Společná Cesta Jiřího Slavíka a VUS Ondráš

Je 13. prosince a já sedím v prostorách kasáren Dědice ve Vyškově, kde budu večer vystupovat jako jedna ze sboristek VUS Ondráš s pořadem Cesta světla. Se mnou zde sedí autor pořadu Jiří Slavík (*1986) – multiinstrumentalista a multižánrový skladatel. Muzikant pocházející z Havířova, který studoval v Římě, Londýně a roky žil ve Francii. Toho času žijící v Praze a vyučující na JAMU a HAMU. Jirka dnes bude vystupovat také, jako záskok za našeho cellistu, a pro letošní rok se s ním potkáme na jednom pódiu naposled. Do začátku koncertu nám chybí už asi jen dvě hodiny, tak začneme.

Moje první otázka bude směřovat k úplnému prvopočátku tvé společné cesty s Ondrášem. Jaká byla spolupráce na tvém prvním celovečerním pořadu pro Ondráš – kRok za kRokem?
kRok za kRokem nebyl mým prvním dílem pro Ondráš. Tomu už předcházelo pár věcí, kde si mě možná Ondráš tak trošku otestoval, jestli mi potom chce dát i něco většího. kRok za kRokem byl totiž poměrně velkým soustem pro jednoho upravovatele, potažmo skladatele. Prvními věcmi, které jsem pro Ondráš napsal – vyskytují se v programu Ondrášovské putování – jsou Myjavské laškování a muzikantské číslo Výhledy z Beskyd. To nastalo poté, co jsme s muzikanty dvakrát odehráli Mateřštinu. Moje první práce pro Ondráš byla tedy v roce 2017. Pak jsem ještě napsal taneční číslo Mince z pořadu Krajinou času a až poté následoval kRok za kRokem. V kRoku jsem už tak trošku chtěl vystoupit z těch předchozích úprav, kdy jsem si nic extra v rámci ondrášovské estetiky nedovoloval. Zatímco v kRoku jsem se vydal cestou, která je možná trochu více orchestrální, až de facto symfonická. Housle mívají často part divisi – první druhé i třetí – takže máme najednou šestery housle, dva kontrabasy, dva cimbály… A vlastně všichni hrají trošku jiný hudební jazyk, než na jaký jsou zvyklí z folkloru. To bylo tenkrát, myslím si, dost velké vykročení ze zažitých vod a zvyků, které si samozřejmě vzalo nějaký svůj čas k pochopení. Ale já jsem velmi rád, že ten výsledek dopadl tak jak dopadl – Ondráš se s tou hudbou seznámil nad mé očekávání a přivlastnil si ji.

Jak tedy vznikl nápad na vytvoření vánočního programu, Cesty světla? Byla to zakázka stran našeho vedení, nebo se ti Ondráš jednoduše zalíbil?
Já si vzpomínám, že ta první zmínka proběhla už mezi mnou a dřívějším primášem Jardou Kučerou, když jsme hráli Mateřštinu v Brně, v Huse na Provázku. Jarda se mě tehdy zeptal: „A nechtěl bys pro nás ještě něco udělat?“ A já jsem mu odpověděl, že bych rád napsal vánoční pásmo. Na to mi odpověděl, že je to vlastně skvělý nápad, protože věděl, že Ondráš bude potřebovat nový vánoční program v horizontu asi dvou let. Pak do toho vstoupil kRok, který bylo třeba dokončit. Jakmile byl uveden, tak jsem šel na oběd s Lukášem Bednaříkem a Tondou Špačkem, kteří mi řekli, že by o ty koledy byl stále zájem. Já jsem tehdy měl trochu strach, aby nebylo „přeslavíkováno“, a že se Ondráš najednou vydá úplně jinou linií, což ne všichni posluchači přijmou s povděkem. Ale oni mě přesvědčili, a tak jsem začal v roce 2020, hned po Vánocích, psát.

