S Milošem Štědroněm o hudbě, literatuře a jejich propojení

Rozhovory 2014

Na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně jsi studoval češtinu a hudební vědu, v čem vidíš jejich propojení a jak Tě tato studia dál formovala?

Češtinu jsem studoval proto, že nebyla jiná kombinace, ale nikdy jsem toho nelitoval. Hudba byla jedině v kombinaci s češtinou, a to s hudební výchovou, kterou jsem po prvním ročníku převedl na studium hudební vědy. Tenkrát jsem strhl celý ročník, ve skupině nás bylo sedm osm, a všichni jsme pokračovali na hudební vědě. Začal jsem studovat 1959, čestina byla tehdy jedna z nejlepších věcí, co se tu na fakultě v 60. letech nabízela - čeština, historie, také romanistika a anglistika. Na češtině „dožíval“ akademik Trávníček, kterého jsem ještě dvakrát viděl na přednáškách, potom už ochořel a nahradil ho Mirek Čejka. Zažil jsem takové lidi, jako byl Lamprecht, Šlosar, Čejka, Jeřábek, Suchomel a celá řada dalších. Byla tam nepřerušená linie od strukturalismu a od konkrétního formalismu, která se táhla, ta 50. léta to překryla jen velice krátce, cítila se avantgardní tradice 30. let, kdy byl v Brně Roman Jakobson, to všechno se znalo. Potom jsem měl v estetice Olega Suse, se kterým jsem se velice sblížil.

Tato kombinace v Tobě možná pomohla rozvinout tu obrovskou renesanční osobnost s až encyklopedickými znalostmi, kterými všechny udivuješ.

To nevím, ale bohemistika je úžasná v tom, že má několik poschodí - jednak je tam literatura, která obvykle přitahuje ty umělečtější typy, a potom lingvistika, která je jakási matematika toho oboru. Je otázka, co jazyk je. Je to nějaký systém, informační kód, a pokud se pracuje s informacemi, tak je to informatická záležitost. Toto jsme všechno věděli a nějakým způsobem jsme k tomu byli vedeni, vliv strukturalismu tady určitě byl. K tomu byla volnost literatury, a v 60. letech přece jenom přišlo uvolnění, v té době vznikaly největší věci Kunderovy – Žert, Vaculíkova Sekyra, Hrabal; tím se žilo. Na konci 60. let vznikl Provázek, na jehož vzniku jsem se podílel.
Čeština mě nějakým způsobem zkáznila nebo vedla k tomu, že aspoň jednu literaturu jsem chtěl znát pořádně. A kromě toho jsem byl hodně zaměřen i encyklopedicky, byl jsem vždy lektoman. Když jsem viděl nějakou knížku, hned jsem ji chtěl číst a znát ji, vždy jsem sledoval světovou literaturu ve všech možných aspektech. V tomto směru nám nabízela po hubených 50. letech SNKLHU a později Odeon rozhled, vydávali veliké edice, světovou četbu, později přišel časopis Světová literatura – to všechno se dalo sledovat a usledovat. Ani v 70. letech se to nepodařilo zcela vymýtit. Podařila se velká spousta věcí, velká spousta věcí byla zakázaná a nepodařila se, ale to je osud literatury asi ve všech režimech; v některých méně, v některých více.

Když se vrátím k propojení lingvistiky a hudby, s profesorem Šlosarem jsi spolupracoval na knize Dějiny české hudební terminologie.

Byl jsem Šlosarův žák. Když jsem přišel na fakultu, spojil jsem se s ním a začali jsme vydávat studie tohoto typu, kde jsme prolínali hudbu s jazykem a řešili jsme terminologické otázky. Studií jsme napsali během 70. a 80. let poměrně hodně a z toho vznikla ta kniha, jen jsme vše vycizelovali a dali dohromady.

Jak se stane, že člověk pojme tolik znalostí? Máš nějaký grif na načerpávání informací?

Ten grif už je středoškolský, protože mě bavilo učit se hodně věcí nazpaměť, dodneška znám první hlavu z Oněgina v ruštině, znal jsem kus Fausta německy, i český překlad Otokara Fischera, protože mi připadal zajímavý. Znal jsem hodně z české poezie. Recitovával jsem si pro sebe, nikdy jsem se neúčastnil nějakých soutěží, že bych vystupoval jako recitátor - ne že by mě to nebavilo, ale já jsem obvykle na těch soutěžích hrával a přišlo mi blbé soutěžit i za druhou disciplínu.
To roste časem, jak člověk stárne. Jak jsem s věcmi přicházel do styku, tak jsem si to buď zapamatoval, nebo jsem se k tomu vrátil. Třeba latina - všelikajaké aforismy, vhodná rčení, apte dictum, jak se tomu říká, citáty. Kusy čtyřverší, pětiverší, hexametr nebo pentametr dám dohromady z Vergilia, z Ovidia, Horatia Flaca; nebo nějakou báseň, která mě zaujala. Taky to mělo třeba hudební příčiny, že, Jan Novák napsal geniální kantátu Passer Catulli, Katulův vrabčák.

