Skálopevně s přírodou

„Někdy je k tomu, abychom pochopili, třeba málo: stačí se podívat třeba na strom, spatřit v něm člověka v čase, a hned nám svitne: nikoli mimo náš svět, ale v něm je říše přírodního života.“ Miroslav Petříček[1]

Hitem letošních Vánoc je dle mnohých design blogů přírodní tematika. Představte si skleněné baňky naplněné větvičkami, peříčky, omotané smetanovou krajkou – čistota a krémové tóny. Když se řekne příroda a přírodní, vybaví se mi jméno výtvarníka a všeuměla Františka Skály. Jeho tvorba se do malé skleněné ozdoby vměstnat nedá, ale v adventním čase nebude na škodu ohlédnout se za jeho letně babí výstavou TRIBAL, která proběhla ve FAIT Gallery. Kurátor Svätopluk Mikyta komponoval expozici jako rituál, který rezonuje až ve Skálovský mýtus. „Je veřejnou vizuální slavností pro publikum, které se nebojí vstoupit do Sálu plného Nástrah, umělecké Zbrojnice Slasti a těší se na Oválný Sál!“ Návštěvník cestoval, ptal se symbolů, objevoval texturu, tektoniku materiálů a nechal se unášet asociacemi. Koštoval všemi smysly. Hledal zlaté prasátko v nasvícených štítech (Štítu). Každý se stal šamanem, navlékl na sebe kožešinu a nechal se unášet živly. Pavla Pečinková říká, že „Skála tvoří jako příroda“.[2] Tvoří pevně, ale plasticky a nápaditě. Modeluje malebné „magické krajiny“[3] a vkládá do nich život, příběh. Tak jako se na Vánoce vracíme domů, Skála se nejlépe cítí v objetí kořenů.

Legenda o vztahu člověka a přírody se zhmotňuje do absolutně nečekaně jednoduchých artefaktů, které přiznají svůj původ a nezapírají své příbuzné (materiál ze skládky, zbytky). Mít tak po ruce nějakou bajku o skále… Napadá mě akorát Poeův příběh Mlčení. V pusté, vrásčité krajině sedí na skále úctyhodný muž. Na sobě má prosté římské roucho a trpělivě snáší zkoušky, jež na něj klade ďábel. Čelí rozmanitým živlům. Statečně odolává až do chvíle, co démon zahalí krajinu do absolutního ticha. Z krajiny se stává vylidněný veřejný prostor odrážející scvrklé nitro – mlčící agora[4]. Duchové podobných míst, avšak mnohem rušnějších se vkrádají i do díla Františka Skály. Nebo on intervenuje do míst, kterými hýbají.[5] Slepuje torza schránek, sbírá, modeluje a kutí.

Ludvík Hlaváček shrnuje jeho přístup slovy: „U Skály je pod povrchem hravosti urputný zápas o udržení významů v rovině jediné společné „skutečnosti“ a energické odmítnutí všech nejasných hlubinných prožitků, v jejichž mlžném šerosvitu („pruda“) se spojuje pravda s klamem, obecnost s ryze soukromými zájmy. V díle plném hravosti se Skálovi daří jako málokomu překonat svůdnou touhu po seberealizujícím protlačování své individuality do díla.“[6] A jelikož v předvánoční čas by neměl být prostor pro ryze vlastní zájmy, pojďme vrůst do přírody.

Fotografie jsou převzaté z webu galerie.

---