Měl jsi od našeho uměleckého vedení nějaké specifické zadání, nebo jsi měl úplně volnou ruku?
Oni mi dali naprosto volnou ruku, jen mi řekli, aby měl pořad cca 50 minut. Já sám jsem chtěl, aby to bylo velmi vokální, aby se hodně zpívalo, protože jsem po předešlé zkušenosti byl nadšen především z výkonu dívčího sboru a pěvecké části muzikantů. Poměrně rychle jsem taky věděl, že chci, aby to byly koledy známé, možná i ty nejznámější, které budou mít nový a netradiční kabát.

Přejděme tedy k samotné Cestě. Já si nejvíce z příprav kRoku za kRokem pamatuji, že jsi kladl velký důraz na dramatickou stránku věci. Jak jsi jí dosáhl v tomto pořadu?
Dramatizace pro mě hrála velkou roli při tvorbě aranžmá, protože mi došlo, že koledy obecně většinou hudbu nedramatizují. První sloka zní stejně jako poslední. A to mi přišlo jako věc, které bych mohl využít, protože v každé koledě je příběh, který se vypráví. V reálném čase se něco děje a ta hudba by to mohla odrážet.

V Cestě světla slyšíme české, moravské i slezské koledy, které spolu utvářejí jasný příběh. Vybíral jsi dříve koledy, nebo byla první dramaturgická linie, do které jsi koledy zasazoval podle toho, jak se ti ve vyprávěném příběhu hodily?
Ono to vlastně probíhalo souběžně. Měl jsem seznam věcí, které jsem tam chtěl mít, protože ty koledy mám jednoduše strašně rád – třeba Sedí pantáta, která je mimochodem modifikovaná i v kRoku. Taky jsem věděl, že zazní i Koleda je na Vánoce. Původně třídobá koleda, která zní trochu jako valčík a kterou jsem měl předpřipravenou v nové rytmické podobě, v tomto pětičtvrťovém rytmu, který jsem nazval „pentapolka“. Byla cesta, byla ušlapaná je moje další oblíbená koleda, u které jsem věděl, že ji v programu potřebuju. A když jsem si tak ten seznam vytvářel, tak se mi pomalu začaly rýsovat dva bloky. Jeden, který se věnuje Ježíšovu narození, a druhý lidský, lidový, o lidech.

Mohl bys jmenovat nějaké interprety nebo specifické hudební počiny, které tě při tvorbě samotných aranží inspirovaly?
Jestli můžu zmínit tři, tak jako první zmíním zpracování výběru hudby z Loutny české a České Mariánské muziky od Adama Václava Michny z Otradovic v podání ansámblu Musica Bohemica. Potom jsem hodně poslouchal Bachovo Vánoční oratorium, které zbožňuju. A poslední bude deska, možná překvapivá, jejíž autorem je Sting – If On A Winter’s Night. Je to deska, kde Sting vzal věci, co má rád – různé staré melodie i vlastní tvorbu – a všechno je to natočeno s takovým zimním kabátem, který jsem nějak chtěl taky evokovat. Má to místa s živelnou energií, která mi někdy u koled chyběla. Přišlo mi, že když se radujeme, tak se vlastně moc neradujeme

Jirko, jsi znám spíš jako jazzový interpret a skladatel – dokonce jsi vystudoval jazzovou kompozici. Je pro tebe jako pro někoho, kdo je kovaný spíše v jazzu, složité skládat pro lidový orchestr, který je de facto rozrostlou cimbálovou muzikou?
Já jsem měl šablonu Ondráše v uších odjakživa, protože jsem jej poslouchal jako děcko. Než jsem se stal jazzovým muzikantem, tak mě Ondráš hodně inspiroval, hlavně tedy skrz úpravy Jaroslava Juráška. Když jsem psal Mateřštinu, tak mi Ondráš zněl v uších: „Tohle je ta obsada, kterou chci…“ Akorát jsem přidal navíc klavír. Jak říkám, Ondráš je těleso, které jsem poslouchal od dětství, a tak mi přišlo přirozené pro tento ansámbl psát.