Četla jsem ve vzpomínkové knize o Janu Novákovi, že ses účastnil natáčení jeho skladby Anna amat bananum et ananasam.

Ano, samozřejmě, Novák je mistr novolatinské poezie. Já jsem měl tu čest, že jsem teď nedávno – teď to bude rok – byl u přenesení ostatků Jana Nováka. Byl jsem jeden z těch, co mu mohli mluvit u hrobu, a tak jsem tam citoval jeho poezii, protože je veliká a hrozně zajímavá. Novák je musicus poeticus, někdo, kdo je spjat se slovem, přitom je to hudebník par excellence, jeden z největších českých skladatelů 20. století. O tom jsem přesvědčený, že je to zjev rovnomocný s Bohuslavem Martinů. Ale myslím, že jeho doba ještě přijde. Poznamenala ho samozřejmě 70., 80. léta a emigrace. Když emigroval, blížil se k padesátce, člověk bývá na vrcholu a on se musel tlouct po nějakých hudebních školách a trvalo to dlouho, než se aspoň trochu uchytil. Kdyby působil na nějaké veliké instituci, tak by se určitě prosadil celoevropsky. Takhle to bude trvat déle, ale věřím, že se to časem podaří.

Zajímáš se o udílení literárních cen?

No jejda, hned druhý den po udílení letošních knižních cen Magnesia Litera jsem si koupil sbírku Past na Brigitu Jakuba Řeháka. Na přenos jsem se díval – byl jsem zvědavý i na zapojení La Putyky do předávání cen a celkově se mi líbily i reakce spisovatelů – měl jsem pocit, že si na nic nehráli a mluvili skutečně to, co si myslí.

A co máš aktuálně rozečteno?

Vždycky mě fascinoval Marx, když kdesi kdysi řekl, že je nemocný, když si jednou za rok nepřečte Aischyla, Shakespeara, Danta… Já si jednou za rok rozhodně čtu Gribojedova: Hoře z rozumu (které dosud bohužel nikdo z Čechů pořádně nezrežíroval, a přitom je to krásná hra), potom miluju Puškina, podle mě je to největší básník 19. století. Od Marxe se liším v tom, že nemusím Danta – ale když už, tak čtu jeho Peklo, u kterého srovnávám překlady Bablerův, Vrchlického a dívám se i na italský originál, který je rytmicky nádherný.
A z moderní literatury čtu všechno, co mi přijde pod ruku – například rozhovory Kantůrkové se Svobodou, kde se smutně a tragikomicky ukazuje, že disidentka Kantůrková i Svoboda, první předseda komunistů po roce 1990, se shodují na tom, že co se u nás teď dostalo do popředí, jsou korupčníci a darebáci, kteří nemají nic společného s demokracií. V tomto se shodli a slušně spolu diskutují. Jako idoly a kořeny zla ukazují miliardáře a milionáře, kteří u nás přišli kdoví jakým způsobem k penězům. Pak jsem přečetl velmi zajímavou monografii Jiřího Křesťana o Nejedlém, která teď byla oceněna Magnesiou literou jako literatura faktu. A teď jsem právě dočetl novou monografii Krystyny Wanatowiczové o Miloši Havlovi – český filmový magnát.
Vždycky si přečtu i něco v němčině – mým nejoblíbenějším autorem kupodivu není Goethe, od něho mám rád konec a začátek Fausta. Kompletně mám rád tvorbu Thomase Bernharda a Petera Handkeho. A koho miluju bez jakýchkoli výhrad, komplet a celého – to je Heinrich Heine, naprosto úžasný ironik a sebeironik, který si i z vlastní blbosti může udělat legraci. Jednou za rok si musím přečíst jeho Německo: Zimní pohádka (Deutschland: Ein Wintermärchen). To je cyklus, ze kterého se učili břitkosti všichni naši satirikové.
Pak čtu celého Shakespeara i „antishakespeara“ – důkazy o tom, že Shakespeare není Shakespeare. A přečtený mám také celého Hilského komplet.

Dá se říct, jestli víc relaxuješ poslechem hudby, skládáním nebo čtením?

Asi vším, skoro stejně. Při skladbě si člověk velice odpočine, pokud to dělá sám pro sebe a baví ho to. Horší jsou zakázky, které člověk musí dělat, protože je z nějakého důvodu přijal. To je u mě naštěstí dost málokdy – když vezmu zakázku na nějakou scénickou hudbu, tak je to převážně z toho důvodu, že tu věc chci dělat a že mě to baví. A pokud píšu pro sebe, tak mě samozřejmě baví nejvíc a přitom relaxuji stejně jako při četbě nebo při poslechu. Poslouchám hodně hudby a také hudbu s obrazem – opery a muzikály, rád sleduji veškerou vizualizovanou hudbu.

Která opera je Tvá nejoblíbenější?

Jé, tak to bychom vyjmenovávali hodiny a hodiny. Z každého období něco upřednostňuji, ale člověk by potřeboval deset životů, aby všechno poznal. Mám rád takové lokální objevy – v poslední době permanentně poslouchám Mozarta, úplně do detailů, opery, které se běžně nehrají, i mladého Mozarta. Tím doplňuji Rossiniho a Meyerbeera. Pořád sleduji barokní operu francouzskou, Lullyho. Pochopitelně se vracím k Monteverdimu.[1]

Aby Tě opera chytla, musí mít silnou melodii? Nebo Tě zajímá téma a dějová linka?

