom ľudovom umeleckom kolektívu v Bratislavě. Na choreografiích se podílela celá řada dalších skvělých lidí, jmenoval bych například Stanislava Marišlera, uměleckého vedoucího Slovenského ľudového umeleckého kolektívu, či Barboru Bielkovou, bývalou tanečnici Ondráše a současnou členku baletního sboru Národního divadla Brno. Dále bych rád zmínil Davida Pavlíčka, Dominika Telekyho, Marka Gregu, Rudu Danajoviče, Jitku Hlaváčovou, Anežku Knotkovou nebo za režii Alžbětu Burianovou…
Rozhodnutí jít do spolupráce s těmito umělci vyplynulo většinou z našich předešlých zkušeností, tentokrát jsme se společně vydali na novou, trochu alternativnější cestu. Je to možná
odvaha, protože Ondráš se dříve věnoval dejme tomu více tradičnímu pojetí folkloru. Nicméně musím podotknout, že ze své podstaty je souborem uměleckým. U představení „kRok za kRokem“ je vše pouze inspirováno folklorem. Jsme si vědomi, že jsme se vydali trochu na tenký led, ale zároveň jsme chtěli dát souboru k 65. výročí dárek, který ve svém portfóliu ještě nemá. Moc se na to všichni těšíme – mně osobně se ty nápady moc líbí a doufám, že budou přijaty kladně.

Na sociálních sítích souboru donedávna kolovaly příspěvky o natáčení nového CD. V jaké fázi nahrávání se nyní nacházíte? A jaký je to pocit mít za sebou CD jako interpret a jako hudební režisér, případně vedoucí uměleckého úseku?

Rádi bychom zmíněné CD představili posluchačům k výročí souboru na premiéře. Po dlouhé době se jedná o profilovou nahrávku Ondráše a jsme rádi, že jsme ji mohli nahrávat spolu s režisérem Janem Rokytou mladším ve studiu S1 Českého rozhlasu Ostrava. Byla to velká zkušenost, která orchestr posunula zase o kus dál a já věřím, že si posluchači nahrávku užijí podobně jako interpreti práci na jejím vzniku.
K těm pocitům na různých pozicích. Pro člověka, který má to štěstí vyzkoušet si studiovou práci před i za mikrofony, to vnímám jako zkušenost naprosto zásadní. Najednou může vidět věci v úplně jiném kontextu. Jako interpret jsem řadu faktorů nevnímal, až teprve postprodukční práce na nahrávkách mi umožnila si spoustu detailů uvědomit a tím posunout samotnou interpretaci výš. Během studií na JAMU jsem měl poprvé možnost asistovat v režii u několika nahrávek klasické hudby a už tehdy jsem si uvědomil, že mě to prostě baví.

Jaké má Ondráš plány po premiéře? Můžete čtenářům Musicologicy prozradit něco z jeho záměrů pro další kalendářní rok?

Jak už jsem naznačil, chceme se po tomto výletu vrátit na cestu tradičnějšího pojetí umělecké prezentace folkloru na pódiu. Pro příští rok připravujeme obměnu celosouborového komponovaného pořadu, ve kterém divákům nabídneme tance a hudbu z vybraných regionů. Chystáme také kompletně nový vánoční koncert. V budoucnosti máme v plánu volné pokračování úspěšného dětského pořadu „Zatoulané pohádky“, na což se osobně moc těším.

Soukromý archiv Lukáše Bednaříka

Přesuňme se ještě krátce k druhé rovině Vašeho zájmu. Přes 20 let působíte v Graffově kvartetu a jak jsem si všiml, stále poměrně hojně a aktivně vystupujete nejen v Brně, ale i v jiných koutech republiky. Kde hledáte inspiraci a zápal pro setrvání v této činnosti v prakticky nezměněné sestavě?

Kde hledáme inspiraci a zápal se občas ptám i sám sebe. Čím je člověk starší, zejména potom co přijdou děti, začne uvažovat nad pořadím priorit a logicky přijdou otázky tohoto typu. Obzvlášť když den má stále jen dvacet čtyři hodin. Kvarteto je něco jako manželství po dvaceti letech. Přijdou krize, ale víte, že nechcete odejít. Setrvání v tomto svazku vás naplňuje někdy až iracionálním uspokojením vzhledem k vynaloženému úsilí. Z časového hlediska je to vlastně další poloviční úvazek a plánování zkoušek bývá někdy hodně zajímavé vzhledem ke čtyřem různým zaměstnáním, která musíme spojit do jednoho rozvrhu. Je to však hluboce osobní záležitost, ke které člověk spěje celý život.
My jsme měli to štěstí, že vedle brněnských pedagogů jako byli Miloš Vacek, Bohumil Smejkal nebo Adolf Sýkora, kteří nám položili kvalitní základy kvartetní hry a později výrazně rozvíjeli naše umělecké cítění a principy, se na našem vývoji podílela i řada zahraničních osobností. Zdaleka nejvíce naše životy, a nejen ty pracovní, ovlivnil Jerry Horner, který nás naučil fascinaci vytvářením společného zvuku, životem a dialogem mezi jednotlivými nástroji i lidmi. Náš vztah v průběhu let přešel do hluboce osobní roviny, a když v loňském roce odešel do kvartetního nebe, bylo to pro každého z nás jako ztráta v nejbližší rodině. Byl to vlastně on, kdo nám dal inspiraci, ze které čerpáme třeba i v těžkých chvilkách dodnes, a kdo pro nás kvarteto učinil něčím mezi koníčkem a posláním.