Vzhledem k tomu, jaké má hudební složka nástrojové obsazení a zkušenosti – povětšinou klasické nebo čistě folklorní – byl nějaký moment, kdy sis řekl, že je pro nás něco velké sousto, že něco nezvládneme? Nebo převažovaly spíše momenty, kdy ti naše obsazení a zkušenosti dovolily něco, co by jiné těleso nezvládlo?
„Tohle nezvládnou,“ jsem si upřímně řečeno nikdy neřekl, protože jsem z vás cítil velké nadšení. A jak praví pořekadlo: „Kde je vůle tam je cesta“. Když jsem slyšel veškeré věci, co jsem pro Ondráš napsal, na první zkoušce, tak samozřejmě nezněly jako na zkoušce desáté, ale to je přirozené. Já jsem věděl, že tam ta vůle je, a Ondráš mě vždycky překvapil tím, co dokázal. Na Cestě světla je, myslím si, jedinečné, co dokázala pěvecká složka, kdy vznikl de facto smíšený sbor z muzikantů a zpěvaček – často i v šestihlasých sazbách. Samozřejmě, že jsem se snažil využít takové té přirozené rytmičnosti, jakou muzikanti Ondráše mají z hraní lidových písní nejen moravských, ale i slovenských, maďarských nebo rumunských. Tu jsem se snažil posunout ještě dál a udělat z toho jednoduše unikátní ansámbl.

V březnu tohoto roku se nám Cestu světla podařilo natočit na CD pod vydavatelstvím Supraphon. Existoval ten nápad natočit a vydat CD Cesta světla už od začátku?
Byl to nápad vedení Ondráše, které získalo finanční prostředky k natočení nahrávky. Jenže potom jsem se bál, že pokud se ta nahrávka vytvoří a zůstane pouze v ondrášovské distribuci, tak se nedostane k zdaleka takovému množství lidí, jako pod nějakým vydavatelem. A tím, že Ondráš patří pod ministerstvo obrany a je apriori nevýdělečným subjektem, bylo dost těžké tyto věci prosadit. Ale jakmile jsme se dozvěděli, že by o tuto nahrávku Supraphon zájem měl, tak to byla natolik závažná událost, že i nemyslitelné věci se staly možnými, a Ondráš je tím pádem v komerční distribuci, je na streamovacích platformách a lidi z celého světa si můžou poslechnout Cestu světla. Z toho mám opravdu velkou radost.

Cesta světla se nám podařila natočit i speciálně pro ČT. Odkud přišla tato nabídka?
Já jsem vlastně o ničem nevěděl až do momentu, kdy jsem vloni přišel na generálku, na které jsem zaskakoval za violoncellistu, a Lukáš Bednařík mi říká: „Dnes si přijde Cestu světla poslechnout i ředitel Brněnské televize.“ Byť ta generálka byla první příležitostí, kdy se Cesta světla zahrála v celku, tak dopadla velmi slušně a pan ředitel řekl, že to pro televizi chce.

Mám na tebe poslední otázku. Plánuješ další spolupráci s Ondrášem?
Domluveného není ještě nic, ale plánů mám spoustu. Nicméně dokud nejsou hotové, na papíře a nezkouší se, tak je ještě zmiňovat nebudu, aby někdo nebyl zklamaný nebo někdo něco neočekával. Orchestr bude procházet jistou personální změnou a uvidíme, jak se podaří pokračovat v linii, která byla nastavena. Dělat nové projekty by bylo skvělé, ale musíme si ještě chvilku počkat.

Já osobně budu v další pokračování této úspěšné spolupráce doufat. Děkuji mockrát za rozhovor a užij si dnešní hraní!

Foto: Martin Zeman