Opera je útvar dějově nedějový – dějovost opery stoupá exponenciálně od Verdiho a Wagnera výš. Do té doby nezáleží na ději – nejjednodušší děj je v mytologických operách 17. století. Od poloviny 17. století už mytologie nestačí, autoři hledají příběh a děj. Potom přijdou převraty s operou buffa, která znovu objeví commedii dell‘arte. Ale stejně všichni vědí, jak to skončí – jsou dva milenci, mezi které leze nějaký starý blbec, rodiče nebo jiní intrikáni, ale samozřejmě to musí skončit dobře. Příběh je pak tvořen způsobem vyprávění – včetně výstupu sluhů a tak. Nejde o to, co, ale spíš jde o to, jak. A potom od 19. století se opera stává čím dál víc literární záležitostí, dokonce se užívá pojmu literární opera. Strauss udělá Salome podle hry Oskara Wildea nebo Janáček zkomponuje Příběhy lišky Bystroušky podle komiksu.
Dnes již sleduji spíše režijní linii, přístup k opernímu dílu. Dneska je trend silných režisérů, kteří na sebe chtějí strhnout pozornost. Samozřejmě, jsou případy, že režisér naprosto roztříští děj, otřese jím do základů, ale i v tom se dají najít zajímavé polohy – když je pořád zachována logika příběhu a nové vidění ještě umocní hudební složku. Často to dělá Robert Carsen, jeho režie bývají úžasné – například jeho pojetí Rusalky. Přiznám se, že sbírám režijní zpracování Rusalky, mám jich asi deset, naposledy mě uchvátila Rusalka rakouského režiséra Martina Kušeje, kterou inscenoval v Bavorsku šokujícím způsobem. Když nic jiného, tak o tom alespoň 2 měsíce vycházely články, proti provedení protestovali zelení, environmentalisté a tak.

Nedávno měla premiéru Tvá opera Palackého truchlivý konec, vznikla podle textu Huberta Krejčího. Jak si vlastně vybíráš texty?

Vybírám si texty vesměs podle toho, co mě velmi zaujme. Dovedu si napsat libreto i sám, ale dělám to jenom v krajní nouzi, a když jsem přesvědčen, že by mi to nikdo neudělal.

A které libreto sis napsal sám?

Třeba Justýnu (Justýna aneb Maléry ctnosti. Didaktický singspiel podle Sada), ta byla provedena na Provázku. A pak jsem si napsal Lišku Bystroušku podle Těsnohlídka, ale úplně jinak než Janáček – pro děti a s dětskými písněmi. Ale na Huberta Krejčího velice sázím. Je naladěn na stejné frekvenci jako já. Je ironik a ještě víc sebeironik než ironik. Je to autor, který napíše třeba Krále Leara jako commedii dell‘arte – což je velké umění, když dokáže odsunout tragédii a vytáhnout komediální rysy.
Ale abych dokázal, že jsem taky libretista, dopsal jsem si u opery Palackého truchlivý konec postavu Kašpárka – který je sprostý a všechno komentuje, je to takový český, s prominutím, zmrd, který do všeho leze. Ale Hubert s tím souhlasil.

Pamatuji si, jaks mi jednou odhalil svoji lásku k Ladislavu Klímovi, chtěl jsi složit operu na námět knihy Utrpení knížete Sternenhocha.

Nejenom, že jsem měl sen, už mám 80 % toho Sternenhocha na stole! To je vysloveně pro Operu Diversu.[2] Už o tom slyšelo asi deset lidí, ale vždycky se to nějak zamluvilo. Ale mám dílo v takovém stádiu, že kdyby mi někdo řekl, že za 3 nebo 4 měsíce je premiéra, jsem schopen ji do tří neděl dokompletovat. Mám asi takových 20 scén, přitom průměrná délka scény je minutu až dvě, dohromady 40–50 minut hudby a myslím, že by to chtělo nejvýš hodinu. Musel bych přikomponovat několik scén, které mi ještě vysloveně chybí – obrovskou sborovou scénu Hej daemono, do prdele mi vskoč! Tenkrát jsme to plánovali s nebožtíkem Scherhauferem, že to budeme hrát na Provázku a po přestávce se všichni přesunou do foyer velkého divadla, kde se část odehraje v důstojném, snobském prostředí novorenesanční architektury, s císařem a celým dvorem. Najednou by se komorní opera pro 7 lidí změnila v monstrózní akci. Ale jenom na těch 20 minut! Tak to dělají velcí režiséři i dnes.
Ten Klíma je můj sen, snad se mi to podaří – a provedení Operou Diversou by bylo ideální. Na postavu Helmuta Sternenhocha je zase potřeba najít určitou figuru, tam jsem pomýšlel na herce Roberta Mikluše.

Doufám, že se provedení Utrpení knížete Sternenhocha s Tvojí hudbou co nevidět dočkáme a děkuji za rozhovor.