Tomáš Kočko. Verše psané hudbou

Eva Mikulášková Rozhovory 2014

Poprvé jsem začal zhudebňovat verše jako student brněnské JAMU. Můj profesor zpěvu na mikrofon Petr Ulrych mi tehdy dal knížku Nezdařilových textů. Pokud to tak mohu říct, ve správný čas na správném místě. Vylítl jsem na dva roky ven z Beskyd a začalo se mi stýskat. Sbírka Horní chlapci [vydána v letech 1968, 1970, 1983 a v roce 2002, kdy se součástí sbírky stalo Kočkovo CD Sadné zrno] byla psána ve valašském nářečí jako hold rodnému kraji, horám a zbojníkům. Při jejím čtení jsem poznal, že odněkud jsem, někam patřím. Kdybych ji třeba dostal dříve, tolik by mě asi neoslovila. Navíc jsem měl obrovskou výhodu, že jsem Nezdařila znal a tím pádem vím, jak „barevná“ to byla osobnost. Po studiích romanistiky, srovnávacích literatur a germanistiky zůstal v Praze a stále více se myšlenkami vracel na Beskydy, až napsal (původně ve spisovné češtině) tuto knížku. Zjistil ale, že takto z odstupu napsané to nefunguje. Bez specifické melodie a rytmu jazyka chyběla pravda o tom kraji, a tak se rozhodl převést texty do dialektu horalů. Jeho práce dostala smysl právě tím nejpřirozenějším, vzpomínáním na staré Valašsko.

Tím ale, že to byl pan profesor na vysoké škole jazykové a ne ten „dědoušek v chaloupce o hůlčičce“, jak jsem si ho představoval já, když jsem ty verše četl, mohl jsem to celé nepojmout jako vyloženě folklórní záležitost, ale mohl jsem si dovolit folk. Říkám si, jaké to asi je, když se někdo rozhodne zhudebnit známého, uznávaného a skvělého básníka a nezná ho, nemá ho pod kůží. Vadí mi, když kvalitní verše někdo vezme a použije pro svou hudbu, kterou hlavně chce mít v popředí, jen jako dobrý slovní doprovod. Je pro mě daleko poctivější si to muzikantky nezjednodušit a pátrat po tom, jaký ten člověk byl, z čeho jeho verše tryskaly a proč. Je pro mě zásadní se do básníka dostat. Stát se na chvilku jím či vést dialog.

Nezdařilovy básničky, jak jsem časem zjistil, jsou pochmurné až depresivní a hledal jsem různé přístupy, jak je zhudebnit. Imaginární komunikace vyústila v naše debutové album Horní chlapci [INDIES rec. 1999]. Nabídnul jsem mu jiný svět, po kterém možná toužil a kterého nebyl schopen dosáhnout. V této práci jsem pokračoval i na druhé desce, pojmenované Do kamene tesané aneb ONDRÁŠ [INDIES rec. 2000], které se stalo inspiračním zdrojem pro pozdější vznik polského divadelního představení, hru se zpěvy Ondraszek - Pan ŁysejGóry [uvedeno v Českém Těšíně, nahráno na CD v r. 2006]. V Polsku znají tento příběh Ondráše, slezského zbojníka, hlavně díky povinné četbě a náš muzikál se stal velmi populárním. Uvažovali jsme i o přeložení do češtiny pro ostravské publikum.

Zajímá Vás tvorba Ladislava Nezdařila, kdy vydal pod pseudonymem Jan Sutnar knihy básní Tiché lásky (1943) a Talisman (1945) ovlivněné jeho totálním nasazením v Osvětimi? Hledáte novou inspiraci v poezii slezských básníků?

Ne, upřímně řečeno, obě osvětimské sbírky jsem měl v ruce a nestaly se pro mě tou patřičnou inspirací. Měl jsem touhu zhudebnit Bezručovy staré sbírky, nadchlo mě jeho frázování. Nenašel jsem k tomu ale v sobě adekvátní hudbu, nějaký klíč. Když si někdo říká tyto verše, tak zjistí, že je to vlastně plné, ucelené. Uvědomil jsem si, že hudebně už nemůžu dát přidanou hodnotu jeho tvorbě.

Vejce nebo slepice? Prvotně vzniká slovo, nebo hudba?

Jak kdy, ideální je, když to jde spolu. Slovo dává rytmus muzice, její frázování. A někdy je to tak, že první vznikne hudba, to se mi stalo na předposlední desce Godula [nominováno na cenu Anděl 2011]. Vůbec se nepokládám za textaře, vždycky nějaký text vypotím a pak se za něj hrozně stydím, protože to prostě není tak dobré, jako když to napíše např. Bogdan Trojak. A proto jsem Bogdana Trojaka [česko–polský básník, publicista a překladatel] oslovil, aby mi napsal pár textů pro tehdy novou desku a on to napsal skvostně.

Můžete přiblížit tvůrčí proces zhudebnění? Jste ovlivněn hudební teorií, znakovostí slova či rétorickými figurami?

Text si říkám, sám si ho přednáším. Marná sláva, každý, kdo zhudební text nějakým způsobem, vnucuje posluchači nejen svoje cítění, ale i svůj přednes. Pavlica třeba zhudební Skácela, takže mně ukazuje, jakým způsobem on by zřejmě přednášel jeho verše. Místy udělá hudební pauzu, někde slova dá blíže k sobě, text nafrázuje, rozseká, scukne… Hudbou dá důraz na některou slabiku, tu zvedne, jinou potopí. Já si text říkám, nebo si rovnou vezmu kytaru, hraju a zpívám si ho. Narodil jsem se tady a měl bych mít nějaký jazykový cit. Doufám tedy, že si to přednáším správně.

Přestože mám na HF JAMU vystudovaný obor operní režie, nemyslím si, že jsem ovlivněn (ani podvědomě) tím, jak se co má zhudebňovat. Možná objevuji objevené, ale asi by mě to nebavilo, kdybych to věděl a řídil se pravidly.

Máte novou vizi ke zpracování?

Mám takový nápad, který se samozřejmě týká mého zakotvení v rodném kraji. Zajímají mě historické souvislosti a dávné hodnoty jeho obyvatel, kteří na Beskydy přišli a s horami koexistovali. O tom si tak přemýšlím, odkud přišli, co si s sebou přinesli, jak se to „jejich“ putování karpatským obloukem měnilo…

Text vznikl ve spolupráci s literární revue Weles.