Vývoj hudebního festivalu Janáček Brno

březen 2013 Martin Pašek Glosaria 2013

Ročník 2008 se nesl hlavně v duchu Její pastorkyně, která na festivalu zazněla celkem třikrát. Nejprve v provedení Maďarské státní opery, dále v podání Národního divadla v Praze s Evou Urbanovou v roli Kostelničky a Štefanem Margitou jako Lacou. Potřetí opera zazněla v nastudování Hudební fakulty JAMU, a to v původní verzi z roku 1904. A tady máme jeden z nesporných přínosů festivalu: divák má možnost srovnání nejen interpretace, ale i různých verzí děl a může se zamýšlet nad otázkou, proč Janáček opery ještě měnil. Káťa Kabanová se objevila na jevišti Janáčkova divadla dvakrát – jednou v podání Theater an der Wien, podruhé v provedení domácího souboru Národního divadla v Brně, které přidalo ještě operu Z mrtvého domu a premiéru Příhod lišky Bystroušky. Z neoperního repertoáru byla provedena Glagolská mše, klavírní skladby Po zarostlém chodníčku, V mlhách a Concertino. Festival se dotkl i jiných autorů – Bartóka a Berga.

Festival Janáček Brno 2010 nesl podtitul Janáček versus Expresionismus. Organizátorům šlo o to, aby Janáčka zasadili do širšího evropského kontextu, například uvedením Bergovy Lulu v podání Theater und Philharmonie Essen a Schönbergova Ten, který přežil Varšavu. Na druhém ročníku jsme se mohli setkat s geniální reklamou v podobě koláží známých osobností (Marilyn Monroe, Beatles, Pamela Anderson v Pobřežní hlídce) s hlavou Leoše Janáčka, které zaplňovaly foyer Janáčkova divadla i několik jiných prostor. Bohužel, od tohoto nápadu zřejmě pořadatelé upustili, letos bylo vidět pouze pár quasi-sokolských fotografií s titulkem „bratr Janáček“ upozorňujícím na fakt, že skladatel byl opravdu od 22 let brněnským sokolem. Druhý ročník festivalu byl zahájen Sinfoniettou v poněkud nepochopitelném baletním a videoatrovém provedení. Dál následovala předpremiéra původní verze Výletu pana Broučka do Měsíce v nezapomenutelné scénografii Pamely Howard. Další světovou premiérou byla původní verze Janáčkovy první opery Šárka. Mládí skladatele zde reprezentoval klavírista Ondrej Olos, který vedl i hudební nastudování. Národní divadlo v Praze předvedlo Káťu Kabanovou v režii Roberta Wilsona, Helikon-Opera Moskva nastudovala a v Mahenově divadle provedla Věc Makropulos. Nejzajímavějším festivalovým večerem se mi ovšem zdálo Mládí, Říkadla a Zápisník zmizelého ve velmi kvalitním provedení Hudební fakulty JAMU.

Třetí ročník ukázal Janáčka v kontextu svých brněnských předchůdců, vrstevníků, žáků. Letos více než jindy program zahrnoval nejanáčkovská představení. To ale vůbec není na škodu, neboť je dobré sledovat, co nám Janáček ve svém hudebním odkazu v Brně zanechal. Hned úvodní večer patřil premiéře. Národní divadlo Brno, dirigent Jakub Klecker a režisér Ansgar Haag uvedli Janáčkovu hudebně zřejmě nejdokonalejší operu Osud, která byla v Brně uvedena teprve potřetí. Slovenské Národní divadlo předvedlo hudebně zdařilou, scénicky však poněkud chudou Její pastorkyňu. Káťa Kabanová byla uvedena dvakrát (Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a Opera Zuid Maastricht), dramatický vrchol celého ročníku představuje nesporně Carsenovo nastudování Věci Makropulos. Mimo Janáčka zazněly opery Zázrak Heliany (E. W. Korngold), Eufrides před branami Thymén, Johannes doktor Faust a Evropská turistika (J. Berg) a Kráska a zvíře (M. Ištvan). Zážitkem byl komorní koncert Komorního tria a Korngold Quartetu se skladbami Janáčka, Korngolda, Haase a Emmerta. Nově se počet sálů rozrostl o Divadlo Na Orlí a o Rektorát VUT, kde zazněly sborové skladby Leoše Janáčka v podání Pěveckého sdružení moravských učitelů.

Po třech ročnících se festival konečně etabloval jako významný mezinárodní hudební svátek (spojený s muzikologickým kolokviem), na němž zaznívají v první řadě opery, ovšem kromě nich také orchestrální, komorní a sborové koncerty, matiné i přednášky. Toto skvěle doplňuje např. činohra v divadle Husa na provázku. Škoda jen, že často bývají představení vyprodána. Ano, svědčí to o zájmu publika, ale i my ostatní (studenti) bychom se chtěli podívat. Tato situace zřejmě nemá řešení, neboť je nesmysl uvádět komorní opery každý večer po dobu konán festivalu nebo je hrát ve velkém sále. Další zajímavostí je i morálka umělců, především hráčům na žestě v souboru Janáčkovy opery. Nejednou se již stalo, že v průběhu opery odcházeli z orchestřiště a vraceli se na svá místa jen, když v partu měli místo pomlk noty. Nic proti ničemu, ale nehrají tak přesně, aby si to mohli dovolovat. Schválně jsem si toho všímal a letos se to v jiném orchestru nestalo. Na závěr tedy... Snad se brněnský orchestr polepší a snad v roce 2014 bude festival Janáček Brno minimálně stejně úspěšný jako letos.

Text vznikl v rámci předmětu Odborný seminář produkce a prezentace uměleckého artefaktu.