Prostor této sportovní haly byl vybrán i pro letošní vystoupení obou umělců, což nutně, a to nejen ve mně, vyvolávalo určité obavy, hlavně jak to bude se zvukem – nedokázal jsem si zkrátka představit, že by mohli pouze dva muzikanti akusticky zaplnit tak velký prostor, zvukaři to ale zvládli se ctí a na takový sál to nebyla vůbec špatně odvedená práce. To se bohužel nedá říct o organizaci, hlavně co se zasedacího pořádku týče, od úplně nesmyslných a zavádějících značení jednotlivých sektorů, všude pobíhajících a zmatených lidí, po chaos na horních tribunách bez označených míst k sezení. Nakonec se vše kupodivu zvládlo tak, aby mohl koncert začít relativně včas.
Zhruba deset minut po půl osmé nastoupili oba za ohlušujícího potlesku vyprodané haly na pódium a zahájili hodinu a půl trvající show plnou improvizace a jejich pověstného hudebního humoru. To ostatně předvedli v plné kráse, když McFerrin v průběhu koncertu oslovil dvě děti, které seděly mezi VIP hosty na pódiu a na jejich jména na místě společně složili píseň. Nebo při sólových číslech, kdy Corea dokonce rozezpíval celý sál, či při jazzových standardech, kdy McFerrin pro změnu suploval rytmickou linku pod Coreovými sóly. Bohužel pěvecký výkon Bobbyho McFerrina bylo po půl koncertu jedno velké zklamání, protože byl evidentně hlasově indisponován, důsledkem čehož byl permanentně pod tónem. Corea ho tedy musel několikrát zachránit a dokonce byl párkrát nucen přeharmonizovat z původní tóniny do polohy, kde se McFerrin zrovna nacházel. Vynahradil to ovšem parádní komunikací jak s publikem, tak i s jeho klavírním partnerem na pódiu a postupně se vyrovnával i pěvecky. Poslední třetina koncertu už byla zcela podle všech představ - jeden z nejhranějších jazzových standardů Autumn Leaves, ozdobený výborným výkonem zpěváka z publika a vygradovaný flétnovým sólem ostravského jazzového multiinstrumentalisty Michala Žáčka, kterému McFerrin složil zaslouženou poklonu, byl asi naprostým vrcholem. Vystoupení pánové zakončili Coreovou skladbou Spain a jako přídavek ještě zahráli blues Thelonia Monka Blue Monk, po kterém se definitivně rozloučili, ani několikaminutový potlesk ve stoje už je zpět nepřilákal.
I z reakcí publika bylo vidět, že jsou v České republice pánové velice populární. Také už tu mnohokrát vystupovali každý zvlášť, ale společně za přibližně dvaadvacet let spolupráce zde hráli poprvé spolu a podařilo se jim splnit sen celé české jazzové veřejnosti.
PAVLÍNA DOSKOČILOVÁ
Jaké jsou možnosti současných sbormistrů při rozšiřování repertoáru vlastních sborů? Mohou nenotové prameny sbormistrovi poskytovat nějaké další informace ke skladbě? Proč jsou tak užitečné kritické edice neprovozovaných skladeb?
HANA PTÁČKOVÁ
Proč “poslouchatelnost” a krása už tolik neznamenaly? To je otázka, kterou si možná často kladou lidé při poslechu hudby 20. stol. Zkusme se zamyslet nad jedním z důvodů při noření se do Šostakovičovy 13. symfonie Babí jar.