Graffovo kvarteto přichystalo již několik cyklů zvaných Vox Imaginis, kde kombinujete hudbu a poezii. Dramaturgem cyklu je primárius kvarteta Štěpán Graffe, chci se však zeptat, jestli se i Vy a ostatní členové tělesa podílíte na výběru hostů či repertoáru?

Štěpán Graffe je opravdu takovým duchovním otcem a spolu s Jiřím Besperátem také produkčním tohoto cyklu. O jeho dramaturgii samozřejmě mluvíme i společně, kvartetní repertoár je natolik obsáhlý, že jsou stále nějaké sny, co by si chtěl člověk ještě zahrát. Prvotní myšlenka na vytvoření cyklu však vzešla od již zmiňovaného Jerry Hornera. Přesvědčil nás, aby si kvarteto vytvořilo vlastní pravidelný cíl budování repertoáru, což dnes zpětně vnímáme jako velmi důležitý milník.
Zajímavé jsou někdy i plány na oslovení herců, kteří s námi uměleckým přednesem spolupracují. V minulých letech se nám podařilo získat opravdu významné osobnosti jako např. Alfréda Strejčka, Jitku Molavcovou nebo Josefa Somra. Musím říct, že i pro nás samotné na pódiu je často prolnutí hudby a slova umělců takového formátu velkým zážitkem. Už teď můžu prozradit, že pro další ročník Vox Imaginis se nám podařilo oslovit další zajímavá jména
a posluchači se mají opravdu na co těšit.
Dnešní dramaturgická tendence je obecně hrát nové nebo neobjevené skladby. Já jsem byl už na konzervatoři velkým zastáncem soudobé a progresivní hudby, doslova jsem hltal např. hudbu Alfreda Schnittkeho. V té době ještě žil a spousta mých spolužáků ji neznala. Postupem času jsem si však uvědomil, že stejně jako v životě, tak i v hudbě musí být rovnováha. Jsem přesvědčen, že pokud hráči nemají „nahráno“ a neprojdou si intenzivně základním kvartetním repertoárem všech těch Beethovenů, Schubertů, Mendelssohnů a Dvořáků, nemohou dobře hrát ani to, co z nich vychází, včetně soudobé hudby. To je dnes podle mě zásadní myšlenka nejen v hudbě, otázka jakési kontinuity a myslím, že se ji snažíme reflektovat i v dramaturgii Vox Imaginis.

Jana Šuplerová Kovářová

Jak musí být čtenářům Musicologicy jasné, kombinujete profesní dráhu organizačně-vedoucí s aktivním muzikantstvím. Už jste to trochu naznačil, ale dá se pro představu nějak konkrétněji odhadnout nebo porovnat, co zabere víc času a příprav? Jak se Vám daří sladit si kalendář – zvládáte k tomu třeba ještě chodit na koncerty?

S tím laděním kalendáře je to občas velmi složité někdy si přeji, aby den měl 36 hodin. Logicky vzato někde se to musí odrazit a bohužel momentálně tím nejvíce trpí můj osobní volný čas. Například v Ondráši je člověk nucen organizačně často improvizovat. Mnohokrát se mi stává, že mám jasně naplánovaný den a večer zjišťuji, že z plánu zůstala polovina. Čas na housle pak přichází většinou po večerech, kdy s kvartetem také nejčastěji zkoušíme. Přesto se to s určitým nasazením zvládnout dá. Musí, protože si zatím nedovedu představit, že bych přestal aktivně hrát.
Pokud jde o čas na koncerty, snažím se navštěvovat akce, jak to jde. Člověk v tomto oboru by měl mít naposloucháno a oddíváno. Není to sice zdaleka v takové míře jako za studií, na druhou stranu, pokud mě nějaká akce opravdu zaujme, nemám problém sednout do auta a jet se na ni podívat třeba na druhý konec republiky. Jednak mě to stále baví a zároveň to ze své pozice cítím jako určitou povinnost. Mít přehled o kulturním dění považuji za otázku profesionality.

Na závěr si dovolím možná trochu na odlehčení – posloucháte doma hudbu? Jestli ano, tak jakou?

Hudbu poslouchám téměř neustále. Přístup k nahrávkám dnes velmi usnadňují různé streamovací služby, což za našich studií nebylo. Pokud jsme chtěli mít naposloucháno, museli jsme buď na koncert nebo do knihovny trávit hodiny za horami CD a gramodesek. Dnes je všechno na jeden klik ve vaší kapse. Postrádá to sice určitou hloubku a romantiku procesu seznamování se s novou hudbou tak, jak jsme jej prožívali na konzervatoři my, ale musím přiznat, že je opravdu pohodlné mít možnost kdykoliv potřebujete projít si 20 variant interpretace jedné skladby. Občas se přistihnu, že poslouchám i věci, které bych dříve nechal bez povšimnutí, Je to možná tím časem stráveným v hudební režii, protože mě dnes čistě z technického hlediska dokáže zaujmout i jen zvukově zajímavá nahrávka – jak je udělaná, proč je zvuk chytlavý a podobně. Abych to shrnul – poslechnu si to, co není hloupé.

Mnohokrát děkuji za Váš čas a přeji Vám, Ondráši i Graffovu kvartetu vše dobré.