Kdo nikdy v Sobotce nebyl, se obvykle jen nedůvěřivě zeptá: „Co tam proboha celý týden děláte?“ Odpověď není těžká. Hlavní náplní jsou pro největší procento účastníků festivalu dopolední dílny – od tvůrčího psaní, přes literární kritiku až po překladatelství z různých jazyků. Odpoledne pak následuje přehršel dalšího programu.
Označit Šrámkovu Sobotku pouze jako literárně-jazykový festival by bylo přinejmenším neúplné. Doprovodný program je rozepjat do mnoha směrů a zasahuje rozličné končiny umění. Literatura a jazyk pochopitelně zaujímají přední místo: počínaje ranními přednáškami, přes odpolední autorská čtení a konče nočním vzpomínáním na nedávno zemřelé spisovatele – literatuře se prostě uniknout nedá. Kromě toho však zde svůj prostor mají divadelní představení, rozhlasové hry a samozřejmě hudba.
Hudební program „Šrámkovky“ bývá vskutku rozmanitý. Abychom se konečně přesunuli k letošnímu roku: každoroční porci vážné hudby představoval koncert varhaníka Aleše Bárty spolu s trumpetistou Miroslavem Kejmarem. Na pomyslné druhé straně spektra potom stál recitál Jiřího Schmitzera a úplně mimo všechny normy bylo odpolední dechovkové zakončení festivalu pro starší ročníky. Sluší se podotknout, že po něm následoval ještě večerní koncert rock’n’rollových Prague Conspiracy. Prostor mezi těmito extrémy vyplnily koncerty kladenského Zrní, pražských OTK (kteří za své předposlední album získali Anděla v kategorii alternativní hudby) či plzeňské chansonové skupiny Annešanté.
Každý ročník má své jednotící téma, letos jím byla Norma (a s tím související její překračování). Zejména ranní přednášky o jazykových normách vyvolávaly bouřlivé diskuse; normy pravidelně porušoval i festivalový časopis Splav!, který zachycoval každý den dění v Sobotce. I divadelní představení byla záměrně vybírána tak, aby tematicky či formálně nebyla zcela „normální“.
A jaký byl nejsilnější moment letošní Šrámkovy Sobotky? Úplně nejvýše bych vyzdvihl autorské čtení Jana Trachty, chirurga, který s Lékaři bez hranic navštívil několikrát Kongo, Súdán či Haiti a své prožitky vtělil do prozaické formy v knize Tichý dech. Takto silným tématem disponuje jen velmi málo českých autorů a Jan Trachta navíc dokáže své texty číst střídmě, ale velmi přesvědčivě. Normu autorských čtení, nastavenou běžnými spisovateli, porušil v pozitivním smyslu tento doktor medicíny velmi silně. Při jeho čtení nebylo možné si nevzpomenout na Miroslava Holuba a přát si: jen více lékařů do české literatury!
PAVLÍNA DOSKOČILOVÁ
Jaké jsou možnosti současných sbormistrů při rozšiřování repertoáru vlastních sborů? Mohou nenotové prameny sbormistrovi poskytovat nějaké další informace ke skladbě? Proč jsou tak užitečné kritické edice neprovozovaných skladeb?
HANA PTÁČKOVÁ
Proč “poslouchatelnost” a krása už tolik neznamenaly? To je otázka, kterou si možná často kladou lidé při poslechu hudby 20. stol. Zkusme se zamyslet nad jedním z důvodů při noření se do Šostakovičovy 13. symfonie Babí jar.